Archiv autora: lenka

Rozhovor s Lenkou Chalupovou

Autor: Radka Jakubíčková (www.vaseliteratura.cz)

Lenka Chalupová, autorka knih Pomněnkové matky (2014), Ledové střepy (2015), Tyrkysové oko (2016) a Ptačí žena (2017), vystudovala žurnalistiku, pracovala jako novinářka a v současné době je tiskovou mluvčí města Přerova. Ve svém volném čase popouští uzdu své nezkrotné fantazii, kde se rodí příběhy, jež následně přetavuje do slov. Vznikají tak svěží a živé romány, které se dotýkají společenských problémů, lidských vztahů a vnitřních světů jednotlivých postav. Děj příběhů je často zasazen do města Přerova, kde autorka žije. Při příležitosti autorského čtení z nejnovější knihy Ptačí ženajsem Lence Chalupové položila několik otázek.

Co vás přimělo zasadit stěžejní část děje posledního románu právě do prostředí přerovské ornitologické stanice?
Stanice má bohatou historii, v rámci republiky patří bezesporu k těm nejvýznamnějším. Když jsem pracovala v novinách nebo v televizi, ráda sem tam chodila na rozhovory i výstavy, to prostředí mi připadalo zajímavé. Ještě zajímavější jsou samotní ornitologové. Když se s nimi bavíte, zjistíte, jak je jejich vlastní život ohraničený ptačím světem. Všechno posuzují podle světa ptáků, věnují jim tolik času, pozornosti i lásky. Hlavní hrdinka – ornitoložka Mariana Černá – je prostě jednou z nich. Je to ženská, která se skvěle orientuje ve světě opeřenců, ale v citech k lidem má zmatek. Je samotářka a tak trochu podivínka, stará se v záchranné stanici o zraněné ptáky, dává jim svou péči i lásku, ale neumí si příliš poradit s láskou ke svým dětem. Chce uniknout před otázkami desetileté dcery, kdo je její biologický otec, nechce s nikým mluvit o sexuální orientaci svého syna – utíká do svého ptačího světa, jenže ten reálný se jí úplně bortí. Probere ji až tragédie, která se dotkne jejích dětí. Pak začíná chápat, jak moc je nebezpečné, když člověk se svými blízkými málo mluví – byť o věcech, které nejsou příjemné.

 

V dosud publikovaných rozhovorech říkáte, že příběhy vám běží před očima jako film a vy je zapíšete. Postavy těchto příběhů bývají vždy výrazné, většinou prošly nebo procházejí vnitřním bojem. Jak se „rodí“ jejich charaktery? Jsou ihned nehybnou součástí toho filmu, nebo se vyvíjí průběžně?
Je pravda, že nepatřím k autorům, kteří mají dopředu podrobně promyšlený koncept knihy. Píšu intuitivně, bez ambicí zasahovat do děje. Já tak nějak přibližně vím, o čem chci psát, téma je tedy dáno – ale příběh pak vzniká v mé hlavě sám, opravdu jako film, který jede před očima, a já jen popisuji děj, aniž bych do něj mohla výrazně zasáhnout. V tom filmu je podoba lidí, zřejmé jsou i jejich povahové vlastnosti. Já ty postavy pak jen trochu „obaluji masem“, dávám jim reálnou podobu, kde mi mohou být inspirací i lidé, kteří mě v životě obklopují. Některé postavy jsou mi sympatické, jiné bytostně nesnáším a ve svém životě bych je nechtěla potkat.

Tyto postavy často nesou nějaké rodinné tajemství a postupně je odkrývají. Do jaké míry využíváte při psaní jednotlivých epizod poznatky nebo zkušenosti z mediálního prostředí?
Mediální prostředí je místo, v němž se orientuji, které je mi důvěrně známé, protože jsem do něj vstoupila před více než čtvrt stoletím a dosud jsem z něj nevystoupila.  Je mi mnohdy spíše inspirací, protože tomuto světu rozumím. Proto třeba hlavní hrdina knihy Ledové střepy byl novinář, v detektivce Utopená zase patřila hlavní role scénáristce. Když jsem psala Pomněnkové matky, tak jsem zase myslela na několik případů pohřešovaných dětí, o nichž jsem připravovala texty do novin. Ale nedá se nějak říct, že by mě mediální prostředí ovlivňovalo při psaní knih – tvorba je spíše koníček a radost. Těším se vždycky, až budu mít chvilku času, sednu do svého oblíbeného křesla v obýváku, uvařím kafe a v mozku zapnu film. Jsem ráda, když mi příběh roste pod rukama, přibývají stránky a děj se patřičně dramatizuje. Když dopíšu, nikdy nevím, jak bude pokračovat – a tak se zase těším, až budu mít chvilku na psaní a zjistím to. Samozřejmě, že psaní článků je jiné, než psaní knih – i když je to pořád jedno řemeslo. Napsat článek je ale nesrovnatelně jednodušší, než držet dějovou linku na dvou stech stránkách románu.

