Ukázka z knihy Vosí hnízda

Ani nevím, jak jsem usnula. Pamatuji si jen, že mi večer žena přinesla spacák, protáhla ho otvorem a muž mě pyšně upozornil: „Koupili jsme ho speciálně pro vás, bude vám v něm příjemně. Je to ultralehký mumiový péřák do minus patnácti stupňů.“ Pak mi ještě dali čaj v termosce, napila jsem se a po chvilce i usnula, ačkoliv jsem byla přesvědčená, že tady nezamhouřím oko. Asi mi do čaje přidali něco na spaní, rohypnol nebo jiné svinstvo, napadlo mě. Ležela jsem na zádech jako figurína, klepala se hrůzou a dokonce hledala v paměti zasunutá slova modliteb, prosila jsem panenku Marii, jejího syna i všechny svaté, na které jsem si vzpomněla. Jenomže moc jsem jich neznala. Pak jsem se propadla do hlubokého spánku, vyčerpaná všemi myšlenkami, které mě zavalily jako skála.
Vzbudila jsem se s úzkostí, hrdlo se mi stáhlo tak silně, že jsem málem nemohla dýchat. Měla jsem pocit, že se dusím, rychle jsem rozepnula spací vak a vyskočila. V zatuchlé špeluňce byla tma jako v pytli, zatápala jsem, něco velkého jsem shodila a do něčeho zase vrazila. Popaměti jsem se vrátila k posteli, vytáhla zpod matrace baterku a posvítila si. V rohu místnosti stál stoleček, židle ležela na zemi, jak jsem ji převrátila. Zvedla jsem ji a sedla si. Na stole stál rámeček na fotografii otočený ke zdi, vedle byla nepoužitá svíčka s knotem dlouhým jako bílá tkanička. Vedle toho trčel kovový křížek na dřevěném podstavci a perleťový růženec. To všechno sem natahali ti dva. Počkali, až usnu, pak sem vlezli a přichystali mi tohle. Třeba se na mě dívali, jak spím, pochrupuji a nadzvedávám levnou nosní dírku, jak se vrtím a šoupu nárty o sebe, jak sebou melu a křičím ze spaní. Kdyby chtěli, mohli mě zabít, byla jsem zapnutá v tom spacáku, kdyby chtěli. Znovu jsem se rozbrečela hrůzou, mozek mi podsunul obraz nože od krve. Od mé vlastní krve, rudé dočerna. „Jirko, mami…,“ mumlala jsem si, „proboha, pomozte mi někdo!“
Zase jsem před sebou viděla špagát stočený do smyčky, stačí ho hodit oběti na krk, potáhnout a chrchrchr. Na víc než na takové chroptění bych se nezmohla. Podívala jsem se na hodinky, půl čtvrté ráno, kluci určitě spí, Jirka je šílený hrůzou, že jsem se nevrátila domů. Bože! A co mě čeká? Co po mně chtějí? A kde vůbec jsem? Rozechvělou rukou jsem vzala ze stolu rámeček a zblízka si na něj posvítila. Na fotce byl nějaký mladík, jeho tvář mi byla povědomá. Václav! blesklo mi hlavou. Byla to jiná fotka než ta, kterou jsem našla v kávové piskle, tady byl o něco mladší, mohlo mu tu být tak patnáct šestnáct let. Smál se, oči měl přivřené do úzkých štěrbinek a hlavu zakloněnou, na sobě kdysi moderní švédskou košili a černou lesklou vestičku s bílými puntíky. Proč mi tu fotku sem dali?
