Archiv autora: lenka

Svědectví plyšové lišky

Stane-li se v rodině jakákoliv tragédie, zasáhne bolest zbývající členy rodiny. Pokud je tato bolest pouze potlačovaná a není přijata, vyplyne dříve či později na světlo a jako temný stín pronásleduje a hlodá. Přesně tak je tomu v nejnovější knížce Lenky Chalupové Liščí tanec. Autorka stejně jako ve svých předešlých knihách (Ptačí žena, Pomněnkové matky, Ledové střepy aj.) rozvazuje jednu část velkého propletence vztahů za druhou, a odhaluje tak zdánlivě zapomenuté tajemství. Tentokrát čtenář nahlédne do života rodiny Foretových, jež si dlouhá léta nese těžké břemeno smrti nejmladšího syna Prokopa.

Rodina se sejde ve staré hájence strýce Huberta, aby společně oslavila osmdesáté narozeniny Hermíny, matky čtyř dětí – dvojčat Hynka a Cyrila, dcery Gity a již nežijícího Prokopa. Dříve se hájence vyhýbali, protože ji měli spojenou s bolestí ze ztráty nejmladšího Prokůpka.  Z původně zamýšleného týdenního setkání se však stane kolotoč událostí, které odkrývají jednotlivým postavám okolnosti, o nichž neměly ani tušení. Byla Prokopova smrt nehoda a nešťastná náhoda, nebo se o ni někdo přičinil? A proč Hynek ani po letech nesnese pohled na nevinnou hračku, Prokopovu lišku Lištičku?

Postava Hermíny je zde vykreslena se vším, co symbolizuje úděl matky. Je to především láska k dětem, hluboká bolest, kterou způsobila rána pro matku ze všech nejbolestnější – smrt dítěte, a touha, aby se děti dokázaly dohodnout a snést se, aby ve svém životě měly štěstí a naplnění. Bezmocně sleduje, jak se jejich osudy vyvíjí, přesto má sílu přijmout, že je vše jinak, než by chtěla, a žít dál.

Pozoruhodná je životní cesta druhorozeného z dvojčat, Cyrila, který si prochází peklem na zemi v podobě depresí a je uzavřený do svého světa. Během příběhu se jeho život několikrát zhoupne. Cyrilova vůle žít je však silnější než bolest, kterou si s sebou nese.

Spojovacím prvkem, prostupujícím osudy postav, je plyšová liška, hračka, kterou Prokop dostal ke svým pátým narozeninám. Pro něj představovala vytouženou a vymodlenou nejdražší věc na světě, pro Hynka byla terčem posměchu a nástrojem provokování malého bratra. Nyní jako by opět ožila, chtěla být svědkem dohry celého příběhu.

Styl autorky je velmi svěží a čtivý. Lenka Chalupová uvádí čtenáře bez dlouhého úvodu přímo do děje. Proto je zpočátku trochu těžší zorientovat se ve větším množství postav. Netrvá však dlouho a všechny postavy mají svou jasnou tvář, svou minulost a jasně stanovenou cestu.

Jak jsme u Lenky Chalupové zvyklí, žádná postava nestojí jen tak na okraji, každá nějakým způsobem v jisté chvíli zasáhne do děje a přidá svůj kamínek do celkové mozaiky příběhu. Žádná z nich není černobílá, kladná ani záporná. Ať už se jedná o Cyrilovu psychiatričku Kristinu, Hermíninu pečovatelku Svatavu nebo Hynkovu ženu Ernu. Každá z postav má v příběhu své pevné a promyšlené místo, každá je do celkového obrazu přesně zasazena. Pointa celého příběhu je opět překvapivá, ale po přečtení knihy naprosto logicky vysvětlitelná a srozumitelná.

Liščí tanec doporučuji všem, kteří se rádi s knížkou ponoří do spletitých životních příběhů, které by se mohly skutečně odehrát, a všem, kdo hledají nenáročnou, ale přitom vzrušující četbu. Děj je jako vždy zasazen do města, kde autorka žije – do Přerova – a blízkého okolí.

Autorka recenze: Radka Jakubíčková

https://www.vaseliteratura.cz/pro-dospele/7170-svedectvi-plysove-hracky?fbclid=IwAR1SPG9En_0x2282GthzFTZRhehcr5v6S7_bvJ10FiZ9Jfllf59zeAej6XQ

Knihovna Napajedla: Beseda se spisovatelkou

V úterý 13.11.2018 se v knihovně uskutečnila beseda se současnou českou spisovatelkou Lenkou Chalupovou. Je autorkou osmi úspěšných knih, poslední Liščí tanec, vyšel lestos v říjnu. Paní Chalupová pracuje jako tisková mluvčí na Magistrátu města Přerova, a její energický svižný projev uchvátil všechny přítomné a přesvědčil je, že mluvené slovo je její doménou. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí z jejího soukromého i profesního života. Za cíl si klade vydat jednu knihu ročně, což se jí daří. Na rok 2019 plánuje vydat knihu povídek, i když raději píše romány.
S paní Chalupovou jsme strávili příjemný podvečer.

Hanácké noviny: Spisovatelka Chalupová vzkřísila v nové knize hračku z dětství

Plyšovou lišku dostala Lenka Chalupová ještě jako dítě na Vánoce. Oblíbená hračka se stala pro přerovskou spisovatelku v dospělosti inspirací k nejnovější knize Liščí tanec. Psychologické drama s detektivní zápletkou vychází v říjnu a čtenáře zavede do přerovské ubytovny i na olomoucké Horní náměstí.

Jednoduchá otázka: O čem je vaše nová kniha Liščí tanec?
Příběh začíná vzpomínkou na rok 1975, kdy v hájence pod svatým Hostýnem tráví dovolenou manželé – učitelé z Přerova se svými čtyřmi dětmi. Benjamínek Prokop slaví v letním sídle páté narozeniny a jako dárek si přeje plyšovou lišku. Jenže starší bráchové se mu smějí, berou mu jeho hračku a vyhazují ji do vzduchu. Nutí ji tancovat liščí tanec, který byl v minulosti zábavnou kratochvílí hlavně německé šlechty na loveckých plesech. Živé lišky nechali vyhazovat do vzduchu a bavili se tím, že nebohé zvíře se zranilo, nebo v bolestech umíralo. Malému Prokopovi se tahle hra vůbec nelíbí a nevinná dětská šarvátka končí tragédií. Hlavní děj knihy se ale odehrává v létě roku 2017, kdy se osmdesátiletá Hermína Foretová chce vrátit i se svými dětmi do hájenky, snad aby na sklonku života v sobě uzavřela smutné kapitoly. Jenže k dalšímu neštěstí se schyluje.

Část děje se opět se odehrává v Přerově, kde sama žijete. Proč tohle prostředí?
Když píšu o místech, která důvěrně znám, píše se mi dobře a lehce to odsýpá. Jsem hrdá Přerovanka, takže je mi ctí zasadit děj svých knih do města, kde jsem se narodila, kde žiji se svou rodinou a které mám moc ráda. Příběh se odehrává v domě v ulici Na Hrázi, ve Dvořákově ulici, v ubytovně Českého červeného kříže U Výstaviště a také v areálu nemocnice. Pohybovat se budou čtenáři také po Olomouci, temnou část děje jsem zasadila do ulice Na Vozovce a také na olomoucké Horní náměstí.

Inspirují vás tedy i taková místa jako ubytovna?
Je to tak. Jeden z knižních sourozenců je totiž trochu černá ovce rodiny. Žije v ubytovně pro bezdomovce, je zadlužený, ale snaží se dostat ze dna problémů a ze spirály svých psychických potíží. Pracuje ve skladu přerovské firmy Emos, chce se zařadit do chodu rodiny. V knize zpočátku působí jako negativní postava, ale zdání někdy klame. Přesně jako v životě. Ubytovnu pro bezdomovce jsem vybrala záměrně. Jsou tam lidé, kteří v životě asi příliš neuspěli, ale ještě to nic neříká o jejich charakteru.

Název knihy odkazuje i na vaši oblíbenou hračku z dětství, máte ji ještě?
Červenou plyšovou lišku jsem dostala od Ježíška, když mi byly necelé čtyři roky a stala se mou nejoblíbenější hračkou. Vozila jsem ji v kočárku pro panenky, oblékala ji do dupaček, máma mi pro ni šila oblečky a měla jsem pro ni kolíbku. Přišla jsem o ni, když nám někdo vykradl sklep – a bylo mi to líto, byť už jsem byla téměř dospělá. Rozhodla jsem se vrátit ji znovu na scénu alespoň ve své knížce. Tak vznikl nápad na název Liščí tanec. Moje pravá lištička je v knize i vyfotografovaná.

Předchozí kniha vyšla před rokem. Jak dlouho na jedné pracujete? Máte v plánu další?
Knihu opravdu nepíšu dlouho, řádově zhruba tři měsíce. Pracuji na ni občas, po chvilkách, určitě ne každý den. Když mám v hlavě zajímavé téma, tak to jde úplně samo, vlastně ani nemusím vyvíjet žádnou extra aktivitu, pozoruji děj v hlavě a zaznamenávám ho do počítače. Pro mě je psaní zkrátka radost. A na nové knize už pracuji, bude se jednat o soubor povídek, které propojí postava psycholožky, vyprávějící příběhy svých klientů.