Jedna zajímavá figurka se vyskytuje také v Ptačí ženě. Je to bába Black, která čtenáře uvede do prostředí romského ghetta. Bylo účelem touto postavou poukázat na soužití různých kultur?
Bába Black je tchyně „Ptačí ženy“, o níž jsem mluvila, je to stará žena s poloviční cikánskou krví, která žije ve vyhlášeném přerovském romském ghettu. Je zajímavou postavou románu právě proto, že vede svérázný a tak trochu zbytečný život. Utápí se v alkoholu, nikdy nepracovala, v opilosti přišla o ruku, s rodinou má komplikované vztahy, žije ve vyloučené lokalitě, přitom životem přerovských Romů pohrdá. Má ale schopnost vidět dál, než ostatní – a právě toto nadání se ukáže v klíčovém okamžiku jako důležité, protože zachrání život svému jedinému vnukovi. Musím říct, že život Romů mě vždycky zajímal, proto jsem do známého ghetta v přednádražní čtvrti část románu situovala. Popisuji v něm jejich život tak, jak jsem ho poznala, když jsem je právě tady navštěvovala kvůli článkům a reportážím. Potkala jsem tam celou řadu lidí, kteří se cítili společností odstrčeni, aniž by byli schopni pochopit, že musí žít jinak, nechtějí-li být na okraji. Myslím, že se v některém ze svých dalších děl právě k této komunitě vrátím, to téma se mi samo často nabízí a láká mě. Osobních zážitků, z nichž mohu čerpat, mám poměrně dost. Ostatně, když mi bylo asi dvacet let, napsala jsem novelu o romské holce – ale tu jsem nikdy nevydala. Může mi být po pětadvaceti letech ale inspirací, stále ji mám v šuplíku.

Pomněnkových matkách upozorňujete na smutnou skutečnost, a sice na děti, které jsou pohřešované, a také na situaci jejich matek. Upozorňujete tak formou jednoho příběhu den, kdy si svět připomíná tyto děti, které se ztratily a nikdy nevrátily domů. Přiblížíte našim čtenářům tento svátek?
Pomněnkový den se každoročně připomíná 25. května – u příležitosti Mezinárodního dne pohřešovaných dětí. V záplavě všemožných dní se tento den takřka ztrácí, což je škoda, proto jsem ho chtěla knihou oživit. Předmluvu mi do ní napsala ředitelka nadace Naše dítě Zuzana Baudyšová, která můj nápad uvítala. Symbolem dne jsou pomněnky a myšlenka je až dojemná – anglický název modrého kvítku je forget-me-not, takže pomněnky vlastně říkají rodičům pohřešovaných dětí: Nezapomeň na mě. Pomněnkové děti jsou holky a kluci, kteří se beze stopy ztratili a jejich rodiče o nich nemají žádné zprávy. Ve světě se Pomněnkový den připomíná od roku 1983 a je vzpomínkou na šestiletého chlapce Etana, který se právě 25. května roku 1979 ztratil při cestě do školy. V České republice se Pomněnkový den připomíná až od roku 2004, takže až potkáte člověka s pomněnkou, můžete to být rodič ztraceného dítěte nebo člověk, který si koupil u příležitosti Pomněnkového dne modrý kvítek, a tím přispěl na provoz Linky bezpečí.

