4. července 1975, hájenka pod svatým Hostýnem

„Už?“
Za dveřmi vykoukla střapatá nazrzlá hlava. A hned za ní se objevily tři další. Jedna černá s hustými cůpky a dvě řídce plavé, skoro až albínsky bílé.
„No tak pojďte,“ usmála se na své děti, postavila na stůl dort s pěti svíčkami a skoro obřadně je zapálila, pěkně jednu po druhé – a v sobě si zatím s každým škrtnutím sirky přehrávala, jak ten rok po roku šel. Promítlo se jí to všechno od prvopočátku. Jak ho nechtěla, pak chtěla, potom si nebyla jistá, jestli čtvrté dítě nebude nad jejich síly… a jak je teď ráda, že ten zrzeček neskončil v její gynekologické kartě s popiskem abortus arteficialis.
„No tak, Prokůpku, pořádně se nadechni a…“
Než stačil nafouknout svoje pihaté tváře, hned se mu nad rameny zjevily dlouhé blonďaté ofiny bratrů, pod nimiž se smály škvírky jejich očí. Než stačila kluky okřiknout, už mu z obou stran svíčky sfoukli.
„Hynku, Cyrile, jste zlomyslní,“ napomenul je táta, každého z nich vytáhl za jedno ucho a odtáhl k dřevěné lavici, kam je usadil. Než se vrátil ke stolu, aby nejmladšímu ze svých synů znovu zapálil dort, už tu práci za něj převzala Gita. Jejich nejstarší a ze všech dětí také nejrozumnější.
„Nefňukej, Prokůpku,“ chlácholila ho, „víš, že to jsou sígři.“
Z lavice se ozvalo dvojité hlasité uchechtnutí, které sílilo tím víc, čím víc malý Prokop projevoval neschopnost sfouknout svých pět svíček. Poprskal dort a pak zklamaně sledoval, jak Gita místo něj sfoukává plamínky, které se komíhaly nad červenými svíčkami. Počkal, až maminka donese sedm talířků, položí je na jejich velký dubový stůl, dovolí bratrům, aby mohli odlepit zadky od tvrdé lavice, a nožem s nahřátou čepelí zakrojí první kousek. Byl rád, že první porce byla pro něj – pro oslavence, druhou dala tátovi, třetí klínek položila na talíř strýci Hubertovi, pak Gitě, čtvrtý dala sobě a teprve ty poslední dva Hynkovi a Cyrilovi. Ještě k nim zvedla prst a tónem učitelky, kterou doopravdy byla, řekla: „Ještě jednou budete dneska Prokopa zlobit, čeká vás zítra domácí vězení a za trest si vyplníte archy s vyjmenovanými slovy po b a p!“
Kluci se sice šklebili, ale už neprovokovali.
Lžičky klouzající po porcelánových talířích s jeleny postupně dobraly poslední sousto, Gita odnesla nádobí do dřezu, táta důležitě vstal, prošel se po pokoji a s očima stejně tajemnýma, jako když k nim chodil Ježíšek, pronesl: „Dárek na tebe čeká venku, Prokůpku!“ Máma utřela cípem zástěry Prokopovi pusu od čokoládové polevy, vzala ho za ruku a vyšla s ním na dvůr, před hájenku strýce Huberta, která sloužila rodině Foretových jako příjemné letní sídlo. Světle zelené oči malého chlapce zamžouraly do sluníčka, které se rozlilo nad krajem. Byly zvědavé a dychtivé.
„Mám hledat?“ ujistil se, že správně pochopil pravidla narozeninové hry.