Vrátila jsem se zpět k posteli, protože mi byla děsná zima, zavrtala se do spacáku, ruce jsem si položila pod hlavu a snažila si ujasnit všechno, co bylo předtím, než jsem se probrala v téhle kobce. Kde jsem byla, s kým jsem mluvila a o čem, chtěla jsem si znovu vybavit pocity posledních minut na svobodě. Zakázala jsem si brečet, aby slzy nezatemňovaly mou mysl a zbytečně nezatěžovaly mozek, který teď musím použít na sto procent. Před očima se mi zjevila sekyra, dřevěné topůrko, tmavě šedý matný kov a lesklé ostří. O tom, že je čerstvě nabroušené, nebylo pochyb. Sekera se kymácela sem a tam, v ruce ji držel člověk a pronášel slova, která jsem neslyšela, jen jsem vizuálně vnímala jeho šílený výraz ve tváři. Usmíval se jako blázen, dokonce vyplazoval špičku jazyka a vytřeštěné oči upíral někam do prázdna. Proč mi naskakuje tenhle výjev? Brzy ho ale přehluší jiný obraz. Cesta do Kadlčan. Tu si ještě pamatuji docela přesně, zastávka na benzince, kola a kafe, napomádovaný barman, místní balič holek, jak jsem si ho otipovala. A pak už samotné Kadlčany. Městečko obehnané kamennými hradbami a s hezkými měšťanskými domy na náměstí. Fiat jsem zaparkovala před obchůdkem s květinami, rozhlédla se po náměstí a růžový dům s bílými štuky jsem nemohla přehlédnout, byl tak sladký, že lákalo si z něj ulíznout jako z jahodové zmrzliny. Ani nevím, jestli jsem zvonila na nějaký zvonek, nebo jestli mě už paní Moravcová vyhlížela, zřetelně si pamatuji jen její čerstvě naondulovanou hlavu v okně, pak cinkl klíček o dlažbu, dopadl mezi dvě kostky zvané kočičí hlavy a já se pro něj shýbla. Umazala jsem si prst. Bahno za nehtem jsem si vyškrábla a utíkala nahoru. Puch, cítím ten smrad tak jasně, že se mi ještě teď zvedá žaludek. Močovina, zažraná močovina. Přesto jdu dál do místnosti, ťapkám za paní Věrou, ještě mi v chodbičce podala přezůvky. Štítivě jsem se nazula do háčkovaných chemlonových pantoflíčků s opelichanou bambulkou navrchu a došourala se s nimi až do kuchyně. Byl tu bordel, jaký jsem ještě nikdy v životě neviděla, slovo nepořádek bylo pro tuhle spoušť tak mírné, že jím nešlo vystihnout tu kupu zgarbů. Letitá kuchyňská linka zaskládaná harampádím, hrnce, staré kelímky od jogurtů, petky od minerálek, šroubovák, kladivo, noviny, kuchařky, zaschlé nádobí, lampička, rozsypaný prací prášek, ušmudlaný ručník, mezi tím se válel starodávný cylindr, keramické střepy, mýdlenka, sada smirkových papírů, slunečnicová semínka, děravé plecháče, vylitý sirup, všechno nahňácané bez ladu a skladu na sebe.
Zaujalo mě, kolik tu má paní Moravcová moderních vymožeností, které do starého haraburdí nepatřily. Na sekretáři měla položené dva špičkové mobily, zahlédla jsem i notebook, digitální foťák nebo různé nové typy kuchyňských robotů a všech těch zbytečných vylepšovátek, které dnes a denně nabízí teleshopping. Taky jsem jich pár doma měla, maminka mě jimi obdarovávala, a nikdy si to nedala vymluvit.
Stejná hrůza mě čekala i v obýváku, kam mě paní Věra zavedla. Nejdříve si ode mne převzala plechovku s dopisy, dokonce ji pohladila a políbila. Překvapená jejím mazlením s odřenou dózou jsem si sedla do křesla a zároveň pocítila, jak se mi do kalhot vsáklo něco mokrého. Vyskočila jsem, jako když mě někdo střelí prakem.
„To nic, to se tam jen Micinka vyčurala,“ uklidnila mě paní Moravcová a přinesla si v náručí bílou kočku s šedivými skvrnami, muchlala se s ní jako s dítětem, říkala jí „ty moje miminko“ a dovolila mi ji pohladit. Příčina zápachu se vysvětlila. Micinka si dělala loužičky do koberce a její majitelka to neřešila. „Vždyť to uschne,“ nechala se slyšet, zatímco já se začala dávit.