Pojďme se teď na chvíli podívat ze světa knih do vašeho pracovního dne. Jak jde dohromady práce tiskové mluvčí a tvůrčí činnost autorky? Nenaráží tyto dvě sféry do sebe? Nebo se naopak doplňují?
Určitě nenaráží, spíše se příjemně doplňují. Potkávám se se zajímavými a inspirativními lidmi, svou práci mám ráda. Jako tisková mluvčí úřadu jsem vlastně úředník, ale cítím se být pořád novinářem – denně píšu texty, které se pak objevují v novinách, byť nejsem jejich redaktorka. Spíše se mě lidé ptají, jak se takový živelný bohém, jako jsem já, dokázal sžít s pravidly úřadu. No… snažím se, i když někdy svou liberálností vybočuji a provokuji, ale ne záměrně, spíše je to právě důsledek mého temperamentu. Jako tisková mluvčí se pohybuji v komunálním politickém světě, a tam je pro mě inspirací do knih také více než dost. Žít vedle lidí, kteří mají svým způsobem velkou moc, to je taky životní lekce. Vnímám proměny, boje, ale i intriky, které k tomuto světu rovněž patří.

Narodila jste se ve stejný kalendářní den jako několik významných spisovatelů, např. Božena Němcová, Josef Kajetán Tyl nebo Jacques Prévert. Náhoda, nebo věci mezi nebem a zemí? Máte spisovatelské kořeny také v rodině?
Když jsem chodila na základní školu a paní učitelka v hodině češtiny řekla, že se Božena Němcová narodila 4. února roku 1820, pamatuji si, že mě to potěšilo. Říkala jsem si – taková  slavná spisovatelka a narodila se ve stejný den jako já, byť o 153 let dříve. Když pak zaznělo, že zemřela v roce 1862 a za svůj krátký život stihla napsat tolik krásných knih, myslela jsem, že jsem se přeslechla. Tak nějak jsem si myslela, že 42 let je už dost pokročilý věk, navíc mi ta žena v plachetce přišla úctyhodně stará. Dnes se tomu musím smát. Ale jinak je mi Božena Němcová mnohými myšlenkami blízká, zrovna nedávno jsem si hledala nějaké zajímavé citáty – a ty, které mě nejvíce oslovily, byly právě její. Až jsem si říkala, jak je zvláštní, že jsou její věty aktuální i po tolika letech. V paměti mi zůstaly dva: „Proti větru plovat a zpívat je sice hezké, ale trochu namáhavé“ a pak: „Moudrý člověk v hádce ustoupí, ale prudký pes přichází vlku pod zub“. Mohla to říct klidně včera a platilo by to. Ve škole jsem zaznamenala i datum narození Josefa Kajetána Tyla, ale s Prévertem jste mě příjemně překvapila, toho mám taky moc ráda. A co se týká spisovatelských kořenů, tak i na ty jsme v rámci rodiny narazili. Moji rodiče se před lety, když vstoupili do důchodového věku a měli více času, zajímali o své předky – byť některé osobně nepoznali, tak chtěli vědět, co dělali. A zjistili, že můj prapraděda byl obecní písmák v Habrech. I když se většina mých knih odehrává v Přerově a jeho okolí, symbolicky právě pro něj jsem část děje Pomněnkových matek situovala do tohoto malého městečka na Vysočině.

 

Na co se čtenáři mohou těšit ve vaší nové knize?
Jak už je v mých knihách zvykem, opět se budou rozplétat složité rodinné vztahy a otvírat rány letitých křivd. Kniha, která vyjde letos na podzim, se jmenuje Liščí tanec a její anotace by mohla znít asi takto. K osmdesátým narozeninám si bývalá učitelka Hermína Foretová přála strávit se syny a dcerou týden v hájence pod svatým Hostýnem, kam s nimi jezdila v čase jejich dětství. Jenže právě tam se všem oživí vzpomínky na tragédii, při níž rodina přišla o pětiletého kluka Prokopa. Jeho plyšová liška, kterou dostal v roce 1975 k pátým narozeninám, začíná po letech rodinu děsit. Čeká na ně v hájence, aby sourozencům i jejich matce připomněla hrůznou minulost.Více ale zatím prozrazovat nechci.

Děkuji za rozhovor a přeji pestrou inspiraci pro tvoření dalších spletitých příběhů.

Co se ukrývá za mlčením Ptačí ženy?

