Ukázka z knihy Kyselé třešně

Pondělí 27. listopadu 1944, Přerov – Trávník, Kosmákova

Obchůzka, na kterou se MUDr. Leopold Šantovský vydal, měla být něco jako mrskání bičem po ohnutých zádech. Týden se z nemocnice nedostal domů, od toho hrozného bombardování si ze svého lékařského pokoje musel udělat dočasné útočiště druhého domova. Nebyl jediný, kdo celých sedm dnů neopustil špitální budovu – sloužit raněným byla morální povinnost všech, kteří kdy prošli zdravotnickým vzděláním. Byl sice vlivem svého povolání už mírně otupělý a za devětačtyřicet let svého života zažil leccos, ale tahle zkušenost zanechala v jeho duši ošklivý škraloup. Dvaatřicet vážně zraněných lidí stále leželo v nemocnici, odkázáno na jejich pomoc. Ti, kteří byli poraněni jen lehce, se doléčovali doma. Mnozí ale už ani ten domov neměli. Od personálu věděl, že patnáct baráků bylo úplně zničeno a sedmnáct poškozeno tak těžce, že je beztak bude nutné strhnout, další desítky domů měly vytlučená okna a dveře. Deset mrtvých, které si bombardování vzalo za svou oběť, už bylo pohřbeno, další tři pohřby se mají konat tento týden. Znal dva z těch mrtvých a bylo mu úzko, když si vzpomněl, jak teď musí trpět jejich rodiny. Mírně zaváhal, jestli by se neměl zastavit u ženy mrtvého ošetřovatele Oldy Vávry a nabídnout jí pomoc… ale nakonec sám sobě přiznal, že na to nemá. Víc vnitřní bolesti nevydrží, žádný další nápor smutku sám sobě ordinovat nebude – a rozhovor s vdovou by nebyl o nic méně útrpný než starání se o lidi, kteří na jeho oddělení trpěli.

Sešel od nemocnice dolů, do Kozlovské ulice. Stál tam a díval se na tu zkázu – stržené domy byly němými svědky pohromy, jakou tu v Přerově dosud lidi nezažili. V troskách pobíhali psi… a co víc, i děti. Odehnal je odtud a vysvětlil, že by se jim tu mohlo něco nepěkného stát, a když se stále u té nahnuté zdi zdržovaly, pohrozil, že bude žalovat tátovi. To pomohlo, kluci a holky se rozprchli jako vrabci. Sám nevěděl, proč si tuhle procházku zničeným Přerovem dopřával, proč raději nezůstal v nemocnici, nebo neodjel domů do Lipníku k ženě – ale pak si i odpověděl.

Potřebuji to v sobě uzavřít!

Sešel do Kosmákovy ulice, odtud zamíří k Žebračce, kde to taky bouchlo. Lužní les ale naštěstí žádnou oběť nepohřbil, nikoho si k sobě nevzal.

Pozdravil pár lidí a všiml si, že ztratili úsměv, potkával jakési roboty… tolik odlišné od jeho personálu, který se musel na raněné usmívat a přinášet i přes trpké pocity slova útěchy. Svou neúčastí v očích se lišili od všech těch sester a pečovatelek, které se už týden nevrátily domů, aby pomáhaly u operací, převazovaly rány, konejšily bolest. Když došel k Bečvě, zastavil se tu, sedl na lavičku a zapálil si, byť kouřil jen výjimečně. Jenže teď musel. Znal totiž ten druhý důvod, který ho po týdnu vyhnal ven.

Lota Kiliánová!

Celých sedm dní se s ní potkával, od smrti tchyně se mu tolik nevyhýbala, navíc byli nuceni spolupracovat, tady už nevraživost nebyla na místě. Viděl ji v ten den, kdy se Přerov otřásl pod náporem bomb, jak dala na špitální chodbě pusu na rty jakémusi muži… takovému nevzhlednému mladíkovi, který mu ani přes svůj věk nemohl konkurovat. A toho si byl Leopold Šantovský vědom. On byl vždycky ozdobou každé společnosti, ve které se vyskytl – už v dětství mu dokonce i cizí lidi říkali, že tak pěkného hocha ještě neviděli. Měl průsvitně modré oči, které působily podmanivě – na ženy tedy zvlášť, vyrostl do metru devadesáti a jeho postava se mohla rovnat s římskými bohy. I ve svém věku měl ukázkový chrup bez kazu

a jedinou chybičkou na jeho vzhledu byla jizva u levého ucha, která byla pozůstatkem bitky s kamarádem, s nímž se v době studií dělil o jednu slečnu. Jenže to bylo dávno – tak dávno, že jizva postupně splývala s jeho kůží a přestávala se stávat hendikepem. Jeho manželka, která k němu dříve vzhlížela, se v posledních letech propadla kamsi mimo jejich vztah, zajímaly ji jen děti, byť už všechny skoro dospělé. A právě dospělé děti… to bylo něco, na co Lotu Kiliánovou před lety lákal. „Až budou děti z domu, podám žádost o rozvod a vezmu si tě,“ kolíbal ji svými sliby. Věděl, že to nikdy neudělá, ale jí tahle vějička stačila… nebo se tak aspoň tvářila. Vztah se stejně rozpadl dřív, tenkrát mu to ani příliš nevadilo, měl už mezi mladšími sestrami další adeptku, která s ním vydržela následující dva roky. A pak přicházely další a další. Ale teď, když zase Lotu pozoroval při práci, ztrácel se ve svém vlastním pohledu. Obdivoval její útlé boky, když se skláněla k pacientům, pod ošetřovatelskou uniformou vnímal drobná prsa, která kdysi tak rád držel ve své dlani. Vzpomínal, jak to s ní bývalo pěkné, když se její křehká, skoro až dívčí postava, nad ním vzpínala v posteli. Jak zatínala dlaně do jeho stehen a při orgasmu naplno otevírala své oči – ačkoliv všechny ženy před ní i po ní ty oči vždycky zavíraly – jak se pak třásla, když se k němu schoulila.

Dal si posledního šluka z cigarety, vyhodil špačka do trávy a rozhodně vyšel dál. Míjel zrovna jeden z domů se symbolem pro ochranu obyvatel, kterému se tady říkalo „oo“ – šlo o šipku označující směr do volného prostranství, kde se Přerováci mohli chránit před zápalnými bombami. Na velkých bílých šipkách byl německo-český nápis Zur Betschwa – K Bečvě. Jenže právě okolí řeky teď místní lidi tak zradilo! Právě tady někteří našli smrt – šipky-nešipky… Děsilo ho, že bomby poškodily i kapličku Bolestné Panny Marie s křížovou cestou, která stála přímo pod špitálem a mnozí se právě tam chodili modlit za své uzdravení… on v tom viděl špatné znamení pro svůj špitál i pro Přerov.

„Do hajzlu,“ procedil Leopold Šantovský mezi zuby. Tušil, že svou bezmoc bude muset rozchodit, nic jiného mu nepomůže. Musí si projít místa, kde dopadaly bomby, vidět ty rozbořené domy a myslet na své pacienty – a to všechno pro to, aby si znovu uvědomil pomíjivost svého života. Věděl, že ve dvě hodiny musí znovu nastoupit do služby, poslat domů ženě telegram, že tento týden ještě zůstává na oddělení, kde je povinen sloužit… a pak se spokojit se sestrou, která se stala jednou z Lotiných náhradnic.

Napsat komentář