Spisovatelka Chalupová vzkřísila v nové knize hračku z dětství

Prerovsko.eu: Tancovačka a Liščí tanec s Re-Voxem

Sobotní večer patřil v Městském domě nejen tancovačce s kapelou Re-Vox, ale i křtu osmé knihy přerovské spisovatelky Lenky Chalupové s názvem Liščí tanec. Přerované si tuto akci nenechali ujít. Nejenže si mohli zatančit na hity Pavla Nováka a Jaroslava Wykrenta, ale seznámili se i s autorkou psychologicko-detektivních románů, které se čtou samy….

„Jsme rádi, že tady dnes křtíme novou knihu Lenky Chalupové, která je nejen uznávanou spisovatelkou, ale i tiskovou mluvčí přerovské radnice. Kmotry nebudeme jen my, ale i vy všichni, kteří jste dnes do Městského domu přišli. Dokonce tady máme i manžele Liškovy, tak doufám, že tu dnes nebude chybět ani „Liščí tanec“ v jejich podání, prozradil kapelník Re-Voxů Dušan Millonig.

Foto: Hana Žáčková
Foto: Hana Žáčková

Křtilo se slivovicí, i když sama autorka podotkla, že všechny své předešlé knihy uváděla do života šampaňským. „Křtíme slivovicí, kterou jsem dostala na dnešní večer od svého tatínka. Říkala jsem si, že když se kniha odehrává v Přerově, bylo by symbolické ji pokřtít pálenkou z ovoce, které vyrostlo přímo v jedné z přerovských místních částí. A pak – právě pálenka hraje v románu svou roli,“ prozradila Lenka Chalupová, které přišlo příhodné pokřtít Liščí tanec právě na tancovačce kapely, která je její oblíbená.

Foto: Hana Žáčková
Foto: Hana Žáčková

Pokřtěnou knihu darovala spisovatelka svým kmotrům, tedy kapele Re-Vox, a další knihu si pak ze křtu odnesli manželé Liškovi, kteří na parketu opravdu sólově zatancovali.

Mf Dnes: Jedna klíčová postava pro mě velmi nečekaně zemřela, přiznává spisovatelka

V pořadí už osmou knihu vydává přerovská spisovatelka Lenka Chalupová. Rodinné drama Liščí tanec se stejně jako čtyři předchozí díla odehrává v ulicích jejího rodného města.

Je léto 2017 a Hermínu Foretovou čeká oslava osmdesátin. Od svých potomků si nepřeje žádný dárek – chce jen týden společné dovolené v hájence, kam jezdívala s dětmi v době jejich dětství. Její dcera a synové jí vyhoví, i když nechápou, proč se chce máma vrátit na místo, kde před dvaačtyřiceti lety tragicky zemřel její nejmladší syn.

„Na té romantické hájence pod svatým Hostýnem se všem oživí staré vzpomínky a křivdy, které bolí. Na konci příběhu už nebude nikdo jako na začátku – všichni si přivezou domů „černé můry“ a výčitky,“ líčí přerovská spisovatelka Lenka Chalupová.

Ani letos nezklamala, a tak je opět po roce na pultech knihkupectví její další kniha. Dostala název Liščí tanec. Děj rodinného dramatu se znovu odvíjí v kulisách reálného Přerova.

Usnadňují vám přerovské reálie psaní?
První kniha, která se odehrává v Přerově, jsou Pomněnkové matky – tedy můj v pořadí čtvrtý román. Tehdy mě vlastně poprvé napadlo, proč zasazovat děj do neznámého a zcela smyšleného prostředí, když mohu využít reálné cesty mého rodného Přerova. Je to pak pro mne mnohem snazší i příjemnější psaní. Mám také zkušenost, že se lidem líbí číst příběh z města, které znají – kde rozpoznávají ulice, domy, parky, obchody, hospody. Kulisy mých knih jsou tedy reálné, ale příběhy fiktivní, i když mi mnozí vyprávějí, že jim je nějaká konkrétní situace povědomá, nebo že poznali v charakteru postavy svého známého, kterého přece taky znám.

Pro poslední drama dostalo název Liščí tanec?
I když je to už dnes téměř zapomenuto, některé historické zdroje připomínají krutou zábavu zvanou liščí tanec. V šestnáctém až osmnáctém století pořádala šlechta při loveckých plesech a hostinách bizarní podívanou – účastníci se bavili tím, že si nechali přivézt živou lišku a pak se dívali, jak je vyhazována švihadly do vzduchu… trpí a umírá. Takto se bavila hlavně německá šlechta. Mnou napsaný příběh ale začíná příjemnou rodinnou oslavou na moravském venkově, kdy pětiletý Prokop dostává na narozeniny vytouženou červenou plyšovou lišku. Starší sourozenci ho ale provokují tím, že mu lišku berou, házejí s ní do vzduchu a nechají jí tancovat liščí tanec. Vypadá to na hloupou a takřka neškodnou dětskou hru – na jejím konci je ale tragédie, která navždy ovlivní život rodiny.

Zvířata vůbec v názvech vašich knih hrají velkou roli – je to záměr, nebo náhoda?
Je to náhoda, ale máte pravdu. Vosí hnízda, Ptačí žena, Liščí tanec… Už i vydavatel mě upozorňoval, abych v případě příští knihy volila jiný název než z živočišné říše. Zvířata mám ráda, ale příběhy nejsou z jejich světa. Úsměvným paradoxem je, že mi nejrůznější knižní databáze už delší sobu omylem připisují knihu, která se jmenuje Obecná biologie – a je učebnicí biologie pro gymnázia. Její autorka má stejné příjmení jako já, ale jiné křestní jméno. A hlavně je bioložka vyučující na lékařské fakultě, která zpracovává fakta – ne fantazii. I když jsem na to upozorňovala i knihkupce, pořád mám Obecnou biologii ve své databázi.

Když jsme spolu mluvily před dvěma lety o vaší knize Tyrkysové oko, přiznala jste tvůrčí krizi při psaní. Vznikala poslední kniha snáz?
Kniha se mi psala lehce, napsala se skoro sama. Já do děje nějak promyšleně nezasahuji, nechám příběh plynout v hlavě a jen ho zapisuji do počítače. Vím přibližně, o čem román bude, ale všechno ostatní je už dílem fantazie, kterou stačí v hlavě zapnout a mít při tom ruce na klávesnici. U Liščího tance jsem si jen dopředu řekla, že bych tam nechtěla v části ze současnosti žádného mrtvého, byť má příběh detektivní linku. No – a nepovedlo se. Na straně rukopisu číslo 119 jsem najednou s hrůzou zjistila, že jedna z klíčových postav pro mě velmi nečekaně zemřela! Bylo mi to líto, protože všichni měli přece přežít… Snažila jsem se to změnit, ale cokoliv jsem napsala, bylo to špatné, uměle vykonstruované a vůbec to tam nesedělo. Musela jsem se proto vrátit k verzi, která vznikla ve fázi zapnuté fantazie.

Jak moc je vaše nová kniha autobiografická? Jsou zápletky reálné, vyposlechnuté či zcela smyšlené?
Všechno je fikce, jen ta zmíněná plyšová liška je reálná postava. Dostala jsem ji od Ježíška na Vánoce v roce 1976, když jsem měla necelé čtyři roky. Hned mě uchvátila, milovala jsem ji, byla to moje neoblíbenější hračka. A když se mi později ztratila, říkala jsem si, že bych jí mohla věnovat aspoň roli v knize. Moje opravdová liška se jmenovala Lištička, stejně jako ta románová. I to, jak se malý Prokop o lišku staral, je inspirováno mým dětstvím. Já ji také oblékala do šatů, přesvědčovala mámu, aby mi pro ni upletla z chemlonu papuče, vozila jsem ji v kočárku i na kole, spala se mnou v posteli a jezdila s námi na výlety.

Ještě pořád píšete u televize, nebo jste se už propracovala k nějaké pracovně?
Píšu opravdu u zapnuté televize, notebook na klíně, kafe na stole – to je pozice, která mi vyhovuje. Pracovnu nemám a ani po ní netoužím, nesnesla bych při tvorbě ticho a klid, musím kolem sebe mít rušno. Běžný rodinný frkot.

Neplánujete po tak dlouhé sérii knih, že se budete naplno živit jako spisovatelka, a ne mluvčí radnice?
To ne. Prakticky by to totiž znamenalo vydat každý měsíc jednu knihu – možná dvě. Z koníčku, který mě nesmírně baví, by se staly dostihy. Spisovatelé, kteří tvrdí, že se živí psaním knih, mají téměř vždy ještě i jiný příjem. Píšou do novin nebo jsou autory scénářů, pracují v marketingu či reklamě. Já se živím psaním nepřetržitě od osmnácti let – knihy ale v mých výdělcích hrají nepatrnou roli.