Autor: Radka Jakubíčková (www.vaseliteratura.cz)

Prózy autorky Lenky Chalupové se věnují především společenským tématům, která se nás buď přímo dotýkají, nebo nás vzdáleně míjejí, avšak nenechávají lhostejnými. Nejinak je tomu v posledním románu Ptačí žena. Hlavní hrdinka Mariana rozumí více zástupcům ptačí říše než té lidské. Její chování má kořeny v rodinné situaci, před kterou byla životem postavena. Stejně jako v Pomněnkových matkách (2014), Ledových střepech (2015) nebo např. Tyrkysovém oku (2016) autorka prostřednictvím jednotlivých postav tyto složité rodinné či jiné mezilidské vztahy rozplétá.

 

 

ptaci-zenaDěj příběhu se odehrává z velké části v Přerově, kde Lenka Chalupová žije. Ulice, budovy, romské ghetto i samotná ornitologická stanice, v níž hlavní postava Mariana pracuje, jsou autentické. Příběh je však fabulovaný, inspirovaný různými podněty ze života, které autorka poskládala v jeden celek.

 

V románu jsou podrobně sledovány linie tří životních cest – Mariany a jejích dětí, syna Jonáše a nemanželské dcery Bohdanky. Od nich se pak odvíjí několik vedlejších linií. Celý příběh tak utváří hustou síť, která místy drží pevně, ale na mnoha místech má zásadní trhliny, které potřebují nutně opravit, aby se některá část této sítě trvale neodloučila. Vše, co se v románu odehraje, ať je to jakkoliv bolestivé, tvoří právě ozdravnou kúru pro všechny hlavní protagonisty a směruje jejich kroky ke sblížení.

Mariana vlivem tragické události, kterou prožila v minulosti, žije uzavřena ve vlastním světě a nejlépe se cítí, když ošetřuje zraněné ptáky nebo pořádá ornitologicky zaměřené výukové programy pro děti přímo ve stanici. Dospělý syn Jonáš pracuje jako veterinář a desetiletá Bohdanka sice Marianě ve stanici pomáhá, ale těžce se vyrovnává s tím, že nedostává od maminky stejnou dávku lásky jako její ptačí pacienti. Navíc se dozví, že Jonáš není její pokrevní bratr, a tak začne toužit po jediném dárku k Vánocům – poznat svého biologického otce. Jonáš se tohoto nápadu chopí a odstartuje tak jednu velkou jízdu na horské dráze. S každou kapitolou čtenář odkrývá nová nepříliš pozitivní tajemství. Mariana byla od počátku nápadu seznámit Bohdanku s jejím otcem v opozici a to samozřejmě vneslo nepohodu do vztahu matky a syna. Zde se rozvíjí další důležitá linie příběhu.

Jonáš je v knize Ptačí žena ztělesněním toho, že někdy by se měly, jak se lidově říká, věci nechat plynout. Na počátku svého pátrání chtěl jen Bohdance splnit přání. Čím víc ale odkrýval okolnosti vztahu a rozchodu Mariany a Leonarda, otce Bohdanky, tím víc chtěl vypátrat podrobností. Zjištěné informace mu však klid na duši nezajistily, naopak jejich horká interpretace jej dovedla na další scestí.

Bohdanka symbolizuje pravý opak. Je to klidné děvče, které však právě překračuje práh z dětství do puberty. Problémy, které život přináší, se snaží vstřebávat a vyrovnává se s nimi úměrně svému věku. Ať je to již zmíněná touha vidět svého otce, Jonášova homosexualita nebo příchod nového přítele Mariany, Davida. Hodně jí v tom pomáhá babička, matka Mariany, která u nich vždy od podzimu do jara bydlí.

Asi nejvýraznější vedlejší postavou je tchyně Mariany, bába Black, tedy babička Černá, která do Přerova kdysi připutovala s cirkusem, částečně v ní koluje cikánská krev. Ač nemá s Marianou nejvřelejší vztah, sehraje v příběhu zásadní roli, která pomůže zachránit jeden zbytečně vyhasínající život.

