Archiv autora: lenka

Ukázka z knihy Páté jablko

Duben 1946

         Francův sad omamně voní, letos snad ještě víc než jindy.

Narůžovělé okvětní lístky jabloní lákají svou sladkostí včely, které Anděle tancují přímo u hlavy divoký čardáš, až se po nich ožene… a pak se dívá, jak usedají do lůna květu a dychtivě sosají jeho sladkost. Na každém kousku zahrady je znát, že příroda se z plna hrdla nadechla ostrých slunečních paprsků, ačkoli letošní zima byla mírná a k lidem trpícím nedostatkem uhlí i milostivá. Nejsilnější mráz přišel v půli ledna, kdy tu kostelník naměřil minus osmnáct, rtuť teploměru ale rychle šplhala nahoru, sníh se do konce února vpil do půdy a její muž Fabián už v březnu odhadoval, že letos bude pěkná úroda karlátek, slív i rynglí. Tipoval, že řepa pěstitele potěší, ale píce bude slabá a lucerka se urodí v mizerné kvalitě, a na odhady on měl teda nos.

Anděla Francová si sundává šátek z hlavy a nechává své lehce prošedivělé vlasy vlát po lehkém jarním větříku, prochází se po sadu a  s očima přivřenýma nahlíží do korun stromů, jejichž větve se v příjemné symbióze dotýkají, aniž by se překrývaly, stromy jsou v řadách a silné kořeny mají usazeny v hluboké vrstvě zeminy bez skalnatého podloží, která jim dopřává dostatek živin. I proto jsou jejich jablka tak sladká a šťavnatá – dokonce je mají tak dobrá, že si pro ně jezdí lidé z Přerova, Olomouce i Zlína a říkají jim Francova moravská jadernička, jako by snad s mužem vypěstovali novou odrůdu. Na úrodu, ze které čpí i pot jejich předků, je Anděla pyšná, ale tíží ji, že její rodné Předmostí se postupně vylidňuje a kupců tak ubývá, a ví Bůh, jak to bude s vedlejším Přerovem – městem, do kterého se dá z jejich vesnice kamenem dohodit. Celých šest let snila o tom, že až skončí válka, ještě s Fabiánem povznesou jejich obchod s ovocem, ale kšefty zatím moc nejdou, i když jablka jsou jak malovaná, kompotované hrušky v prvotřídní kvalitě, ořechy jak půlka dlaně a křížaly jak med. Říká si, že je mrzuté, jak kvapně lidi od nich z vesnice mizí, aby se zabydleli v pohraničí. To ona by nemohla opustit hanáckou půdu, na které hospodaří už šestá generace jejich sadařské rodiny, ba nemohla by odejít ani z vesnice, kde se narodila, vdala, dva kluky porodila a svou osiřelou kmotřenku vychovala. Onehdy farář říkal, že ještě loni v květnu žilo v Předmostí dva tisíce sto dvacet lidí, a dnes s bídou sedmnáct stovek, nabádal proto mladé farníky, ať mají děti – celou kopu dětí –, a radil těm nerozhodným, ať do pohraničí nechodí a neobsazují domy po odsunutých Němcích… že to jim snad ani štěstí nemůže přinést.

Však všude chleba o dvou kůrkách. 

I Anděla doufá, že víc lidí si už rance na cestu nesbalí – a cizáky tu nechtějí, kdo ví, jaké móresy by přitáhli. Stačilo, když se jim vloni na konci ledna v místní škole usadilo na dvě stě vojáků, to sem tehdy přišla skupina Poláků a Maďarů, žádajících o ubytování pro transport vlasovců. Škola byla zavřená kvůli nebezpečí nákazy skvrnitým tyfem, a tak obsadili třídy a topili uhlím za obecní peníze, čímž se místním ještě víc zprotivili. A další vojáci přivandrovali hned po nich. Kvůli ruské zimní ofenzivě přišly velké přesuny německých vojsk, a ta zaplavila také Předmostí, i některé domácnosti musely přijmout uniformované muže, byť se jim příčilo přenechat jim lůžko a cíchy. Ve chlévech, stájích i stodolách ustájili své koně a rolnické vozy musely být pro ně v pohotovosti. A v dubnu pětačtyřicátého sem němečtí poddůstojníci nahnali hochy i starce, aby hloubili zákopy. Vedli to klikatě kolem celé vesnice, i jejich zahradu výkopem oddělili, mrtvou hlínu pak nechávali na místě, až na podzim si ty díry místní lidé zasypávali, nebo do nich navezli rumisko. Vesnice byla plná cizinců, a to Anděle nedělalo dobře, nedovolila Valince, aby vůbec vystrčila nos ze stavení. I za pultem jejich ovocnářství stála výhradně ona, anebo Fabián.

