Z věznice ve Světlé nad Sázavou ji pustili ve čtvrtek. Nejprve si myslela, že hned sedne na vlak a pojede do Přerova, aby co nejdříve mohla do domova za svým Mirečkem, ale nakonec své rozhodnutí odložila. Teď jí přece nic neuteče, už bude čistá, do ničeho se nenechá namočit, začne žít jako zodpovědná máma. Vrátí se do bytu k Fíkusovi a bude doufat, že ji tam nechá žít, než si zajistí něco jiného. Najde si práci – bude třeba prodávat v bufetu, nebo uklízet kanceláře, taky by mohla do dílny, ale ne k monotónní práci, ta by ji zabila. Na nádraží ve Světlé si dala ještě pivo a párek, pak rum a slané tyčinky… a potom ještě to všechno třikrát do kola, takže domů jela až prvním ranním pátečním vlakem. Byl krásný den, a už se neskonale těšila, až se vlak dokodrcá do jejího rodného města, ona po deseti letech konečně nabere do plic přerovský vzduch… a pak se rozběhne do Škodovy ulice, která s nádražím skoro sousedí. Oběhne celou svou milovanou čtvrť, pozdraví se se všemi starými přáteli – a asi se i seznámí s novými, kteří na tuhle konečnou přerovskou adresu došli poté, co neplatili nájem, protože peníze probendili na nejrůznějších štacích. Čtvrť plná průšvihářů, hlavně těch cikánských, byla jejím domovem, který měla ráda.

Na nádraží v Přerově si dala na spravení chuti ještě jedno pivo, stoupla na místo, kterému se tady říkalo mokrý loket, a přemítala. Kohopak asi prvního potkám? Za těch deset let nebyla s nikým v kontaktu, ale moc dobře věděla, že u nich ve Škodovce se to tak nebere. Kolikrát sama zažila, jak se tam lidi vraceli z lochu, a všichni je vítali, nabízeli jim to nejlepší ze svých kuchyní a spižíren, několik dní se v kuse jedlo, pilo a slavilo. Nečekala, že by jí někdo z její ulice psal do kriminálu, aby ji informoval, potěšil, nebo poskytl útěchu – hodnoty ve Škodovce byly postavené úplně jinak. Když tam – v romském ghettu – člověk žil a dýchal jejich vzduch, byl součástí velké rodiny… a když zmizel, zdánlivě se na něj zapomnělo. Ovšem ve chvíli, kdy se vrátil, byl zase v rodině – nabídli mu jídlo a postel, jako by nebylo nic samozřejmějšího. A jestli ji Fíkus k sobě nebude moct vzít, zcela jistě se pro ni najde místo jinde. Třeba u Girgů, nebo u Maďara Zoltána, který míval jen pro sebe dva pokoje a občas k sobě vzal i nějakého útěkáře. Těšila se na ně na všechny – na starou Gizelu Žigovou, která byla pár let její druhou mámou, na Mirgovy, Janovy, Lackovy, Růženu, trdlo Slávku i bachratého Ferka, který si ji chtěl vzít, když otěhotněla s Mirečkem a Fíkus ji asi týden nechtěl. Těšila se na vůni ulice, na prádlo rozvěšené po celém dvoře, na klepače ověšené cikánskými dětmi, na prach z půdy, odkud vylétávali holubi, na chodby popsané sprostými slovy a pokreslené obrázky… Prostě na všechno.

Dala si druhé pivo na kuráž a vyšla z nádraží.

Dýchla na ni přerovská pohoda, vůně pivovaru, chemičky a aut. Lidi se míhali sem a tam – a u mašinky, která stála před nádražím jako vzpomínka na dobu páry, poznala pár známých. Chmatáka Kolomana, který kdysi hrával automaty a starou Bedlu, co za mlada šlapala chodník před hotelem Grand. Kývla jim na pozdrav, a oni jí srdečně zamávali, jako by mezi nimi nebyla propast těch deseti let. Chtěli se s ní zastavit, ale rukou jim naznačila, že chvátá – spěchala domů tak, že její chůze připomínala spíše poklus. Přeběhla rušnou silnici, minula vietnamský obchod… a už stála na rohu Škodovky, vzrušeně si sáhla na prsa, zavřela oči a pak je šťastně otevřela. Konečně doma! Z rohu až ke ghettu to bylo padesát osm kroků, to si pamatovala přesně. Vždycky, když šla z noční uspávací akce, doběhla na roh, napočítala do osmapadesáti a mizela v místech, které jí skýtalo bezpečí… protože sem se policajti báli i ve dne, natožpak v noci.