Příběh rozkrývá složitost rodinných vztahů a ukazuje také sílu, kterou rodinná pouta bezesporu skýtají. Každá z hlavních postav je vlivem událostí, jež spustí Jonáš svým pátráním, na konci románu jiná než na začátku.  Přiměřeně dlouhé kapitoly jsou  řazeny časově lineárně přímo po dnech, které plynou v období od podzimu do jara, a věnují se výše zmíněným postavám a jejich osudům. Děj má spád a dynamiku. Ve srovnání např. s Pomněnkovými matkami, které upozorňují na problematiku pohřešovaných dětí a v nichž se prolínají časová pásma, čtenář tudíž spojitost mezi jednotlivými postavami odhaluje postupně,  není v Ptačí ženě náročné orientovat se v ději ani v samotných postavách. Celý příběh je psán poutavě a čtivě. Lenka Chalupová je velmi zdatná vypravěčka.

Přerovská spisovatelka Chalupová bere čtenáře mezi ornitology

Do prostředí ornitologické stanice zasadila děj svého nového románu Ptačí žena přerovská spisovatelka Lenka Chalupová. Příběh samotářky, která se potýká s rodinným tajemstvím, zavede čtenáře také na jiná místa Přerova, jako jsou laguny a romské ghetto, nebo do Olomouce.
Lenka Chalupová v přerovském parku Michalov, kam zasadila děj své poslední knihy Ptačí žena. Foto: Hana Žáčková

Podle Chalupové je stanice přerovských ornitologů jedním z nejhezčích zákoutí města. V knize tam proto umístila soukromou záchrannou stanici pro ptáky. „Právě tady žije hlavní hrdinka Mariana Černá, které neřekne nikdo jinak než Ptačí žena. Dává ptákům nejen svou péči, ale i lásku, jsou její vášní i posedlostí. O co více se věnuje ptačímu světu, o to méně ale rozumí tomu lidskému,“ přibližuje spisovatelka.

Život hlavní postavy se začne zamotávat, když se její desetiletá dcera začne zajímat o to, kdo je její pravý otec. Následné události celou rodinu změní. „Jde o psychologické drama s detektivní zápletkou – což je žánr, který mě nesmírně baví. Baví mě nadhodit čtenářům udičku tajemství a tak je motivovat k dalšímu čtení, které postupně rozbaluje určité nejasnosti. Tedy spíše rodinná tajemství a křivdy, kostlivce zavřené ve skříni,“ dodává k příběhu.

V něm z přerovských reálií využívá okolí parku Michalov, lužní les Žebračka, laguny i Základní školu Za Mlýnem nebo centrum města včetně romského ghetta v Husově ulici. Mimo město je poznat polesí Svrčov. Podstatná část děje se odehrává také v Olomouci.

Příběh je film, který zapisuji

Prostředí přerovských ornitologů si Lenka Chalupova vybrala záměrně. „Mají celorepublikově významnou historii i věhlas. Jako zájmová skupina mně přišli zkrátka zajímaví a podnětní, líbila se mi vždycky jejich posedlost ptačím světem,“ vysvětluje. Kvůli psaní si musela o ptácích zjišťovat podrobnosti, například jak se o ně pečuje, když si zlomí křídlo. Půl roku měla na nočním stolku knihu Ptáci.

Román má přes dvě stě stran, Chalupová ho psala od loňského října do letošního jara při práci mluvčí přerovského magistrátu. „Rozhodně nepíšu každý den, někdy se k psaní nedostanu celé týdny. Pravdou ale je, že když už si k psaní večer nebo o víkendu sednu, tak mi text rychle přibývá pod rukama,“ odhaluje způsob psaní. Přesto se neřadí k autorům, kteří by měli scénář předem promyšlený. „Já mám opravdu před očima ‚kino‘ – nebo tedy spíše film, který poctivě zapisuji do notebooku,“ říká Chalupová, která se různými formami psaní živí od svých osmnácti let.

Další kniha je na cestě

Ptačí žena je od roku 2004 její sedmou knihou. Spisovatelský zápal ji prý pomáhá zvládat to, že „má psaní v krvi“. Sotva pokřtila Ptačí ženu, dokončuje další titul. „Knihu jsem si rozepsala na začátku léta. Jmenuje se Liščí tanec a i tady – jak je mým zvykem – rozplétám složité rodinné vztahy a vrtám se v niterných tajemstvích,“ nastiňuje, co mohou čtenáři čekat.