Nesmělými kroky došel ke studni, ale táta se zasmál: „Zima, tam to není!“
Otočil se na patě a kroky skoro blešími se přesunul ke stodole. „Pořád chladno,“ napověděla mu Gita. Nakrabatil nespokojeně čelo a podíval se směrem k mámě. Panenky jejích očí ho jemným pohybem vlevo nasměrovaly ke schodkům, které vedly k půdě. Rozběhl se k nim, a už za sebou slyšel trojhlasně: Hoří, hoří, hoří!“ Vyběhl po betonu a na pátém schodu uviděl krabici zabalenou do bledě modrého papíru, na kterém trůnila obrovská červená mašle. Popadl dárek a utíkal s ním dolů, schválně si sedl co nejblíže ke Gitulce, aby měl kluky v zádech. Škubnul mašlí, která se hned rozvázala, strhl papír a měl na kolenou už jen bílou krabici s víkem. Tak strašně ho chtěl odklopit, ale zároveň se toho bál. Děsil se, že na dně té papírové škatule nebude krásná červená plyšová liška, kterou si vyhlédl v hračkárně a toužil po ní tak, že ji vměstnal na každý obrázek, který kreslil. Ta lištička byla už od jara hrdinou všech jeho malůvek. Byla mámou s malými liščaty kolem sebe, baletkou, výpravčí na železnici, příslušnicí SNB, ale i řidičkou bagru, jezdila s popelářským autem a taky v sanitce.
„No tak, Prokůpku, ty nejsi zvědavý?“ zeptala se ho máma.
Posmrkl, utřel si nos do hřbetu ruky – a teprve pak odklopil ten dekl. Na tři vteřiny pevně zavřel víčka a pak je rychle otevřel.
Byla tam!
Přesně ta lištička, kterou chodil obdivovat k výloze hračkárny v ulici, které máma říkala postaru Ferdinandova, ale on moc dobře věděl od soudružky učitelky z jejich oddělení, že se jmenuje Československé armády. Stál u té lišky každý den, když šli s mámou přes město ze školky, vždycky se pustil její dlaně, chvilku utíkal – aby u ní byl co nejdříve, prstíkem ji přes sklo pohladil, zamával, řekl pár slov… a teď… Teď je jeho! Vypadala úplně přesně jako liška z leporela, které patřilo k jeho nejoblíbenějším knížkám.
„Lištičko!“ vykřikl, odhodil škatuli na zem a přitiskl si červené plyšové zvířátko na sebe, „lištičko moje!“
Z ochozů pod skalkou se ozval dvojitý hurónský smích.
„Lištičko, lištičko moje!“ napodobovali ho Hynek s Cyrilem a smáli se tak, až otec musel zakřičet. Poslední dobou se mu zdálo, že ty dva výrostky už moc nezvládá – a dal si za úkol, že do konce prázdnin je musí pořádně zkrotit, zapojí je více do prací kolem hájenky, budou pomáhat jemu na dvoře, mámě v kuchyni a strýci Hubertovi v lese… a on je ten smích přejde!
Z obýváku táta ještě rychle donesl fotoaparát, aby si děti zvěčnil, než se mu rozutečou, pak je poslal sednout si na schodky a každému donesl ze spížky žlutou limonádu s brčkem, která u nich byla k mání výjimečně, obvykle jen při dětských oslavách. Čtyři sodovky pomalu mizely v žaludcích jeho dětí a on s dojetím pozoroval, jak všichni vyrostli. Zvlášť Gitulka. Taková to byla žoužel, teď se ve dvanácti rychle vytáhla, zesílila, zakulatila se jí záda, zaoblily boky, a více se začala podobat španělské rodině jeho ženy. A pak kluci – ti zase byli kopií jeho genů, plavovlasí, modroocí, s výraznými lícními kostmi, které se při úsměvu nadzvedly tak vysoko, že přivřely oči a udělaly z nich jen dlouhé škvírky. Kluci oslavili v červnu jedenáct a přáli si kopačky a míč, nebo prak a nové udice. Byli tak jiní, než jejich nejmladší a taky nejkřehčí povahou i svou tělesnou konstrukcí! V Prokůpkovi se prolnula podoba obou rodičů, která geny smíchala tak mistrně, že měl kluk měděné vlasy, bílou pleť s pihami a velké zelené oči, které ale pořád vypadaly vyděšeně. A věděl proč…
Ti dva mu nedali pokoj! Pořád ho strašili!