Nemůžu se nezeptat, jaká kniha bude na pultech příští rok – zda už pracujete na něčem novém…
Už neumím žít bez rozepsané knihy. V současné době pracuji na knize povídek, která se jmenuje Začátek. Název není vybrán náhodně. Hlavní postavou je psycholožka Vanda, která si v ordinaci povídá se svými klientkami a vrací je na začátek jejich problémů. Většinou do dětství… Vanda propojuje všechny pohnuté příběhy žen, které řeší vztahy se svými nejbližšími – rodiči, partnery, dětmi.

Petra Klimková
https://olomouc.idnes.cz/rozhovor-prerov-spisovatelka-mluvci-lenka-chalupova-kniha-lisci-tanec-134-/olomouc-zpravy.aspx?c=A181018_433628_olomouc-zpravy_mip

HRAČKA SE STALA INSPIRACÍ PRO DETEKTIVKU

V pořadí už osmá kniha spisovatelky Lenky Chalupové se právě dnes objevila na pultech českých a slovenských knihkupectví. Jmenuje se Liščí tanec a stejně jako v předešlých knihách se autorka vydává po stopách rodinného dramatu. Kniha, která má detektivní linku, odhaluje tajemství rodiny Foretovy, která žije v Přerově.

Příběh je smyšlený, jen plyšová liška je reálnou postavou. „Červená plyšová byla moje nejoblíbenější hračka v dětství. Dostala jsem ji v necelých čtyřech letech na Vánoce. Byla mi inspirací právě pro tuto knihu. V románu ale patří liška chlapci – pětiletému Prokopu Foretovi, který si lišku přál k narozeninám. Jenže jeho starší sourozenci ho dráždí tím, že si jeho milovanou hračku přehazují – a hrají s ní drsnou hru zvanou liščí tanec. Píše se rok 1975 a schyluje se k tragédii, která rodinu navždy poznamená,“ říká spisovatelka Lenka Chalupová. Hlavní část románu se odehrává v roce 2017, kdy hlavní hrdinka knihy Hermína Foretová slaví osmdesáté narozeniny a přeje si strávit část léta v hájence pod Hostýnem, kam jezdila se svými dětmi v čase jejich dětství a kde právě v roce 1975 došlo k tragédii. „Jenže právě tam se všem otevřou staré rány, které ani po dvaačtyřiceti letech nepřebolely. Hermína i její tři děti se vracejí domů s výčitkami, které se v místě neštěstí zhmotnily,“ naznačuje autorka.

Říkáš, že plyšová liška byla inspirací pro knihu. Jak se to tak stane, že se autorovi prolne jeho hračka do díla?
S mou liškou jsem byla už v dětství pověstná. Zatímco jiné holky vozily v kočárku panenky, já měla pod peřinkami zásadně lišku. Měla jsem ji zkrátka ze všech svých hraček nejraději, byla krásně červená a voněla plyšem. Oblékala jsem ji do oblečků, máma mi na ni šila i pletla, měla svou postýlku, jezdila s námi na výlety, tahala jsem ji zkrátka všude… Do knihy se prolnula i vzpomínka, kdy jsem si v parném létě přála pro svou lišku plátěný čepeček, aby jí nepařilo slunko na hlavu, když pojedeme k vodě. Než se máma dostala k tomu, že mi pro ni klobouček pořídila, vyřešila jsem to po svém – lišce jsem na hlavu nasadila kalhotky, do jejíchž nohaviček krásně pasovaly uši – a s výsledkem jsem byla nadmíru spokojená. To, jak jsem se o svou lišku starala, se promítlo i do knihy. Jen místo mne je jejím dětským opatrovatelem jistý Prokop Foret – poněkud smutná postava románu… Já jsem o svou lišku už dávno přišla, ale mnohokrát jsem si na ni vzpomněla a říkala si, že bych svou věrnou společnici z dětství mohla promítnout alespoň do knihy.

Mluvíš o dětství. Jak ty vzpomínáš na dětská léta?
Prožila jsem krásné dětství v milující rodině. Měla jsem a stále mám své skvělé rodiče a o necelé tři roky staršího bratra. Narodila jsem se v Přerově a prožila typické dětství v socialismu – žili jsme v jednom z panelových domů na Velké Dlážce, kde měli byty zaměstnanci Přerovských strojíren. Na sídlišti byla spousta dětí – mých kamarádů a také spolužáků. O víkendech jsme jezdili k babičce do Němčic nad Hanou, od jara do podzimu jsme chodili na zahrádku, kterou měli rodiče u trati v Předmostí. Měli jsme tam i garáž, kam jsem moc ráda chodila, protože mě odjakživa zajímala auta. Když dal táta naši bledě modrou Škodu 100 na rampu, hned jsem byla u něho, abych se podívala na podvozek nebo přidržela nářadí. Musím přiznat, že ač holka, vždycky mě více zajímaly technické věci, v nichž si můj táta liboval, než třeba mámina kuchyně. Ostatně, vaření nemám ráda dodnes.

Byla jsi už jako dítě milovnice příběhů?
Ano, moc ráda jsme četla a ještě raději psala. Už jako malá jsem si vedla sešity, do kterých jsem kreslila a zapisovala běžné příhody ze života. Líbilo se mi i poslouchat příběhy cizích lidí, třeba i sousedů, nebo dětí venku. Moje máma třeba není typ člověka, který by se příliš zajímal o řeči druhých, vlastně ani neznala tolik lidí v domě, co já. Nejednou jsem přiletěla domů, oči navrch hlavy a líčila jsem jí, co kdo o kom říkal, kdo se s kým pohádal a proč… nebo třeba kdo se stěhuje a kam. A máma mě vyslechla a pak řekla: „Ale já ty lidi vůbec neznám, Leničko.“ Fakt jsem nechápala, jak je možné, že je nezná, když bydlí třeba o pár vchodů dál. Zůstalo mi to dodnes. Ráda poslouchám příběhy, které mi mohou být inspirací, ať už jsou veselé nebo smutné.

Dětství jsi prožila na Velké Dlážce – tam se odehrává i část tvé knihy Pomněnkové matky. Kde se odehrává Liščí tanec?
Hlavní hrdinka Hermína Foretová bydlí v ulici Na Hrázi, její dcera Gita ve Dvořákově ulici, syn Cyril v ubytovně U Výstaviště a další syn Hynek v Olomouci, v ulici Na Vozovce. V knize je ale celá řada dalších reálií.

Liščí tanec je tvou osmou knihou. Čeká ji křest jako předešlá díla?
Ano, kniha se bude křtít v sobotu 3. listopadu v Městském domě na koncertě přerovské kapely Re -Vox, kterou mám moc ráda. A pokud někdo bude chtít podpis či věnování do knihy, může ji nechat v kterémkoliv přerovském knihkupectví – do tří dnů ji každému podepíšu, jsem tak s knihkupci domluvená.

prerovsko.eu – Hana Žáčková

Liščí tanec

Byla přesvědčená, že její dospělé děti mají mezi sebou pěkné vztahy. Ale mýlila se. Nebo si to namlouvala, Dost možná si své děti jen slepě idealizovala… K osmdesátým narozeninám si bývalá učitelka Hermína Foretová přála jediné: strávit se syny a dcerou týden v hájence pod svatým Hostýnem, kam s nimi jezdila v čase jejich dětství.
Jenže právě tam se všem oživí vzpomínky na tragédii, při níž rodina přišla o svého nejmladšího člena – pětiletého Prokopa. Jeho červená plyšová liška, kterou dostal v roce 1975 od rodičů k pátým narozeninám, začíná po letech rodinu děsit. Čeká na ně v hájence, aby sourozencům i jejich matce připomněla hrůznou minulost. Stará, vypelichaná hračka – která před dvaačtyřiceti lety nedobrovolně tancovala liščí tanec – je provokuje, dráždí a rozděluje.
Se svou minulostí se pak musí všichni naučit žít, i když se rozjedou zpět do svých domovů. A stejně jako v dávných sedmdesátých letech, i teď platí, že někdo z nich za to zaplatí životem…

Žánr:
Detektivky, Literatura česká
Bude vydáno: 2018, Čas
Počet stran: 224
Vazba knihy: pevná / vázaná
ISBN: 978-80-7475-223-0