Sama se označuje za vášnivou čtenářku, záliba se jí drží od dětství. Mezi oblíbené autory řadí mnoho jmen, převážně ta česká. „Líbí se mi třeba detektivky Michaely Klevisové, ale v poslední době jsem se začala vracet k autorům, které jsem objevovala na začátku devadesátých let – ať už je to Valja Stýblová, Eva Kantůrková, Lenka Procházková, Ludvík Vaculík nebo Pavel Kohout,“ vypočítává. Ze zahraničních spisovatelů doporučuje Britku Ruth Rendell, která se věnuje detektivkám a psychothrillerům.

Ondřej Zuntych – Hanácké noviny

Přerovská spisovatelka Chalupová bere čtenáře mezi ornitology

Lenka Chalupová se chystá pokřtít svou letošní novinku

Máme letopočet se sedmičkou na konci a Lenka Chalupová vydává svou sedmou knihu. S železnou pravidelností posledních let – každý rok nový román. Ten poslední nese název Ptačí žena a stejně jako v těch předchozích v něm spisovatelka postupně rozplétá detektivní zápletku. Křest Ptačí ženy bude ve čtvrtek 23. listopadu v 19 hodin v Base Campu. „Na křtu bude zpívat Petra Poláková-Uvírová za doprovodu kapely Ivana Němečka Mothers Follow Chairs. A kmotrami, nebo možná sudičkami, budou moje tři kamarádky,“ říká autorka. Děj jejího psychologického románu se odehrává v přerovských reáliích. Jeho hlavní hrdinka, Mariana Černá, pracuje v ornitologické stanici, kde má soukromou záchrannou stanici a kde se věnuje také chovu vzácných papoušků. „Dává ptákům nejen svou péči, ale i lásku, jsou její vášní i posedlostí. O co více se věnuje ptačí- mu světu, o to méně ale rozumí tomu lidskému. Ptačí žena je samotářkou, která se špatně orientuje ve vztazích i v citech,“ popisuje hlavní hrdinku Lenka Chalupová. Čtenář se do jejího života vlomí ve chví- li, kdy se její desetiletá dcera Bohdanka začne pídit, kdo je její biologický otec. V rodině se totiž o něm celou dobu mlčí. „Tajemství sestře odhalí dospělý syn Ptačí ženy – a v tu chvíli se začnou dít věci, kdy i rozená tajnůstkářka začíná chápat, že o věcech nepříjemných je lepší mluvit, nežli mlčet. Děj událostí totiž celou rodinu ochromí,“ poodhaluje zápletku Lenka Chalupová. Přerované budou do románu vtaženi o to více, protože dob- ře znají místa, kde se odehrává. Na stránkách knihy se podívají do ornitologické stanice, okolí lagun, do Žebračky i zahrádkářské kolonie, do centra města i romského ghetta v Husově ulici, kde žije kontroverzní postava celého příběhu. „Občas se mi stane, že se v knize někdo pozná, nicméně děj je smyšlený, osoby fiktivní. Místní ornitologové mě ale inspirovali, protože vím, že to jsou lidé, kteří vše přeměřují hodnotami ptačí říše. To mě na nich vždycky bavilo,“ říká autorka románu, kterou sice teprve čeká jeho křest, ale už teď má rozpracovanou dal- ší knížku. A prozradí, o čem bude? „Má pracovní název Liščí tanec a zavede nás mezi tři dospělé sourozence, kteří spolu navenek vycházejí, ale v sobě si nesou nevyříkané křivdy z dětství. Před čtenářem se postupně odhalí tajemství z léta roku 1975,“ nastiňuje dějovou linii dalšího románu. A jak přiznává, vymýšlení příběhů, kdy si v hlavě přehrává jejich děj a postupně je řadí na stránky dalších knížek, je pro ni relaxace. „Uvařím si kafe, sednu občas večer nebo o víkendu k notebooku, zapnu fantazii a vše se mi odehrává před očima jako fi lm. Takové chvilky zbožňuji,“ svěřuje se Lenka Chalupová. Na křtu v přerovské restauraci Base Camp bude i první autorské čtení z knížky. Kvůli omezenému počtu míst je nutná rezervace dopředu.