Nene, žádné další přivandrovalce sem nechtějí. Farář má pravdu, nejlepší bude, když se začnou více rodit děti, a ty Předmostí zaplní, obsadí obě školní budovy a budou jich plné ulice. Jako po první válce, kdy i ona krátce po sobě, v rozpětí devatenácti měsíců, porodila Teodora a Eduarda. Ráda na tu dobu Anděla vzpomínala – a přijdou ještě dobré časy, to si je jista. Kolem jejich domu budou chodit rodiny, aby v kostele svaté Máří Magdalény pokřtily své nejmladší, a malí mlsouni k nim poběží pro ořechy v cukru do kornoutu, křížaly nebo hrst rozinek. Oni přikoupí půdu a zasadí nové keříky rybízů a angreštů, přistaví venkovní kuchyni a v ní budou celé léto vařit marmelády… a bude se jim dařit. I když je Teodor opustí! Poradí si, nasmlouvají nové síly, o práci je ještě pořád hlad.

Pohled na hodinky ji ujistil, že čas určený k polední přestávce vypršel. Naposledy pohladí očima narůžovělé květy jabloní a vrací se zadní brankou ze sadu do obchodu, přejede drsnou dlaní hladké dubové dřevo jejich prodejního pultu a ujistí se, že je tady ráda. Ve stavení kousek od předmostské fary se před osmačtyřiceti lety narodila do sadařské rodiny Pelců – a tady i zemře, odtud ji nesli do kostela v peřince ke křtu, ponesou ji i na márách nohama napřed. Ale na to ještě nemyslí, podívá se nahoru na obrázek Panny Marie Hostýnské, která hlídá jejich úrodu, a očima s ní ujedná, ať na ni ještě dlouho dohlíží. Má hodně práce před sebou, příští rok v září bude strojit svatbu Eduardovi a Valince. Taky malého Rudynka, chlapce z Teodorovy krve, chce vidět vyrůstat. A doba už není zlá. Šest let byla sevřená, ještě i po válce se pořád bála, až letošní předjaří jí přineslo do duše osvěžení, poprvé když se do obce zase vrátil starý zvyk Masarykových vater. V předvečer výročí Tatíčkova narození vzplál v Knejzlíkových sadech nad Předmostím oheň a lidi se radovali.

Zvoneček nad dveřmi cinkl, první odpolední zákazník je tu, Anděla se rychle vrací očima do reality a úslužně se ptá, čím může posloužit. A už sama nabízí sladkou karotku, svázanou do úhledných svazků, česnek, co má říz, cibuli jen po dvou korunách kilo – i když zelenina nepatří do jejich sortimentu, občas tu nějaké přebytky prodávají.

Farářova kuchařka Justina si dlouze všechno prohlíží, ale nic se jí jaksi nezdá, vezme do košíku zavěšeného na předloktí jen skleničku povidel a pak na váhu přihodí čtyři kožoche, jejich zimní jablka. Dlouze si pak prohlíží nabídku, kterou tu mají z Unrry – ví, že si to pořídit nemůže, ale láká ji všechno, co tu Anděla nabízí. Jenže farář by se zlobil, že konzervy má nechat pro potřebnější – pro děti, které po válečném nedostatku potřebují zase kvalitní jídlo, nebo pro mladé lidi, navrátivší se z totálního nasazení v Říši. Anděla Francová tu má jen pár věcí vyskládaných ve stínu vitríny, které jí tu nechali pracovníci z americké dobročinné organizace pro válkou ubité a vyhladovělé Čechy. Justina Jíchová tak zrakem šmejdí jen po názvech na plechovkách a představuje si, co je uvnitř – jak asi vypadají párky naložené s fazolemi, maso s nudlemi, šunka s rozinkami, vepřové s hruškovou omáčkou, irský guláš nebo krevní tučnice. Kdyby nepracovala u faráře, jistě by si o jeden kousek řekla – buď tady, nebo v koloniálu, kde toho mají ještě více. Jídlo miluje Justina ve všech podobách, taky proto ji rodiče dali vyučit kuchařkou… a konzervy jsou pro ni nóbl, i své potravinové lístky by za ně obětovala, ale hněvu důstojného pána se vystavovat nebude.