Ukázka z knihy Liščí tanec

4. července 1975, hájenka pod svatým Hostýnem

„Už?“
Za dveřmi vykoukla střapatá nazrzlá hlava. A hned za ní se objevily tři další. Jedna černá s hustými cůpky a dvě řídce plavé, skoro až albínsky bílé.
„No tak pojďte,“ usmála se na své děti, postavila na stůl dort s pěti svíčkami a skoro obřadně je zapálila, pěkně jednu po druhé – a v sobě si zatím s každým škrtnutím sirky přehrávala, jak ten rok po roku šel. Promítlo se jí to všechno od prvopočátku. Jak ho nechtěla, pak chtěla, potom si nebyla jistá, jestli čtvrté dítě nebude nad jejich síly… a jak je teď ráda, že ten zrzeček neskončil v její gynekologické kartě s popiskem abortus arteficialis.
„No tak, Prokůpku, pořádně se nadechni a…“
Než stačil nafouknout svoje pihaté tváře, hned se mu nad rameny zjevily dlouhé blonďaté ofiny bratrů, pod nimiž se smály škvírky jejich očí. Než stačila kluky okřiknout, už mu z obou stran svíčky sfoukli.
„Hynku, Cyrile, jste zlomyslní,“ napomenul je táta, každého z nich vytáhl za jedno ucho a odtáhl k dřevěné lavici, kam je usadil. Než se vrátil ke stolu, aby nejmladšímu ze svých synů znovu zapálil dort, už tu práci za něj převzala Gita. Jejich nejstarší a ze všech dětí také nejrozumnější.
„Nefňukej, Prokůpku,“ chlácholila ho, „víš, že to jsou sígři.“
Z lavice se ozvalo dvojité hlasité uchechtnutí, které sílilo tím víc, čím víc malý Prokop projevoval neschopnost sfouknout svých pět svíček. Poprskal dort a pak zklamaně sledoval, jak Gita místo něj sfoukává plamínky, které se komíhaly nad červenými svíčkami. Počkal, až maminka donese sedm talířků, položí je na jejich velký dubový stůl, dovolí bratrům, aby mohli odlepit zadky od tvrdé lavice, a nožem s nahřátou čepelí zakrojí první kousek. Byl rád, že první porce byla pro něj – pro oslavence, druhou dala tátovi, třetí klínek položila na talíř strýci Hubertovi, pak Gitě, čtvrtý dala sobě a teprve ty poslední dva Hynkovi a Cyrilovi. Ještě k nim zvedla prst a tónem učitelky, kterou doopravdy byla, řekla: „Ještě jednou budete dneska Prokopa zlobit, čeká vás zítra domácí vězení a za trest si vyplníte archy s vyjmenovanými slovy po b a p!“
Kluci se sice šklebili, ale už neprovokovali.
Lžičky klouzající po porcelánových talířích s jeleny postupně dobraly poslední sousto, Gita odnesla nádobí do dřezu, táta důležitě vstal, prošel se po pokoji a s očima stejně tajemnýma, jako když k nim chodil Ježíšek, pronesl: „Dárek na tebe čeká venku, Prokůpku!“ Máma utřela cípem zástěry Prokopovi pusu od čokoládové polevy, vzala ho za ruku a vyšla s ním na dvůr, před hájenku strýce Huberta, která sloužila rodině Foretových jako příjemné letní sídlo. Světle zelené oči malého chlapce zamžouraly do sluníčka, které se rozlilo nad krajem. Byly zvědavé a dychtivé.
„Mám hledat?“ ujistil se, že správně pochopil pravidla narozeninové hry.
Nesmělými kroky došel ke studni, ale táta se zasmál: „Zima, tam to není!“
Otočil se na patě a kroky skoro blešími se přesunul ke stodole. „Pořád chladno,“ napověděla mu Gita. Nakrabatil nespokojeně čelo a podíval se směrem k mámě. Panenky jejích očí ho jemným pohybem vlevo nasměrovaly ke schodkům, které vedly k půdě. Rozběhl se k nim, a už za sebou slyšel trojhlasně: Hoří, hoří, hoří!“ Vyběhl po betonu a na pátém schodu uviděl krabici zabalenou do bledě modrého papíru, na kterém trůnila obrovská červená mašle. Popadl dárek a utíkal s ním dolů, schválně si sedl co nejblíže ke Gitulce, aby měl kluky v zádech. Škubnul mašlí, která se hned rozvázala, strhl papír a měl na kolenou už jen bílou krabici s víkem. Tak strašně ho chtěl odklopit, ale zároveň se toho bál. Děsil se, že na dně té papírové škatule nebude krásná červená plyšová liška, kterou si vyhlédl v hračkárně a toužil po ní tak, že ji vměstnal na každý obrázek, který kreslil. Ta lištička byla už od jara hrdinou všech jeho malůvek. Byla mámou s malými liščaty kolem sebe, baletkou, výpravčí na železnici, příslušnicí SNB, ale i řidičkou bagru, jezdila s popelářským autem a taky v sanitce.
„No tak, Prokůpku, ty nejsi zvědavý?“ zeptala se ho máma.
Posmrkl, utřel si nos do hřbetu ruky – a teprve pak odklopil ten dekl. Na tři vteřiny pevně zavřel víčka a pak je rychle otevřel.
Byla tam!
Přesně ta lištička, kterou chodil obdivovat k výloze hračkárny v ulici, které máma říkala postaru Ferdinandova, ale on moc dobře věděl od soudružky učitelky z jejich oddělení, že se jmenuje Československé armády. Stál u té lišky každý den, když šli s mámou přes město ze školky, vždycky se pustil její dlaně, chvilku utíkal – aby u ní byl co nejdříve, prstíkem ji přes sklo pohladil, zamával, řekl pár slov… a teď… Teď je jeho! Vypadala úplně přesně jako liška z leporela, které patřilo k jeho nejoblíbenějším knížkám.
„Lištičko!“ vykřikl, odhodil škatuli na zem a přitiskl si červené plyšové zvířátko na sebe, „lištičko moje!“
Z ochozů pod skalkou se ozval dvojitý hurónský smích.
„Lištičko, lištičko moje!“ napodobovali ho Hynek s Cyrilem a smáli se tak, až otec musel zakřičet. Poslední dobou se mu zdálo, že ty dva výrostky už moc nezvládá – a dal si za úkol, že do konce prázdnin je musí pořádně zkrotit, zapojí je více do prací kolem hájenky, budou pomáhat jemu na dvoře, mámě v kuchyni a strýci Hubertovi v lese… a on je ten smích přejde!
Z obýváku táta ještě rychle donesl fotoaparát, aby si děti zvěčnil, než se mu rozutečou, pak je poslal sednout si na schodky a každému donesl ze spížky žlutou limonádu s brčkem, která u nich byla k mání výjimečně, obvykle jen při dětských oslavách. Čtyři sodovky pomalu mizely v žaludcích jeho dětí a on s dojetím pozoroval, jak všichni vyrostli. Zvlášť Gitulka. Taková to byla žoužel, teď se ve dvanácti rychle vytáhla, zesílila, zakulatila se jí záda, zaoblily boky, a více se začala podobat španělské rodině jeho ženy. A pak kluci – ti zase byli kopií jeho genů, plavovlasí, modroocí, s výraznými lícními kostmi, které se při úsměvu nadzvedly tak vysoko, že přivřely oči a udělaly z nich jen dlouhé škvírky. Kluci oslavili v červnu jedenáct a přáli si kopačky a míč, nebo prak a nové udice. Byli tak jiní, než jejich nejmladší a taky nejkřehčí povahou i svou tělesnou konstrukcí! V Prokůpkovi se prolnula podoba obou rodičů, která geny smíchala tak mistrně, že měl kluk měděné vlasy, bílou pleť s pihami a velké zelené oči, které ale pořád vypadaly vyděšeně. A věděl proč…
Ti dva mu nedali pokoj! Pořád ho strašili!
Díval se teď na chlapce, jak k sobě vděčně tiskne lišku, kterou pojmenoval Lištička, zatímco jeho bráchové zase do sebe žduchají lokty a pošklebují se mu. Hledal v hlavě slova, která by obhájila Prokůpkovu slabost pro lišky – pátral po souvislostech, s nimiž by zaujal i Hynka s Cyrilem. Jako učitel dějepisu nemusel jít příliš do hloubky mozku, stačilo jen lehce cvrnknout do jednoho ze závitů – a už to měl na jazyku.
„Jestlipak víte, kluci, co znamená liščí tanec?“
Usrknuli limonádu a sborově zavrtěli hlavou, jako správná dvojčata dělali celou řadu gest společně, takřka synchronizovaně, dokonce i ty bílé řasy jim při tom kmitaly stejnou frekvencí.
„Lišky se stávaly v šestnáctém až osmnáctém století oblíbenou součástí loveckých plesů. Byly zneužívány k surové zábavě zvané liščí tanec, při které byly vyhazovány do vzduchu jakýmisi švihadly. Při pádu se obvykle zabily nebo vážně zranily, čemuž účastníci – a dámy zvlášť – tleskali. Výskali nad tím a radovali se. Zvláštním milovníkem liščích tanců byl saský kurfiřt August Silný, který nechal vyhazovat lišky tak vysoko, až…“
Uslyšel tiché, spíše suché a zoufalé vzlyknutí. Prokop tisknul lišku k sobě, až skoro nedýchal, zatímco žena mu spílala: „Ty jsi tomu, táto, dal!“
Než stačil zmírnit tu historku, která se mu asi fakt nepovedla, byli už Hynek s Cyrilem na nohách. Vyrvali Prokůpkovi plyšovou hračku z rukou, utíkali s ní doprostřed dvorku a jeden přes druhého křičeli: „Já jsem August Silný, já jsem August Silný, silný až nejsilnější!“ Liška lítala nahoru a dolů, ve vzduchu se míhaly jen její ruce, nohy, silonové fousky a ocásek s bílou špičkou. Když k nim táta doběhl, aby je pořádně zchladil, rozběhli se kluci k lesu, zatímco ubohá liška se zabořila čumákem přímo do louže, která vyplnila ďolíček uprostřed dvorku.
A vedle ní dopadla její levá noha, ze které trčely dlouhé červené nitě.
„Hynku, Cyrile,“ zakřičel za nimi táta Foret zlostně, „já vám dnes zmaluji zadek!“