Sedla jsem si do plastové židle, která stála pod oknem, a nabízené kafe si vzala do ruky, jako že ho budu usrkávat hned, abych ten šálek nemusela položit na kulatý stolek s ubrusem, který byl naposledy vypraný tak těsně po druhé světové válce. Paní Věra si sedla naproti, Micinka jí na klíně vrněla, oči slastně přivřené, šňupáček našpulený dopředu, packy rozmazleně natažené, a jak se občas protahovala, vytahovala ze svých polštářků i pořádné drápy. Teprve teď jsem si dobře prohlédla paní Moravcovou. Sedmdesátku už měla určitě za sebou, ale vypadala dobře, to nešlo přehlédnout. Vlasy bohaté, obarvené na blond, sem tam s proužky ohnivě tizianové barvy. Její pleť neprotínaly hluboké vrásky, ale jen drobné rýhy, překryté jemným mejkapem. Vypadala kultivovaně a sebejistě, což mě trochu zarazilo, protože v telefonu vyznívala jako zoufalý člověk, propadající skepsi z něčeho, co si ten pocit nezasloužilo. Jak mě třeba asi pětkrát prosila, ať nic nenapíšu, než se uvidíme, jak úpěnlivě žadonila, škemrala a pak i vyhrožovala, hrála mi na city a následně zase brzdila.
Teď působila klidně, mírně, vyrovnaně. I oblečená byla hezky, měla na sobě tmavě šedý kostýmek a černou halenku, jistě tak nechodila doma normálně, ale potěšilo mě, že jsem pro ni návštěva, před kterou se v šatovce nechodí.
„Všechno vám o Vašíčkovi řeknu, ale dejme si ještě chvilku čas,“ nabádala mě.
„Přijde i Václav?“ zajímala jsem se.
„Ne, před týdnem spáchal sebevraždu a včera jsme ho pohřbili.“ Zamrazilo mne. Chtěla jsem se zeptat, jestli jeho smrt souvisela s tím článkem, ale Věra místo vyprávění začala třídit fotky, naházené v krabici od bot a mě pobídla, ať se zakousnu do povidlových buchet. „To je Vašíček asi šestitýdenní, máma s kočárkem, tatínek byl rybář, tadyhle jsem já na nějakých šibřinkách, Vašek sedmiletý s ofinou podle hrnce,“ vykládala a pod nos mi strkala černobílé obrázky. Hlavu mi zaměstnávalo slovo sebevražda a ten klid, s nímž mi bratrův dobrovolný odchod ze světa oznámila. Něco tu nehrálo.
V pokoji bylo vedro, cítila jsem ochablost, ovívala se rukou, pak jsem ruce složila do klína, oči se mi klížily, chtělo se mi strašně spát, paní Moravcová se mi už ztrácela. Kafe jsem odložila na okenní parapet, rozkousnutá buchta mi vypadla z ruky, překulila se mi přes dlaň a dopadla na květovaný promočený koberec. To bylo poslední, na co si pamatuji.

* *

Jirka byl rád, že se případu zmizení jeho ženy konečně někdo ujal. Nebo lépe řečeno, že se jím vůbec někdo začal zabývat. Policajti na obvodě měli svou teorii: Mladá paninka se rozjela za prázdninovým dobrodružství a její chlap je obtěžuje, aby mu místo placené detektivní agentury sehnali choť pokud možno i s milencem – a nejlépe přistižené in flagranti v posteli. Kriminalisté to zpočátku taky brali vlažně. Když mu včera Špáta ukázal složku s nevyřešenými případy zmizelých lidí, ani se tomu jejich počátečnímu přešlapování nedivil. Někteří nezvěstní o sobě nedali vědět celé roky a jejich blízcí se mohli jen domýšlet, kde jim je konec, těžko po policajtech mohl chtít, aby po pěti dnech zahájili rozsáhlé pátrání. Přestal jim laxnost zazlívat a víc se snažil pracovat na záhadě sám.
Špáta ho sice ujistil, že na případě makají, ale kdyby on sám měl konkrétní stopu, tak ať se ozve a jeho tým všechno do nejmenších detailů prověří.
