Deník: Inspirací pro novou knihu byla hračka z dětství

ROZHOVOR/ Co rok, to nová kniha. Přerovské spisovatelce Lence Chalupové vychází pouhý rok od vydání jejího posledního díla Ptačí žena nový román s názvem Liščí tanec. Psychologické drama s detektivní zápletkou nabídne napínavý příběh, na jehož konci je rozpletení dávného rodinného tajemství. Kniha se na pultech objeví 2. října.

Vydáváte v pořadí osmou knihu. V čem je jiná? A na jakou zápletku se mohou čtenáři těšit?

Podobně jako v posledním románu Ptačí žena se snažím i v Liščím tanci rozplétat staré rodinné křivdy. Liščí tanec je psychologické drama s detektivní zápletkou a jeho příběh se odehrává v současnosti – tedy v roce 2017. Vzpomínky ale zavedou hlavní hrdiny i do minulosti, do roku 1975, kdy se stala tragédie, která navždy ovlivnila život rodiny Foretových z Přerova. Mezi hlavní postavy románu patří bývalá učitelka Hermína Foretová, která si k osmdesátým narozeninám přeje jediný dárek. Touží strávit se svými dospělými dětmi část prázdnin v hájence pod Hostýnem, kam jezdívali v době jejich dětství, a kde zemřel za tragických okolností její nejmladší, teprve pětiletý syn Prokop. Chce se vrátit na místo, na kterém dlouhé roky nebyla, a které už dávno proklela právě proto, že tu přišla o svého malého „zrzečka“. Hermína cítí, že na sklonku svého života potřebuje sama v sobě tuto tragédii uzavřít – jenže netuší, že pobyt v hájence v jejích třech dětech probudí staré rány, které si nesou životem. Na povrch vyplují nové skutečnosti, které vedou k další lidské tragédii. Více ale prozrazovat nechci, abych čtenářům neodtajnila pointu dramatického příběhu.

Proč právě název Liščí tanec? A je to jen náhoda, že má váš román opět v názvu zástupce živočišné říše?

Po Vosích hnízdech a Ptačí ženě přichází Liščí tanec, ale je to opravdu jen náhoda (smích). Hrdina příběhu, malý Prokop, má nejmilejší hračku – červenou plyšovou lišku, kterou dostal v roce 1975 od rodičů k pátým narozeninám. A jeho starší sourozenci ho zlobí tím, že nutí jeho lištičku tancovat „liščí tanec“ – vyhazují ji do vzduchu a baví se tím, že je z této hry jejich nejmladší bratr nešťastný. K podivné hře je inspiroval jejich otec, který dětem vyprávěl, že se lišky v šestnáctém až osmnáctém století stávaly oblíbenou součástí loveckých plesů. Byly zneužívány k surové zábavě zvané liščí tanec, při níž byly vyhazovány do vzduchu švihadly. Při pádu se obvykle zabily, nebo vážně zranily – a účastníci plesů tuto drsnou podívanou milovali. Lítostivý Prokop tuto část historie těžce vstřebává, zatímco starší sourozenci se mu za jeho útlocit smějí. Schyluje se k tragédii… Mimochodem – plyšová liška je jedinou reálnou postavou příběhu, protože to byla v dětství moje nejoblíbenější hračka.

Takže vás inspirovala i k názvu knihy?

To každopádně. Plyšovou lišku jsem dostala od Ježíška, když mi byly necelé čtyři roky. A i když jsem měla pod stromečkem i jiné dárky, červená plyšová liška se stala navždy mou nejoblíbenější hračkou. Žádný jiný plyšák, žádná jiná panenka – nikdy ji už nic nepředčilo. Myslím, že každý z nás měl podobnou hračku, na které mu tak záleželo. Lišku, která se stejně jako v knize jmenovala Lištička, jsem vozila v kočárku pro panenky, oblékala ji do dupaček, máma mi pro ni šila oblečky a měla jsem pro ni kolíbku – přesto jsem jí přenechávala část své postele. Asi před dvěma lety jsem na ni vzpomínala, když jsem nemohla usnout. Promítala jsem si tehdy v hlavě hračky ze svého dětství a říkala si, že vlastně ani nevím, kde a u koho moje Lištička skončila. Když mi totiž bylo osmnáct, schovali rodiče mé a bratrovy hračky do krabice, a tu uložili do sklepa. Sklep nám někdo vykradl, a už tehdy mi bylo ze všeho nejvíce líto toho, že jsem přišla o lišku. A když jsem na ni pak opakovaně myslela, rozhodla jsem se vrátit ji znovu na scénu alespoň ve své knížce. Tak vznikl nápad na název Liščí tanec. Ostatně – moje pravá lištička je v knize i vyfotografovaná.

Jak dlouho jste na románu pracovala?

Knihu jsem psala v létě roku 2017 – tedy v reálném čase, kdy se příběh odehrává. Když mám nápad na zajímavý děj, psaní mi pak netrvá moc dlouho. Pracovala jsem na románu asi tři měsíce, a to rozhodně nepíšu každý den – někdy se k tomu nedostanu celé dny či týdny.

Děj vašeho předchozího příběhu Ptačí žena se odehrával v Přerově. Zůstala jste svému rodnému městu věrná i v nové knize?

Hrdinka románu Hermína Foretová žije v přerovské ulici Na Hrázi, tedy v blízkosti domu, kde dnes bydlím se svou rodinou i já. Její dcera Gita žije ve Dvořákově ulici a pracuje v nemocnici, takže i tam se odehrává část děje. Její syn Cyril pobývá v ubytovně Českého červeného kříže v ulici U Výstaviště. A další syn Hynek bydlí ve vile v ulici Na Vozovce v Olomouci. Tam se také odehrává významná, ta temnější část příběhu.

Máte už teď v hlavě nějaký nový námět? A na co se mohou čtenáři těšit?

Po dokončení románu jsem se pustila do knihy povídek, která má pracovní název Začátek. Kniha má společnou hrdinku – psycholožku, které vyprávějí ženy své životní příběhy. Už jsem napsala první tři povídky a celkem jich bude šest nebo sedm.

Zdroj: https://prerovsky.denik.cz/zpravy_region/inspiraci-pro-nazev-me-knihy-se-stala-hracka-z-detstvi-20180917.html

Napsat komentář