10. července 2017, Přerov, ulice Na Hrázi

„A zmaloval?“ zeptala se pečovatelka Svatava Grossová, když si vyslechla tu starou vzpomínku – a podrobně si prohlížela snímek z toho léta, který zůstal Hermíně Foretové jako jediný hmatatelný důkaz dvaačtyřicet let starého příběhu její rodiny.
„Kdepak,“ máchla rukou do prázdna, „na to byl můj muž moc velký dobrák. Neuměl na děti ani moc zvednout hlas – na ty vlastní, ani na ty ve škole.“
Pečovatelka obešla kulatý stůl, vzala do ruky letitou čínskou konvici a rozlila do dvou šálků čaj, který příjemně provoněl pokoj mátou. Sedla si vedle staré dámy a chvilku zapřemýšlela, na co by se měla ještě zeptat, aby řeč mezi nimi nevázla. Přece jenom to byla její nová klientka a nic moc o ní zatím nevěděla, byly jen ve fázi seznamování se, oťukávaly se a poznávaly teprve druhý týden… a ona věděla, že staří lidé mají své vrtochy.
„A jak dopadla lištička?“ zeptala se tónem spíše neutrálním, aby nic nepokazila.
„Tu jsme vytáhli z louže, umyli, vyfénovali, přišila jsem jí nohu, a Prokůpek byl zase šťastný. Kluci uznali, že to přepískli, ale den domácího vězení je neminul.“
Hermína si vzala zase do ruky tu starou černobílou fotku a bříškem prstu pravé ruky pohladila obličeje všech svých čtyř dětí. Když se na ně dívala, musela uznat, že vlastně vůbec nevypadají jako sourozenci, kteří vznikli spojením spermií a vajíčka jedněch rodičů – dvou lidí, kteří se měli výjimečně moc rádi.
Usrkla čaj a znovu si vzala na klín krabici fotek.
Škatuli plnou vzpomínek.
„Tak to je můj muž,“ řekla a zabodla prst s bytelným kloubem do svatební fotky, mírně pak snímek nahnula, aby si ho i pečovatelka mohla zblízka prohlédnout a uznat jeho přednosti. „Eda byl krásný chlap, noblesní, galantní, vysoký, štíhlý, s nordickými rysy, výrazným nosem a… velkýma, hebkýma rukama! Byl můj opak. Vidíte? Malá, tmavá, spíše podsaditá… ale měla jsem krásné vlasy a prý i svůdné oči, jak mi později Eda řekl. Brali jsme se v devětapadesátém roce, přesně v den, kdy sovětská sonda Luna dopadla na Měsíc, a stala se tak první sondou, které se podařilo dosáhnout jeho povrchu.“
Pečovatelka oddělala hrníček od úst, na první pohled to vypadalo jako gesto údivu, který Hermína bystře odchytila a s vehemencí učitelky i vysvětlila.
„No… taková byla prostě doba, nadšeně jsme hltali všechno, co se týkalo Sovětského svazu, věřili jsme té ideji! Vaši rodiče snad ne?“
Zklidnila se, když žena sedící naproti ní nakonec dovedla šálek až ke rtům, upila a na důkaz absolutního pochopení zamžikala očima. Teprve pak byla Hermína schopna zase zabořit ruce do škatule a pokračovat ve svém vyprávění. Musela se prostě jen ujistit, že je chápána… a ne vysmívána.
„Rok 1963. Šestnáctého května – měsíc před tím, co se podívala do vesmíru Valentina Těreškovová – se nám narodila Gita. Říkala jsem si tenkrát, že jsem porodila dceru do objevné doby, do krásného času, kdy i ženy mohou v kosmické raketě objevovat svět. Já si moc přála Margaritu, po mé mamince, ale Eda byl proti. Zdálo se mu to dlouhé a krkolomné, takže Gita byla nakonec kompromis našich návrhů. Je doktorka – ale to vy přece víte. Je úspěšná a mezi lidmi oblíbená, její jedinou vadou je to, že je natolik zahloubaná do své práce, že se kvůli tomu zaujetí nestačila ani vdát. A přitom o ni byl zájem! Chodila postupně se dvěma kolegy, ale ani s jedním to nedopadlo, nemám od ní vnouče, což mě mrzí… ale nemůžou mít všichni všechno. Gita je moje největší opora, má v sobě mou španělskou dobrosrdečnost i Edovu systematičnost.“
Pečovatelka si od Hermíny postupně vzala tři fotky holčičky, které by nikdo nemohl upřít její roztomilost. Na posledním snímku už ležela vedle dvou bílých, zamotaných vánoček.
„Vlevo je Hynek, vpravo Cyril,“ řekla stará dáma a něžně si své syny prohlédla. „Chtěli jsme k dceři ještě jednoho chlapce, do poslední chvíle jsme netušili, že tam jsou dva, až v osmém měsíci začal mít gynekolog pochybnosti, pak zachytil dvě srdíčka a bylo jasno. To víte, byl čtyřiašedesátý rok, doktoři neměli ultrazvuky jako dnes. Narodili se pětadvacátého června, kdy bylo zatmění Měsíce, to se nám zdálo symbolicky krásné, brali jsme to jako dobré znamení – říká se, že děti narozené při zatmění přinášejí na svět energii, a tu ti dva teda měli. Na kluky jsme byli s Edou pyšní, přece jenom se tenkrát tolik dvojčat nerodilo, byli jsme rarita. Hynek je dnes profesorem na univerzitě v Olomouci, vzal si dceru úspěšného německého obchodníka a mají tři děti. Přednáší i v Praze, ve Vídni, v Moskvě a v Paříži, je jeden z největších evropských odborníků na období paleolitu. Jen škoda,“ povzdechla si, „že se s ním vídáme tak málo.“
„I Cyril?“ zeptala se pečovatelka a pak ten svůj dotaz – o němž si nebyla jistá, jestli není nevhodný – trochu obrousila dovětkem: „Přece jenom dvojčata mají niternou potřebu být si nablízku, no ne?“
Hermína si povzdechla, ale ne nějak výrazně, spíše teatrálně. „Cyril je tak trochu naše bolest. Studoval farmacii, byl chytrý… jen prostě od jisté doby začal být uzavřený, spíše introvertní. Když byli s Hynkem ještě děti, nechal se nakazit jeho veselou povahou, ale když dospíval a mužněl, začala se u něho projevovat taková melancholičnost. Myslím, že zdědil podivínskou povahu mého švagra Huberta, ten je taky takový pavouk, celý život žije sám v hájence pod Hostýnem a svět si v posledních letech spojuje jen přes internet, visí na něm každý den… Z farmacie náš Cyril nakonec sběhl, začal mít psychické problémy, pil, bral prášky, tahali jsme ho všichni nahoru, ale tam vydržel jen chvilku, pak zase padal dolů. Neudržel si byt, práci… prostě nic. Dnes žije na ubytovně a říká, že je tam spokojený, má poloviční invalidní důchod, jinak vypomáhá ve skladu Emosu, má želvu a…“
Máchla rukou do prázdna, pokračovat se jí nechtělo, když ale vzala do ruky další fotku, oči jí zvlhly. Na fotce byli Hynek s Cyrilem, nakukující do kočárku, v němž leželo bleděmodré mrně – první barevný snímek, který rodina měla.
„Nakonec jste se rozhodli pořídit benjamínka,“ řekla pečovatelka, když se jí zdálo, že začíná váznout řeč, která předtím Hermíně tak plynule šla. Stará dáma ale překvapila. „Ne, nerozhodli,“ opáčila jasně. „V osmašedesátém roce naše nadšení budováním socialismu a vším tím prosovětským přešlo, nedokázali jsme odpustit Rusákům, že nás obsadili… a zradili. Eda proti okupaci ostře vystoupil před svými gymnazisty, bylo to hned v prvních zářijových dnech, dusil v sobě zlobu, musela z něj ven. Následovala rychlá výpověď. Rok pak roznášel se ženskýma svačiny v Přerovských strojírnách, začal tak trochu pít, utápět se v té nespravedlnosti, litoval se. V listopadu devětašedesátého roku jsem nečekaně zjistila těhotenství. Další dítě jsme nechtěli a ani neplánovali, oboustranně jsme se shodli, že půjdu na interrupci, naše budoucnost byla dost nejistá… navíc tři děti nám dávaly zabrat. Předstoupila jsem proto před potratovou komisi, vysvětlila jim naši situaci – a jedna z těch veledůležitých komisařek mi řekla: ,Chápu, že nechcete porodit dítě muže, který zradil naši socialistickou vlast.ʻ Podívala jsem se na Edu, který tam musel se mnou – byl najednou tou krávou tak pošlapán… tak ponížen! Vstala jsem naštvaně ze židle, vyrvala té ženské mou žádost o přerušení těhotenství z ruky, před celou komisí ji rozškubala a řvala jsem po ní ještě na chodbě, kam mě vyvedli, abych se mohla nalokat vzduchu, který mi ta saň předtím vzala. O sedm měsíců později, v červenci roku 1970, se tak narodil náš nejmladší Prokop.“
Hermína Foretová se významně podívala na hodinky, věděla, že v sedm končí její pečovatelce služba a ona by ji neměla zdržovat. Ale napadlo ji, že když už tady budou teď spolu trávit čas, měly by mít k sobě blíž. Koneckonců – řekla jí dnes o sobě tolik věcí, že už ji skoro mohla zařadit do skupiny svých lidí.
„Jsem Hermína, tykejte mi,“ vybídla ji.
Žena naproti ní nejdříve trochu nechápavě zamžikala poplašeně očima, pak si posunula brýle blíže ke kořenu nosu, narovnala si záda, zvedla bradu, napřáhla vpřed svou pravici a jasným hlasem řekla: „Svatava Grossová, ale pro vás vždycky jen Svatka.“

Deník: Inspirací pro novou knihu byla hračka z dětství

ROZHOVOR/ Co rok, to nová kniha. Přerovské spisovatelce Lence Chalupové vychází pouhý rok od vydání jejího posledního díla Ptačí žena nový román s názvem Liščí tanec. Psychologické drama s detektivní zápletkou nabídne napínavý příběh, na jehož konci je rozpletení dávného rodinného tajemství. Kniha se na pultech objeví 2. října.