Teď udělala poslední krok a… musela si promnout obě oči. Chvění v těle už nepřipomínalo vzrušené brnění, ale úlek. Šok.

„Co to má kurva znamenat?“ řekla pološeptem. „Co to má do hajzlu být!“ zakřičela už nahlas. Spletla se snad? Nebo si Škodovku jen ve vězení vysnila? Kde jako celá ta čtvrť je? Zmizela? Vygumoval ji někdo z mapy Přerova? Vybájila si snad v mozku, že tu v sobotu večer vařili na dvorku hovězí guláš a támhle v rohu dávali k betonové zídce čórky, které pak rozváželi do zastaváren? Ne, to přece nemůže být pravda! Vstoupila do prázdného prostoru, pokrytého travou, plevelem a zbytky suti… vlítla dovnitř toho zeleného placu a točila se kolem dokola – jako by byla malá holka, která si sama se sebou hraje mlýnek. Rozpažila ruce jako lopaty a točila se po větru. Kde je dům, ve kterém přespávala? Dvorek, kde slavila v šestnácti letech zasnoubení s Fíkusem? Bahno, přes které se od podzimu do jara prodírali ke svým domovům? Lavička, na níž s Gejzou do noci sedávali, on hrál na kytaru a ona k tomu zpívala a tančila? Kde je strom, na který lezli Zoltánovi vnuci a rozčilovali tím zrzavou Bětku? Kde jsou všechny ty domy, kde žili lidi, které měla ráda?

„Kde je Škodova ulice?!“

Žena, kterou zastavila, na ni udiveně pohlédla. „Vy nečtete noviny? Nedíváte se na televizi? Vloni tu hrůzu zbourali. Chválabohu za to. Jenže Cikány nám rozstrkali po celém Přerově… a teď to máme! Jsou i na Dlážce a na Trávníku, i v Předmostí teď bydlí.“

Jak, zbourali? Co to ta baba mele za blbosti? Frederika sedla na patník před hospodou U Kmotrů, zaklonila hlavu až na záda a dala si dlaně na obličej. Jak si někdo mohl dovolit pozvat sem bagry a nechal shrnout pět krásných baráků, domov tří stovek lidí? Domy přece mohli opravit… Copak takhle se maže historie? Který hajzl to udělal? Kdo o tom rozhodl? Ten starosta, se kterým se kdysi bavila o jejich nájmu, a pak platila pokutu za to, že na něj plivla? Netušila, kde najde všechny, děsilo ji, že jsou rozstrkaní po Přerově, jak řekla ta ženská.

Zdrcena tím pohledem na planinu se otočila na patě a vykročila zpátky k nádraží. Brečela, i když tahle emoce jí byla cizí, obvykle sprostě nadávala nebo se divoce prala, když byla naštvaná… Jenže tady nebylo na koho řvát a do koho bušit. Bedla stála u mašinky a hned jí vyzvonila, že Gizela Žigová předloni zemřela a Fíkus sedí za rozkrádačky – sotva prý dal kluka do děcáku, namočil se do sraček a ještě vykřikoval, že ví bůh, jestli je malý Mirek vůbec jeho…

Ach bože, kluka do děcáku! Frederika se při těch slovech zpotila, musí přece za Mirečkem – jak na to mohla zapomenout? Vyběhla ze Škodovky, prolítla kolem nádraží, přeběhla Čechovu ulici a odtud jen odbočila do Sušilky, kde, v jednom z řadových domů, sídlil léta letoucí děcák. Domov, v němž Mireček už rok a půl žil a čekal, až si máma odkroutí trest. Zazvonila tam, zaskočená vlastními emocemi, ve dveřích se objevila vychovatelka a hned jí oznámila, že teď Mirečka vidět nemůže, protože je ještě ve škole.

Čekala v Sušilce na chodníku až do tří hodin, kdy se děti začaly trousit ze školy. Poznala ho hned, jakmile se na ulici objevil, i když šel se třemi kamarády, i když měl na hlavě naraženou čepici a na očích brýle. Byl tak moc podobný Fíkusovi! Utíkala k němu, objala ho… a on nechápavě hleděl, ale tiskl se k ní, jako by snad instinktivně cítil, že takhle troska je přece jeho máma.