Díval se teď na chlapce, jak k sobě vděčně tiskne lišku, kterou pojmenoval Lištička, zatímco jeho bráchové zase do sebe žduchají lokty a pošklebují se mu. Hledal v hlavě slova, která by obhájila Prokůpkovu slabost pro lišky – pátral po souvislostech, s nimiž by zaujal i Hynka s Cyrilem. Jako učitel dějepisu nemusel jít příliš do hloubky mozku, stačilo jen lehce cvrnknout do jednoho ze závitů – a už to měl na jazyku.
„Jestlipak víte, kluci, co znamená liščí tanec?“
Usrknuli limonádu a sborově zavrtěli hlavou, jako správná dvojčata dělali celou řadu gest společně, takřka synchronizovaně, dokonce i ty bílé řasy jim při tom kmitaly stejnou frekvencí.
„Lišky se stávaly v šestnáctém až osmnáctém století oblíbenou součástí loveckých plesů. Byly zneužívány k surové zábavě zvané liščí tanec, při které byly vyhazovány do vzduchu jakýmisi švihadly. Při pádu se obvykle zabily nebo vážně zranily, čemuž účastníci – a dámy zvlášť – tleskali. Výskali nad tím a radovali se. Zvláštním milovníkem liščích tanců byl saský kurfiřt August Silný, který nechal vyhazovat lišky tak vysoko, až…“
Uslyšel tiché, spíše suché a zoufalé vzlyknutí. Prokop tisknul lišku k sobě, až skoro nedýchal, zatímco žena mu spílala: „Ty jsi tomu, táto, dal!“
Než stačil zmírnit tu historku, která se mu asi fakt nepovedla, byli už Hynek s Cyrilem na nohách. Vyrvali Prokůpkovi plyšovou hračku z rukou, utíkali s ní doprostřed dvorku a jeden přes druhého křičeli: „Já jsem August Silný, já jsem August Silný, silný až nejsilnější!“ Liška lítala nahoru a dolů, ve vzduchu se míhaly jen její ruce, nohy, silonové fousky a ocásek s bílou špičkou. Když k nim táta doběhl, aby je pořádně zchladil, rozběhli se kluci k lesu, zatímco ubohá liška se zabořila čumákem přímo do louže, která vyplnila ďolíček uprostřed dvorku.
A vedle ní dopadla její levá noha, ze které trčely dlouhé červené nitě.
„Hynku, Cyrile,“ zakřičel za nimi táta Foret zlostně, „já vám dnes zmaluji zadek!“

10. července 2017, Přerov, ulice Na Hrázi

„A zmaloval?“ zeptala se pečovatelka Svatava Grossová, když si vyslechla tu starou vzpomínku – a podrobně si prohlížela snímek z toho léta, který zůstal Hermíně Foretové jako jediný hmatatelný důkaz dvaačtyřicet let starého příběhu její rodiny.
„Kdepak,“ máchla rukou do prázdna, „na to byl můj muž moc velký dobrák. Neuměl na děti ani moc zvednout hlas – na ty vlastní, ani na ty ve škole.“
Pečovatelka obešla kulatý stůl, vzala do ruky letitou čínskou konvici a rozlila do dvou šálků čaj, který příjemně provoněl pokoj mátou. Sedla si vedle staré dámy a chvilku zapřemýšlela, na co by se měla ještě zeptat, aby řeč mezi nimi nevázla. Přece jenom to byla její nová klientka a nic moc o ní zatím nevěděla, byly jen ve fázi seznamování se, oťukávaly se a poznávaly teprve druhý týden… a ona věděla, že staří lidé mají své vrtochy.
„A jak dopadla lištička?“ zeptala se tónem spíše neutrálním, aby nic nepokazila.
„Tu jsme vytáhli z louže, umyli, vyfénovali, přišila jsem jí nohu, a Prokůpek byl zase šťastný. Kluci uznali, že to přepískli, ale den domácího vězení je neminul.“
Hermína si vzala zase do ruky tu starou černobílou fotku a bříškem prstu pravé ruky pohladila obličeje všech svých čtyř dětí. Když se na ně dívala, musela uznat, že vlastně vůbec nevypadají jako sourozenci, kteří vznikli spojením spermií a vajíčka jedněch rodičů – dvou lidí, kteří se měli výjimečně moc rádi.