Vydáváte v pořadí osmou knihu. V čem je jiná? A na jakou zápletku se mohou čtenáři těšit?

Podobně jako v posledním románu Ptačí žena se snažím i v Liščím tanci rozplétat staré rodinné křivdy. Liščí tanec je psychologické drama s detektivní zápletkou a jeho příběh se odehrává v současnosti – tedy v roce 2017. Vzpomínky ale zavedou hlavní hrdiny i do minulosti, do roku 1975, kdy se stala tragédie, která navždy ovlivnila život rodiny Foretových z Přerova. Mezi hlavní postavy románu patří bývalá učitelka Hermína Foretová, která si k osmdesátým narozeninám přeje jediný dárek. Touží strávit se svými dospělými dětmi část prázdnin v hájence pod Hostýnem, kam jezdívali v době jejich dětství, a kde zemřel za tragických okolností její nejmladší, teprve pětiletý syn Prokop. Chce se vrátit na místo, na kterém dlouhé roky nebyla, a které už dávno proklela právě proto, že tu přišla o svého malého „zrzečka“. Hermína cítí, že na sklonku svého života potřebuje sama v sobě tuto tragédii uzavřít – jenže netuší, že pobyt v hájence v jejích třech dětech probudí staré rány, které si nesou životem. Na povrch vyplují nové skutečnosti, které vedou k další lidské tragédii. Více ale prozrazovat nechci, abych čtenářům neodtajnila pointu dramatického příběhu.

Proč právě název Liščí tanec? A je to jen náhoda, že má váš román opět v názvu zástupce živočišné říše?

Po Vosích hnízdech a Ptačí ženě přichází Liščí tanec, ale je to opravdu jen náhoda (smích). Hrdina příběhu, malý Prokop, má nejmilejší hračku – červenou plyšovou lišku, kterou dostal v roce 1975 od rodičů k pátým narozeninám. A jeho starší sourozenci ho zlobí tím, že nutí jeho lištičku tancovat „liščí tanec“ – vyhazují ji do vzduchu a baví se tím, že je z této hry jejich nejmladší bratr nešťastný. K podivné hře je inspiroval jejich otec, který dětem vyprávěl, že se lišky v šestnáctém až osmnáctém století stávaly oblíbenou součástí loveckých plesů. Byly zneužívány k surové zábavě zvané liščí tanec, při níž byly vyhazovány do vzduchu švihadly. Při pádu se obvykle zabily, nebo vážně zranily – a účastníci plesů tuto drsnou podívanou milovali. Lítostivý Prokop tuto část historie těžce vstřebává, zatímco starší sourozenci se mu za jeho útlocit smějí. Schyluje se k tragédii… Mimochodem – plyšová liška je jedinou reálnou postavou příběhu, protože to byla v dětství moje nejoblíbenější hračka.

Takže vás inspirovala i k názvu knihy?

To každopádně. Plyšovou lišku jsem dostala od Ježíška, když mi byly necelé čtyři roky. A i když jsem měla pod stromečkem i jiné dárky, červená plyšová liška se stala navždy mou nejoblíbenější hračkou. Žádný jiný plyšák, žádná jiná panenka – nikdy ji už nic nepředčilo. Myslím, že každý z nás měl podobnou hračku, na které mu tak záleželo. Lišku, která se stejně jako v knize jmenovala Lištička, jsem vozila v kočárku pro panenky, oblékala ji do dupaček, máma mi pro ni šila oblečky a měla jsem pro ni kolíbku – přesto jsem jí přenechávala část své postele. Asi před dvěma lety jsem na ni vzpomínala, když jsem nemohla usnout. Promítala jsem si tehdy v hlavě hračky ze svého dětství a říkala si, že vlastně ani nevím, kde a u koho moje Lištička skončila. Když mi totiž bylo osmnáct, schovali rodiče mé a bratrovy hračky do krabice, a tu uložili do sklepa. Sklep nám někdo vykradl, a už tehdy mi bylo ze všeho nejvíce líto toho, že jsem přišla o lišku. A když jsem na ni pak opakovaně myslela, rozhodla jsem se vrátit ji znovu na scénu alespoň ve své knížce. Tak vznikl nápad na název Liščí tanec. Ostatně – moje pravá lištička je v knize i vyfotografovaná.

Jak dlouho jste na románu pracovala?

Knihu jsem psala v létě roku 2017 – tedy v reálném čase, kdy se příběh odehrává. Když mám nápad na zajímavý děj, psaní mi pak netrvá moc dlouho. Pracovala jsem na románu asi tři měsíce, a to rozhodně nepíšu každý den – někdy se k tomu nedostanu celé dny či týdny.

Děj vašeho předchozího příběhu Ptačí žena se odehrával v Přerově. Zůstala jste svému rodnému městu věrná i v nové knize?

Hrdinka románu Hermína Foretová žije v přerovské ulici Na Hrázi, tedy v blízkosti domu, kde dnes bydlím se svou rodinou i já. Její dcera Gita žije ve Dvořákově ulici a pracuje v nemocnici, takže i tam se odehrává část děje. Její syn Cyril pobývá v ubytovně Českého červeného kříže v ulici U Výstaviště. A další syn Hynek bydlí ve vile v ulici Na Vozovce v Olomouci. Tam se také odehrává významná, ta temnější část příběhu.

Máte už teď v hlavě nějaký nový námět? A na co se mohou čtenáři těšit?

Po dokončení románu jsem se pustila do knihy povídek, která má pracovní název Začátek. Kniha má společnou hrdinku – psycholožku, které vyprávějí ženy své životní příběhy. Už jsem napsala první tři povídky a celkem jich bude šest nebo sedm.

Zdroj: https://prerovsky.denik.cz/zpravy_region/inspiraci-pro-nazev-me-knihy-se-stala-hracka-z-detstvi-20180917.html

Blesk: Přerovská spisovatelka Chalupová vydává román Liščí tanec

Do reálných zákoutí Přerova a jeho ulic se budou moci znovu vydat čtenáři nového románu přerovské spisovatelky Lenky Chalupové. Půjde o psychologické drama s detektivní zápletkou s názvem Liščí tanec, hlavní časová linka zavede čtenáře do loňského roku, ale prostřednictvím vzpomínek i do roku 1975, v němž se odehraje tragédie, jež hlavní hrdiny poznamená. Jde o osmý román Chalupové, autorka se chystá knihu postupně představit na autorských čtení v několika moravských knihovnách. Kniha vyjde 2. října.

Román autorka napsala loni v létě, tedy v reálném čase, kdy se příběh odehrává. Čtenáře opět zavede na známá přerovská místa, ale tentokrát i do nedaleké Olomouce. „Hlavní hrdinka Hermína Foretová žije v přerovské ulici Na Hrázi, tedy v blízkosti domu, kde žiji doopravdy se svou rodinou já. Její dcera Gita bydlí v Dvořákově ulici a pracuje v nemocnici, takže i tam se odehrává část děje. Její syn Cyril pobývá v ubytovně Českého červeného kříže v ulici U Výstaviště. A další syn Hynek bydlí ve vile v ulici Na Vozovce v Olomouci,“ řekla ČTK autorka románu Lenka Chalupová, která pracuje jako mluvčí přerovského magistrátu.

Román stejně jako předchozí autorčina díla spojuje rodinná tajemství a staré křivdy. Inspirací byla tentokrát reálná hračka, plyšová červená liška, která byla autorčinou nejoblíbenější hračkou v dětství. Hračku, která se již ztratila, se rozhodla autorka vrátit na scénu prostřednictvím románu. „Ostatně – moje pravá lištička je v knize i vyfotografovaná,“ doplnila Chalupová.

Příběh s detektivní zápletkou se odehrává v roce 2017, ale vzpomínky zavedou hlavní hrdiny i do roku 1975, kdy se odehrála tragédie, která navždy ovlivnila život rodiny Foretových z Přerova. Mezi hlavní postavy románu patří bývalá učitelka Hermína Foretová, která se rozhodne strávit se svými dospělými dětmi část prázdnin v hájence pod Hostýnem, kde za tragických událostí zemřel před 42 lety její nejmladší, teprve pětiletý syn Prokop. Pobyt v hájence však u jejich tří dětí probudí staré rány, které si nesou životem jako křivdy.

