Po schodech do prvního patra se mu šlo špatně. Kdyby mohl, zdrhnul by – koneckonců, zbabělec na to byl dost velký. Ale věděl, že tuhle cestu musí podniknout. Esemeska, která mu doběhla do mobilu, ho nenechala v klidu. I když až doteď na žádnou zprávu neodpovídal. Sedm měsíců její číslo úspěšně ignoroval. Dokonce si ji označil ve svém telefonu slovem Nebrat!
„Můžete mi prosím zavolat paní Abrhámovou?“ nakoukl do sesterny. Sestřička, taková pěkná snědá holka s krásným poprsím, ho nasměrovala do dveří na konci chodby. Odmítl
to a vysvětlil, že by se raději s čerstvou matkou sešel  v návštěvní místnosti, protože… významně posmrkl…protože je nachlazený. Neochotně se odlepila ze židle a vyšla z místnosti, ukázala mu na deseti metrech chůze ukázkové kroucení v bocích a nádherný zadek v zařezaných tangách. „Máte tam syna, paní Abrhámová,“ oznámila Elišce, „má rýmu, čeká vás v návštěvní místnosti.“ Koutkem oka ještě zahlédl, jak Ela nadšeně
vyběhla z místnosti – a jak se jí podlomila kolena, když ho uviděla stát na konci chodby. Položila si ruku na prso a skoro nevěřícně šeptnula: „To jsi ty, Oskare?“
Přišlo mu trapné, že jí nic nenese. Ani kytku. Ani hračku pro děcko. Ale byl si jistý, že tak je to nejlepší. Nesmí dát najevo ani náznak zájmu, ani špetku pochopení,
aby si náhodou nedělala plané naděje. Chtěl zabránit jejímu zklamání. Ani ruku jí nepodal, ani imitaci polibku na líc nenabídl. Tvář měl jako socha vytesaná z kamene, naprosto nehnutou emocemi.
„Psala jsem ti, že máme dceru,“ řekla mu.
„Proto jsem tady,“ opáčil Oskar Majer mírně podrážděným
tónem.
„Chceš ji vidět?“
„Ne!“
„Ne? Tak proč jsi přijel? Kde vlastně celou dobu jsi
a proč se skrýváš?“
Na výčitky zvědavý nebyl a zpovídat se jí přece taky nemusí. Je svobodný. Ostatně, on sám jí nikdy budoucnost nesliboval, měl za to, že jejich vztah je vymezen jen poctivým sexem – a byl přesvědčený, že Eliška to chápe stejně. Třikrát týdně, dvě kvalitně využité hodiny, povinná procházka na provětrání hlavy, kino nebo kavárna, a šlus. Jenže kdyby to opravdu
chápala, neseděla by tady na novorozeneckém oddělení v plandavé nemocniční košili, pod kterou se jí rýsovalo vytahané břicho a povadlé poprsí. Všiml si mapky z nažloutlého mateřského mléka, která se roztahovala na látce – obkroužená kolem bradavky. Hnusilo se mu to tak, že musel na pár vteřin otočit oči k oknu. Ela vypadala unaveně, měla svěšené tváře, svislé vrásky nad horním rtem a nateklá oční víčka. Vůbec teď nechápal,
že s ní mohl…
„Na kolik si ten svůj podvod ceníš?“ zeptal se jí. Tuhle větu si doma poctivě zkoušel před zrcadlem, byla obsahově tak zlá, že ani on by ji bez řádného nácviku nedal. „Myslím měsíčně,“ doplnil po chvilce.
Stalo se přesně to, co předpokládal. Eliška se uraženě zvedla a otočila k němu zády – čelem ke dveřím. Všiml si, že má v zadní oblasti obtisknutou vložku, která se jí
rýsovala pod jemnými kalhotkami. A na té bílé noční košili měla prosáknutou krev.
Hnusem se otřepal. Proboha! Šinula se po chodbě s tou rudou skvrnou na zadku,
bylo vidět, že jde opatrně, aby jí vložka neklouzala nahoru a dolů. Doběhl ji, natočil obličejem k sobě a vrazil jí do ruky cíp obálky.
„Rovných padesát tisíc za to, že nebudu v rodném listě,“ řekl, „víc ode mě nedostaneš!“
Rozevřela prsty, aby dala jasně najevo, že žádnou obálkou si ji nekoupí, odstoupila na dva kroky od něj, pak se k němu zase přiblížila. Vypadalo to, že v sobě střádá sílu k tomu, aby mu z centimetrové vzdálenosti řekla do ksichtu něco peprného, ale mýlil si. Zkrabatila
rty, pak je rozevřela a plivla mu přímo mezi oči pěkně hustý flusanec. Visel mu tam jako nevábný krápník ještě ve chvíli, kdy do místnosti vešla ta snědá prsatá sestřička, která se mu předtím tak líbila. Zelenožlutý hlen na jeho nose ocenila solidním úšklebkem.