„Otevřete okna, za chvilku bude výbuch, v ornici je zase munice,“ vlítne do jejího přemýšlení rozrušený dětský hlas syna obecního strážníka Bělky. Běží přes Tyršovu ulici až k návsi, aby vykřičel, co mu nařídil poručík Šandera, který jim byl přidělený z přerovského posádkového velitelství, aby miny a granáty různého kalibru i rozměrů – které zůstaly v okolí ještě po Němcích – šetrně zneškodňoval. Byl zkušený pyrotechnik a jednal rychle, uměl naorganizovat i místní děcka, ze kterých udělal rychlou spojku. Zadýchaný ježatý kluk nakoukne do obchodu s plechovým nápisem „Ovocnářství Francovi“ a Anděla mu stačí dát za doručení zprávy aspoň jablko do ruky. V letu děkuje, ale už peláší dál.

„Pohlídáte mi to tu?“ otočí se Anděla na Justinu, v chvatu otevře všechna okna v krámě a už běží do jejich stavení, aby také tam otevřela, nechce mít vyvalené sklo. Utíká přes dvůr i do domku-přílepku, postaveného v zahradě pro Valinku, oběhne všechna okna a otočí mosaznou kličkou.

Když se vrátí zpět do obchodu, má se už Justina k odchodu, zaplatí za nákup a dojde ke dveřím, nechá cinknout zvoneček, ale pak se ještě otočí, aby Anděle flusla do obličeje jed: „Špatně jsi Teodora vychovala, nectí nic a je neznaboh, vždyť tu ubohou holku jen do řečí přivedl! A ještě se prý dal k nim, tfuj! Vaše rodina je špatná a kvůli Valje i prokletá!“

Špatná a prokletá?

Anděla na to neříká nic, je zaskočena těmi slovy, nejraději by po Justině hodila koš jablek, co má po ruce, ale neudělá to. Omlouvá ji, že je zapšklá stará panna a mluví z ní  závist, nevraživost plynoucí z její nenasycenosti vlastním životem. Jen slouží faráři, špicluje a donáší. Její zábavou je hajsovat po vsi a nosit drby z besed u sousedů, trochu je překroutit a pokřivené poslat dál. Ale stejně to Andělu píchne u srdce.

Přikryje si uši, výbuch byl tentokrát tak silný, až otřásl domem, bylo to skoro jako za války, kdy Fabián raději zatloukl okna dřevěnými prkny. Anděla napočítá do deseti, až se pod ní podlaha nehýbe, projde se po obchodě a zhluboka dýchá, aby zahnala slzy a odehnala nepříjemný pocit, který tu Justina po sobě zanechala. Smrad z jejích nevymáchaných úst, puch ze zlomyslných slov. Do krámu přispěchá ze sadu Eduard a pomáhá jí srovnat do poliček marmelády, které se výbuchem pohnuly. Přerovnává sklínky a Anděla se tím jen ujišťuje, že tlustá Justina nemá pravdu – dobře s Fabiánem své kluky vychovali! Když Edovi pomáhá, něčeho si všimne… Na jedné z polic – na té s nápisem Dárky od Unrry – chybí šunka s rozinkami, která tu zcela jistě před pár minutami byla. To Justina Jíchová ji musela ukrást, však po konzervách celou dobu okouzleně hleděla.

Anděla vztekle sundá zástěru, praští s ní o pult a vyběhne ven. Tak tohle ne, ublíží jí slovní prašivinou, a ještě okrade o jídlo z dobročinné americké sbírky? Valí se po ulici, až se zalyká vzduchem, až nemůže popadnout dech. Váhá, jestli poběží na faru za Justinou a z ní tu konzervu vymámí, nebo rovnou vtrhne k farářovi, aby věděl, jakou nenechavou kuchařku si tam drží. A nakonec je rozhodnuto.

„Copak, Andělko?“ zeptá se jí před kostelem Otec Řehoř, do kterého narazila. Dokonce ji i za ramena přidrží, když vidí, jak je schvácená a čímsi rozčilená. Zalyká se hořkostí a chce mu žalovat na Justinu, že hned dvě boží přikázání porušila, a ani se nezarděla… ale nakonec se zmůže jen na to, aby pípla: „Eduard s Valinkou budou mít v srpnu, o svatém Vavřinci, zásnuby,“ – a pak se dívá, jak se velebný pán směje, jako by snad Andělka byla zapomnětlivá stará bába, která už neví, že se na všem ohledně plánovaného sňatku dávno dohodli.

Když se vrací zpět do Tyršovy ulice, aspoň si na chodník odplivne a řekne pár ošklivých slov. Uleví se jí a má pocit, že má s Justinou vyrovnáno – protože jinak se ona se zákeřností druhých vypořádat neumí. Konzervu jí odpustí, ale otírat se o jejich Teodora farská nebude!