Liščí tanec je autorčiným osmým románem v pořadí, jejichž pojítkem je mnohdy drsný popis vyhrocených mezilidských vztahů a nečekané konce. Na knižní pulty spisovatelka své nové romány poslední léta dodává s každoroční pravidelností. Loni to byl román Ptačí žena, o rok dříve Tyrkysové oko, v roce 2015 Ledové střepy, kterým předcházely Pomněnkové matky (2014) a Utopená (2013). Na svém kontě má autorka také román Vosí hnízda (2009) a Neříkej mi vůbec nic (2004). Autorka v současné době pracuje na knize povídek, která má pracovní název Začátek.

Autor: ČTK

Více na http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-live-kulturni-servis/565090/prerovska-spisovatelka-chalupova-vydava-roman-lisci-tanec.html?utm_source=blesk.cz&utm_medium=copy

Rozhovor s Lenkou Chalupovou

Autor: Radka Jakubíčková (www.vaseliteratura.cz)

Lenka Chalupová, autorka knih Pomněnkové matky (2014), Ledové střepy (2015), Tyrkysové oko (2016) a Ptačí žena (2017), vystudovala žurnalistiku, pracovala jako novinářka a v současné době je tiskovou mluvčí města Přerova. Ve svém volném čase popouští uzdu své nezkrotné fantazii, kde se rodí příběhy, jež následně přetavuje do slov. Vznikají tak svěží a živé romány, které se dotýkají společenských problémů, lidských vztahů a vnitřních světů jednotlivých postav. Děj příběhů je často zasazen do města Přerova, kde autorka žije. Při příležitosti autorského čtení z nejnovější knihy Ptačí ženajsem Lence Chalupové položila několik otázek.

Co vás přimělo zasadit stěžejní část děje posledního románu právě do prostředí přerovské ornitologické stanice?
Stanice má bohatou historii, v rámci republiky patří bezesporu k těm nejvýznamnějším. Když jsem pracovala v novinách nebo v televizi, ráda sem tam chodila na rozhovory i výstavy, to prostředí mi připadalo zajímavé. Ještě zajímavější jsou samotní ornitologové. Když se s nimi bavíte, zjistíte, jak je jejich vlastní život ohraničený ptačím světem. Všechno posuzují podle světa ptáků, věnují jim tolik času, pozornosti i lásky. Hlavní hrdinka – ornitoložka Mariana Černá – je prostě jednou z nich. Je to ženská, která se skvěle orientuje ve světě opeřenců, ale v citech k lidem má zmatek. Je samotářka a tak trochu podivínka, stará se v záchranné stanici o zraněné ptáky, dává jim svou péči i lásku, ale neumí si příliš poradit s láskou ke svým dětem. Chce uniknout před otázkami desetileté dcery, kdo je její biologický otec, nechce s nikým mluvit o sexuální orientaci svého syna – utíká do svého ptačího světa, jenže ten reálný se jí úplně bortí. Probere ji až tragédie, která se dotkne jejích dětí. Pak začíná chápat, jak moc je nebezpečné, když člověk se svými blízkými málo mluví – byť o věcech, které nejsou příjemné.

 

V dosud publikovaných rozhovorech říkáte, že příběhy vám běží před očima jako film a vy je zapíšete. Postavy těchto příběhů bývají vždy výrazné, většinou prošly nebo procházejí vnitřním bojem. Jak se „rodí“ jejich charaktery? Jsou ihned nehybnou součástí toho filmu, nebo se vyvíjí průběžně?
Je pravda, že nepatřím k autorům, kteří mají dopředu podrobně promyšlený koncept knihy. Píšu intuitivně, bez ambicí zasahovat do děje. Já tak nějak přibližně vím, o čem chci psát, téma je tedy dáno – ale příběh pak vzniká v mé hlavě sám, opravdu jako film, který jede před očima, a já jen popisuji děj, aniž bych do něj mohla výrazně zasáhnout. V tom filmu je podoba lidí, zřejmé jsou i jejich povahové vlastnosti. Já ty postavy pak jen trochu „obaluji masem“, dávám jim reálnou podobu, kde mi mohou být inspirací i lidé, kteří mě v životě obklopují. Některé postavy jsou mi sympatické, jiné bytostně nesnáším a ve svém životě bych je nechtěla potkat.

Tyto postavy často nesou nějaké rodinné tajemství a postupně je odkrývají. Do jaké míry využíváte při psaní jednotlivých epizod poznatky nebo zkušenosti z mediálního prostředí?
Mediální prostředí je místo, v němž se orientuji, které je mi důvěrně známé, protože jsem do něj vstoupila před více než čtvrt stoletím a dosud jsem z něj nevystoupila.  Je mi mnohdy spíše inspirací, protože tomuto světu rozumím. Proto třeba hlavní hrdina knihy Ledové střepy byl novinář, v detektivce Utopená zase patřila hlavní role scénáristce. Když jsem psala Pomněnkové matky, tak jsem zase myslela na několik případů pohřešovaných dětí, o nichž jsem připravovala texty do novin. Ale nedá se nějak říct, že by mě mediální prostředí ovlivňovalo při psaní knih – tvorba je spíše koníček a radost. Těším se vždycky, až budu mít chvilku času, sednu do svého oblíbeného křesla v obýváku, uvařím kafe a v mozku zapnu film. Jsem ráda, když mi příběh roste pod rukama, přibývají stránky a děj se patřičně dramatizuje. Když dopíšu, nikdy nevím, jak bude pokračovat – a tak se zase těším, až budu mít chvilku na psaní a zjistím to. Samozřejmě, že psaní článků je jiné, než psaní knih – i když je to pořád jedno řemeslo. Napsat článek je ale nesrovnatelně jednodušší, než držet dějovou linku na dvou stech stránkách románu.

Jedna zajímavá figurka se vyskytuje také v Ptačí ženě. Je to bába Black, která čtenáře uvede do prostředí romského ghetta. Bylo účelem touto postavou poukázat na soužití různých kultur?
Bába Black je tchyně „Ptačí ženy“, o níž jsem mluvila, je to stará žena s poloviční cikánskou krví, která žije ve vyhlášeném přerovském romském ghettu. Je zajímavou postavou románu právě proto, že vede svérázný a tak trochu zbytečný život. Utápí se v alkoholu, nikdy nepracovala, v opilosti přišla o ruku, s rodinou má komplikované vztahy, žije ve vyloučené lokalitě, přitom životem přerovských Romů pohrdá. Má ale schopnost vidět dál, než ostatní – a právě toto nadání se ukáže v klíčovém okamžiku jako důležité, protože zachrání život svému jedinému vnukovi. Musím říct, že život Romů mě vždycky zajímal, proto jsem do známého ghetta v přednádražní čtvrti část románu situovala. Popisuji v něm jejich život tak, jak jsem ho poznala, když jsem je právě tady navštěvovala kvůli článkům a reportážím. Potkala jsem tam celou řadu lidí, kteří se cítili společností odstrčeni, aniž by byli schopni pochopit, že musí žít jinak, nechtějí-li být na okraji. Myslím, že se v některém ze svých dalších děl právě k této komunitě vrátím, to téma se mi samo často nabízí a láká mě. Osobních zážitků, z nichž mohu čerpat, mám poměrně dost. Ostatně, když mi bylo asi dvacet let, napsala jsem novelu o romské holce – ale tu jsem nikdy nevydala. Může mi být po pětadvaceti letech ale inspirací, stále ji mám v šuplíku.

Pomněnkových matkách upozorňujete na smutnou skutečnost, a sice na děti, které jsou pohřešované, a také na situaci jejich matek. Upozorňujete tak formou jednoho příběhu den, kdy si svět připomíná tyto děti, které se ztratily a nikdy nevrátily domů. Přiblížíte našim čtenářům tento svátek?
Pomněnkový den se každoročně připomíná 25. května – u příležitosti Mezinárodního dne pohřešovaných dětí. V záplavě všemožných dní se tento den takřka ztrácí, což je škoda, proto jsem ho chtěla knihou oživit. Předmluvu mi do ní napsala ředitelka nadace Naše dítě Zuzana Baudyšová, která můj nápad uvítala. Symbolem dne jsou pomněnky a myšlenka je až dojemná – anglický název modrého kvítku je forget-me-not, takže pomněnky vlastně říkají rodičům pohřešovaných dětí: Nezapomeň na mě. Pomněnkové děti jsou holky a kluci, kteří se beze stopy ztratili a jejich rodiče o nich nemají žádné zprávy. Ve světě se Pomněnkový den připomíná od roku 1983 a je vzpomínkou na šestiletého chlapce Etana, který se právě 25. května roku 1979 ztratil při cestě do školy. V České republice se Pomněnkový den připomíná až od roku 2004, takže až potkáte člověka s pomněnkou, můžete to být rodič ztraceného dítěte nebo člověk, který si koupil u příležitosti Pomněnkového dne modrý kvítek, a tím přispěl na provoz Linky bezpečí.