Usrkla čaj a znovu si vzala na klín krabici fotek.
Škatuli plnou vzpomínek.
„Tak to je můj muž,“ řekla a zabodla prst s bytelným kloubem do svatební fotky, mírně pak snímek nahnula, aby si ho i pečovatelka mohla zblízka prohlédnout a uznat jeho přednosti. „Eda byl krásný chlap, noblesní, galantní, vysoký, štíhlý, s nordickými rysy, výrazným nosem a… velkýma, hebkýma rukama! Byl můj opak. Vidíte? Malá, tmavá, spíše podsaditá… ale měla jsem krásné vlasy a prý i svůdné oči, jak mi později Eda řekl. Brali jsme se v devětapadesátém roce, přesně v den, kdy sovětská sonda Luna dopadla na Měsíc, a stala se tak první sondou, které se podařilo dosáhnout jeho povrchu.“
Pečovatelka oddělala hrníček od úst, na první pohled to vypadalo jako gesto údivu, který Hermína bystře odchytila a s vehemencí učitelky i vysvětlila.
„No… taková byla prostě doba, nadšeně jsme hltali všechno, co se týkalo Sovětského svazu, věřili jsme té ideji! Vaši rodiče snad ne?“
Zklidnila se, když žena sedící naproti ní nakonec dovedla šálek až ke rtům, upila a na důkaz absolutního pochopení zamžikala očima. Teprve pak byla Hermína schopna zase zabořit ruce do škatule a pokračovat ve svém vyprávění. Musela se prostě jen ujistit, že je chápána… a ne vysmívána.
„Rok 1963. Šestnáctého května – měsíc před tím, co se podívala do vesmíru Valentina Těreškovová – se nám narodila Gita. Říkala jsem si tenkrát, že jsem porodila dceru do objevné doby, do krásného času, kdy i ženy mohou v kosmické raketě objevovat svět. Já si moc přála Margaritu, po mé mamince, ale Eda byl proti. Zdálo se mu to dlouhé a krkolomné, takže Gita byla nakonec kompromis našich návrhů. Je doktorka – ale to vy přece víte. Je úspěšná a mezi lidmi oblíbená, její jedinou vadou je to, že je natolik zahloubaná do své práce, že se kvůli tomu zaujetí nestačila ani vdát. A přitom o ni byl zájem! Chodila postupně se dvěma kolegy, ale ani s jedním to nedopadlo, nemám od ní vnouče, což mě mrzí… ale nemůžou mít všichni všechno. Gita je moje největší opora, má v sobě mou španělskou dobrosrdečnost i Edovu systematičnost.“
Pečovatelka si od Hermíny postupně vzala tři fotky holčičky, které by nikdo nemohl upřít její roztomilost. Na posledním snímku už ležela vedle dvou bílých, zamotaných vánoček.
„Vlevo je Hynek, vpravo Cyril,“ řekla stará dáma a něžně si své syny prohlédla. „Chtěli jsme k dceři ještě jednoho chlapce, do poslední chvíle jsme netušili, že tam jsou dva, až v osmém měsíci začal mít gynekolog pochybnosti, pak zachytil dvě srdíčka a bylo jasno. To víte, byl čtyřiašedesátý rok, doktoři neměli ultrazvuky jako dnes. Narodili se pětadvacátého června, kdy bylo zatmění Měsíce, to se nám zdálo symbolicky krásné, brali jsme to jako dobré znamení – říká se, že děti narozené při zatmění přinášejí na svět energii, a tu ti dva teda měli. Na kluky jsme byli s Edou pyšní, přece jenom se tenkrát tolik dvojčat nerodilo, byli jsme rarita. Hynek je dnes profesorem na univerzitě v Olomouci, vzal si dceru úspěšného německého obchodníka a mají tři děti. Přednáší i v Praze, ve Vídni, v Moskvě a v Paříži, je jeden z největších evropských odborníků na období paleolitu. Jen škoda,“ povzdechla si, „že se s ním vídáme tak málo.“
„I Cyril?“ zeptala se pečovatelka a pak ten svůj dotaz – o němž si nebyla jistá, jestli není nevhodný – trochu obrousila dovětkem: „Přece jenom dvojčata mají niternou potřebu být si nablízku, no ne?“