Poprvé vyšel článek o zmizelé Gábině, sice v Blesku, což Jirku zarazilo, protože Hanka nemluvila o bulváru, ale i tak byl rád. Doufal, že se někdo na zprávu v novinách ozve – třeba viděl Gábinu nebo tu záhadnou paní Moravcovou, popřípadě obě dvě. Titulek zněl: Zmizela máma od dětí. Podtitulek: Rodina se domnívá, že mohla být unesena. A pak následoval článek o třech odstavcích, který vše popravdě popisoval. Až na to, že staršího syna měla paní Gráfová z prvního a mladšího syna z druhého manželství. To zas překroutil redaktor, kterého Jiří včera vyhmátl před jejich domem a poprosil ho, aby použil jen informace od Hanky a dál se jim nešťoural v soukromí. Viděl na prahu Berťu a nějak mu sepnulo, že tenhle malý Rom nemůže být synem dvou blonďáků, a zbytek už byl výplodem bujné fantazie. Ale zásadním způsobem to podstatu informace o únosu nezměnilo. Stejné místo jako článek zabírala Gábinina aktuální fotka a v rastru byl kontaktní telefon na Hanku. O půl třetí odpoledne už Hanka volala.
„Máme auto,“ vyhrkla. „Fiat byl odstavený na polní cestě u lesa kousek od Kadlčan. Převzali ho policisté, snad to ti volové konečně začnou brát vážně. Slíbili mi, že vezmou otisky a podobně,“ chrlila na něho.
Dalším telefonátem potěšila Jirku v pět. „Paní Moravcová se doopravdy od onoho dne nezdržuje ve svém bytě, ale sousedé mi dali adresu chaty, kde by mohla být. Je to šest kilometrů od Kadlčan. Když mě zítra ráno vyzvedneš u nás doma, můžeme tam zajet. Vzala jsem si dovolenou, stejně na nic nemám myšlenky.“
A pak volala ještě v sedm. „Naposledy s ní v devět třicet mluvil barman na benzince. Ale nic podstatného z jich hovoru nevyplynulo, takže tohle si můžeme škrtnout. Jméno toho mladíka jsem dala policistům, ať si s ním popovídají. Říkal ti přece Špáta, že když budeme mít něco konkrétního, ať se ozveme a jeho kluci to prověří, ne? Ale kdybys chtěl, můžeme si ho proklepnout.“
Poslední zpráva ho zastihla pod sprchou něco před půlnocí. Zabalil se do ručníku a utíkal k mobilu, div se nepřerazil o kobereček před sprchovým koutem. „Gábinino auto viděl na náměstí jistý invalidní důchodce Alois Pecháček. Ten taky tvrdí, že Moravcová pozvala mladou ženu dál a hodila jí klíče z okna. Asi za hodinu prý z domu vyšel vyšší muž ve věku šedesát až pětašedesát let, sedl do fiatu a odjel.“
„Jak to všechno ten Pecháček ví?“ zeptal se Jiří udiveně. On sám by si nevšiml ničeho. Napadlo ho, že Pecháček bude místní šťoural, případně slavoman, který si tohle všechno vymyslel, aby na sebe upozornil.
„Seděl tam prý na lavičce a vyhříval se na sluníčku, říkal, že je na vozíčku a na náměstí tráví každý hezký den, aby si trochu místo čtyř stěn užil lidí. Sám volal i na policajty a tohle všechno vypověděl do protokolu, poskytl i popis toho člověka, co odjel s fiatem. Podle všeho si chlápka moc dobře zapamatoval a dokonce tvrdí, že je mu povědomý, takže je pravděpodobné, že je z Kadlčan a lidi ho znají. Podobný portrét toho člověka vykreslila i žena, která nakupovala v květinářství.“
Teď teprve měl Jirka doopravdy jistotu, že se něco podstatného děje. Jak mu totiž Hanka slíbila, zítra vyjde identikit postaršího pána v novinách a snad tahle mašinerie nakopne i kriminalisty, aby se v záhadném případu více pošťourali.
Kdyby nic jiného, tak Gábinino auto odvezl cizí muž a zaparkoval ho na zapadlé polňačce, takže měl určitý plán, který svědčí o jeho nekalých úmyslech.