Pojďme se teď na chvíli podívat ze světa knih do vašeho pracovního dne. Jak jde dohromady práce tiskové mluvčí a tvůrčí činnost autorky? Nenaráží tyto dvě sféry do sebe? Nebo se naopak doplňují?
Určitě nenaráží, spíše se příjemně doplňují. Potkávám se se zajímavými a inspirativními lidmi, svou práci mám ráda. Jako tisková mluvčí úřadu jsem vlastně úředník, ale cítím se být pořád novinářem – denně píšu texty, které se pak objevují v novinách, byť nejsem jejich redaktorka. Spíše se mě lidé ptají, jak se takový živelný bohém, jako jsem já, dokázal sžít s pravidly úřadu. No… snažím se, i když někdy svou liberálností vybočuji a provokuji, ale ne záměrně, spíše je to právě důsledek mého temperamentu. Jako tisková mluvčí se pohybuji v komunálním politickém světě, a tam je pro mě inspirací do knih také více než dost. Žít vedle lidí, kteří mají svým způsobem velkou moc, to je taky životní lekce. Vnímám proměny, boje, ale i intriky, které k tomuto světu rovněž patří.

Narodila jste se ve stejný kalendářní den jako několik významných spisovatelů, např. Božena Němcová, Josef Kajetán Tyl nebo Jacques Prévert. Náhoda, nebo věci mezi nebem a zemí? Máte spisovatelské kořeny také v rodině?
Když jsem chodila na základní školu a paní učitelka v hodině češtiny řekla, že se Božena Němcová narodila 4. února roku 1820, pamatuji si, že mě to potěšilo. Říkala jsem si – taková  slavná spisovatelka a narodila se ve stejný den jako já, byť o 153 let dříve. Když pak zaznělo, že zemřela v roce 1862 a za svůj krátký život stihla napsat tolik krásných knih, myslela jsem, že jsem se přeslechla. Tak nějak jsem si myslela, že 42 let je už dost pokročilý věk, navíc mi ta žena v plachetce přišla úctyhodně stará. Dnes se tomu musím smát. Ale jinak je mi Božena Němcová mnohými myšlenkami blízká, zrovna nedávno jsem si hledala nějaké zajímavé citáty – a ty, které mě nejvíce oslovily, byly právě její. Až jsem si říkala, jak je zvláštní, že jsou její věty aktuální i po tolika letech. V paměti mi zůstaly dva: „Proti větru plovat a zpívat je sice hezké, ale trochu namáhavé“ a pak: „Moudrý člověk v hádce ustoupí, ale prudký pes přichází vlku pod zub“. Mohla to říct klidně včera a platilo by to. Ve škole jsem zaznamenala i datum narození Josefa Kajetána Tyla, ale s Prévertem jste mě příjemně překvapila, toho mám taky moc ráda. A co se týká spisovatelských kořenů, tak i na ty jsme v rámci rodiny narazili. Moji rodiče se před lety, když vstoupili do důchodového věku a měli více času, zajímali o své předky – byť některé osobně nepoznali, tak chtěli vědět, co dělali. A zjistili, že můj prapraděda byl obecní písmák v Habrech. I když se většina mých knih odehrává v Přerově a jeho okolí, symbolicky právě pro něj jsem část děje Pomněnkových matek situovala do tohoto malého městečka na Vysočině.

 

Na co se čtenáři mohou těšit ve vaší nové knize?
Jak už je v mých knihách zvykem, opět se budou rozplétat složité rodinné vztahy a otvírat rány letitých křivd. Kniha, která vyjde letos na podzim, se jmenuje Liščí tanec a její anotace by mohla znít asi takto. K osmdesátým narozeninám si bývalá učitelka Hermína Foretová přála strávit se syny a dcerou týden v hájence pod svatým Hostýnem, kam s nimi jezdila v čase jejich dětství. Jenže právě tam se všem oživí vzpomínky na tragédii, při níž rodina přišla o pětiletého kluka Prokopa. Jeho plyšová liška, kterou dostal v roce 1975 k pátým narozeninám, začíná po letech rodinu děsit. Čeká na ně v hájence, aby sourozencům i jejich matce připomněla hrůznou minulost.Více ale zatím prozrazovat nechci.

Děkuji za rozhovor a přeji pestrou inspiraci pro tvoření dalších spletitých příběhů.

Co se ukrývá za mlčením Ptačí ženy?

Autor: Radka Jakubíčková (www.vaseliteratura.cz)

Prózy autorky Lenky Chalupové se věnují především společenským tématům, která se nás buď přímo dotýkají, nebo nás vzdáleně míjejí, avšak nenechávají lhostejnými. Nejinak je tomu v posledním románu Ptačí žena. Hlavní hrdinka Mariana rozumí více zástupcům ptačí říše než té lidské. Její chování má kořeny v rodinné situaci, před kterou byla životem postavena. Stejně jako v Pomněnkových matkách (2014), Ledových střepech (2015) nebo např. Tyrkysovém oku (2016) autorka prostřednictvím jednotlivých postav tyto složité rodinné či jiné mezilidské vztahy rozplétá.

 

 

ptaci-zenaDěj příběhu se odehrává z velké části v Přerově, kde Lenka Chalupová žije. Ulice, budovy, romské ghetto i samotná ornitologická stanice, v níž hlavní postava Mariana pracuje, jsou autentické. Příběh je však fabulovaný, inspirovaný různými podněty ze života, které autorka poskládala v jeden celek.

 

V románu jsou podrobně sledovány linie tří životních cest – Mariany a jejích dětí, syna Jonáše a nemanželské dcery Bohdanky. Od nich se pak odvíjí několik vedlejších linií. Celý příběh tak utváří hustou síť, která místy drží pevně, ale na mnoha místech má zásadní trhliny, které potřebují nutně opravit, aby se některá část této sítě trvale neodloučila. Vše, co se v románu odehraje, ať je to jakkoliv bolestivé, tvoří právě ozdravnou kúru pro všechny hlavní protagonisty a směruje jejich kroky ke sblížení.

Mariana vlivem tragické události, kterou prožila v minulosti, žije uzavřena ve vlastním světě a nejlépe se cítí, když ošetřuje zraněné ptáky nebo pořádá ornitologicky zaměřené výukové programy pro děti přímo ve stanici. Dospělý syn Jonáš pracuje jako veterinář a desetiletá Bohdanka sice Marianě ve stanici pomáhá, ale těžce se vyrovnává s tím, že nedostává od maminky stejnou dávku lásky jako její ptačí pacienti. Navíc se dozví, že Jonáš není její pokrevní bratr, a tak začne toužit po jediném dárku k Vánocům – poznat svého biologického otce. Jonáš se tohoto nápadu chopí a odstartuje tak jednu velkou jízdu na horské dráze. S každou kapitolou čtenář odkrývá nová nepříliš pozitivní tajemství. Mariana byla od počátku nápadu seznámit Bohdanku s jejím otcem v opozici a to samozřejmě vneslo nepohodu do vztahu matky a syna. Zde se rozvíjí další důležitá linie příběhu.

Jonáš je v knize Ptačí žena ztělesněním toho, že někdy by se měly, jak se lidově říká, věci nechat plynout. Na počátku svého pátrání chtěl jen Bohdance splnit přání. Čím víc ale odkrýval okolnosti vztahu a rozchodu Mariany a Leonarda, otce Bohdanky, tím víc chtěl vypátrat podrobností. Zjištěné informace mu však klid na duši nezajistily, naopak jejich horká interpretace jej dovedla na další scestí.

Bohdanka symbolizuje pravý opak. Je to klidné děvče, které však právě překračuje práh z dětství do puberty. Problémy, které život přináší, se snaží vstřebávat a vyrovnává se s nimi úměrně svému věku. Ať je to již zmíněná touha vidět svého otce, Jonášova homosexualita nebo příchod nového přítele Mariany, Davida. Hodně jí v tom pomáhá babička, matka Mariany, která u nich vždy od podzimu do jara bydlí.

Asi nejvýraznější vedlejší postavou je tchyně Mariany, bába Black, tedy babička Černá, která do Přerova kdysi připutovala s cirkusem, částečně v ní koluje cikánská krev. Ač nemá s Marianou nejvřelejší vztah, sehraje v příběhu zásadní roli, která pomůže zachránit jeden zbytečně vyhasínající život.

Příběh rozkrývá složitost rodinných vztahů a ukazuje také sílu, kterou rodinná pouta bezesporu skýtají. Každá z hlavních postav je vlivem událostí, jež spustí Jonáš svým pátráním, na konci románu jiná než na začátku.  Přiměřeně dlouhé kapitoly jsou  řazeny časově lineárně přímo po dnech, které plynou v období od podzimu do jara, a věnují se výše zmíněným postavám a jejich osudům. Děj má spád a dynamiku. Ve srovnání např. s Pomněnkovými matkami, které upozorňují na problematiku pohřešovaných dětí a v nichž se prolínají časová pásma, čtenář tudíž spojitost mezi jednotlivými postavami odhaluje postupně,  není v Ptačí ženě náročné orientovat se v ději ani v samotných postavách. Celý příběh je psán poutavě a čtivě. Lenka Chalupová je velmi zdatná vypravěčka.