Hermína si povzdechla, ale ne nějak výrazně, spíše teatrálně. „Cyril je tak trochu naše bolest. Studoval farmacii, byl chytrý… jen prostě od jisté doby začal být uzavřený, spíše introvertní. Když byli s Hynkem ještě děti, nechal se nakazit jeho veselou povahou, ale když dospíval a mužněl, začala se u něho projevovat taková melancholičnost. Myslím, že zdědil podivínskou povahu mého švagra Huberta, ten je taky takový pavouk, celý život žije sám v hájence pod Hostýnem a svět si v posledních letech spojuje jen přes internet, visí na něm každý den… Z farmacie náš Cyril nakonec sběhl, začal mít psychické problémy, pil, bral prášky, tahali jsme ho všichni nahoru, ale tam vydržel jen chvilku, pak zase padal dolů. Neudržel si byt, práci… prostě nic. Dnes žije na ubytovně a říká, že je tam spokojený, má poloviční invalidní důchod, jinak vypomáhá ve skladu Emosu, má želvu a…“
Máchla rukou do prázdna, pokračovat se jí nechtělo, když ale vzala do ruky další fotku, oči jí zvlhly. Na fotce byli Hynek s Cyrilem, nakukující do kočárku, v němž leželo bleděmodré mrně – první barevný snímek, který rodina měla.
„Nakonec jste se rozhodli pořídit benjamínka,“ řekla pečovatelka, když se jí zdálo, že začíná váznout řeč, která předtím Hermíně tak plynule šla. Stará dáma ale překvapila. „Ne, nerozhodli,“ opáčila jasně. „V osmašedesátém roce naše nadšení budováním socialismu a vším tím prosovětským přešlo, nedokázali jsme odpustit Rusákům, že nás obsadili… a zradili. Eda proti okupaci ostře vystoupil před svými gymnazisty, bylo to hned v prvních zářijových dnech, dusil v sobě zlobu, musela z něj ven. Následovala rychlá výpověď. Rok pak roznášel se ženskýma svačiny v Přerovských strojírnách, začal tak trochu pít, utápět se v té nespravedlnosti, litoval se. V listopadu devětašedesátého roku jsem nečekaně zjistila těhotenství. Další dítě jsme nechtěli a ani neplánovali, oboustranně jsme se shodli, že půjdu na interrupci, naše budoucnost byla dost nejistá… navíc tři děti nám dávaly zabrat. Předstoupila jsem proto před potratovou komisi, vysvětlila jim naši situaci – a jedna z těch veledůležitých komisařek mi řekla: ,Chápu, že nechcete porodit dítě muže, který zradil naši socialistickou vlast.ʻ Podívala jsem se na Edu, který tam musel se mnou – byl najednou tou krávou tak pošlapán… tak ponížen! Vstala jsem naštvaně ze židle, vyrvala té ženské mou žádost o přerušení těhotenství z ruky, před celou komisí ji rozškubala a řvala jsem po ní ještě na chodbě, kam mě vyvedli, abych se mohla nalokat vzduchu, který mi ta saň předtím vzala. O sedm měsíců později, v červenci roku 1970, se tak narodil náš nejmladší Prokop.“
Hermína Foretová se významně podívala na hodinky, věděla, že v sedm končí její pečovatelce služba a ona by ji neměla zdržovat. Ale napadlo ji, že když už tady budou teď spolu trávit čas, měly by mít k sobě blíž. Koneckonců – řekla jí dnes o sobě tolik věcí, že už ji skoro mohla zařadit do skupiny svých lidí.
„Jsem Hermína, tykejte mi,“ vybídla ji.
Žena naproti ní nejdříve trochu nechápavě zamžikala poplašeně očima, pak si posunula brýle blíže ke kořenu nosu, narovnala si záda, zvedla bradu, napřáhla vpřed svou pravici a jasným hlasem řekla: „Svatava Grossová, ale pro vás vždycky jen Svatka.“