Ingrid Lounová – Přerovské listy

Středeční podvečery v Měšťáku budou patřit Křeslu pro hosta

V předsálí přerovského Městského domu odstartuje už zítra první díl zábavné talkshow s názvem „Křeslo pro hosta“, která má podtitul „Jak je znáte – neznáte“. V průběhu říjnových i listopadových středečních podvečerů se zde návštěvníci setkají s hosty, kteří mají jednu společnou linku – žijí či pracují v Přerově a mají své město rádi. Už zítra bude téma „přerovští pamětníci“ zastupovat Bob Přidal, Eliška Prášilová a Jaroslav Cedidla. O týden později, ve středu 18. října, se mohou návštěvníci těšit na setkání s lidmi, kteří jsou tváří mediálního pole – pozvání přijaly Petra Poláková – Uvírová, Lenka Chalupová a Edita Hausnerová. A poslední říjnový středeční podvečer bude patřit přerovským muzikantům, které zastoupí Ivan Němeček, Mirek Nevrla a Roman Hambálek. „Všechna tato pohodová setkání začínají v 18 hodin a jsou bezplatná. Předsálí Městského domu na chvilku proměníme  na uměleckou kavárnu plnou povídání, promítání obrázků a muziky. Pokračovat budeme i v listopadu,“ říká o setkání moderátorka večera Irena Kanovská. O listopadových termínech i hostech budeme informovat. ikona souboruPlakát

Lenka Chalupová vydává svou sedmou knihu. Jmenuje se Ptačí žena a odehrává se v Přerově

3.10.2017 6:28

V těchto dnech se dostává na pulty českých a slovenských knihkupectví další kniha spisovatelky z Přerova Lenky Chalupové. Ani tentokrát se autorka neodchýlila od žánru, který má ráda ona i její čtenáři. Čerstvě vydaná Ptačí žena je opět dramatický příběh s detektivní zápletkou. Děj knihy se odehrává v Přerově, především pak v areálu místní ornitologické stanice v Bezručově ulici.

„Právě tam totiž bydlí se svým dospělým synem Jonášem a desetiletou dcerou Bohdankou ornitoložka Mariana Černá, přezdívaná místními lidmi pro svou posedlost ptačím světem Ptačí žena. Má introvertní povahu, která jí nedovoluje svěřovat se, nerada řeší problémy a raději před nimi utíká do svého světa. Dusí v sobě i tajemství, které nakonec poznamená všechny její blízké,“ říká v krátkosti o své knize autorka. Děj se ale neodehrává jen v této části Přerova, ale také na Kopaninách, nebo třeba v romském ghettu v Husově ulici. „Tam žije zvláštní postava celého příběhu, tchyně Mariany Černé, které říkají Bába Black. Má v sobě částečně cikánskou krev, přitom životem Romů pohrdá. Je kontroverzní a tak trochu tajemnou postavou, která vzbuzuje odpor i soucit. Má intuici, vykládá karty – a právě ona vnáší do příběhu mnohé taje,“ připomíná spisovatelka

Lenka Chalupová vydala sedm knih a všechny spojuje odhalení rodinných tajemství. „I z reakcí svých čtenářů vím, jak je právě tohle téma blízké snad úplně všem. Skoro každá rodina, i ta šťastná a spokojená, má někde své tajemství – nebo otevřené staré křivdy. Některé rodiny mají i své letité kostlivce ve skříni. A tajemství Ptačí ženy spočívá v tom, že tají biologického otce své dcery – a moc dobře ví, proč to dělá. I on je ornitolog, ale se značně pošramocenou pověstí. V momentě, když se v knize objeví, začne příběh nabírat dramatický spád,“ naznačuje autorka.

Michalov – místo, kde se odehrává část děje nové knihy Lenky Chalupové
Foto: Hana Žáčková

Kvůli knížce musela i nastudovat některé pasáže z ornitologie, která je jí jako zájmový obor sympatická. „Nešlo mi o přepisování encyklopedických znalostí, to vůbec ne, spíše jsem potřebovala více vstoupit do tohoto opeřeného světa. Ptačí žena i její syn se o ptácích baví často, pečují o ně – a také v běžné mluvě přirovnávají lidi k ptákům. A také jsem si musela najít i informace, jak se ošetřují zranění ptáci, protože to je přesně práce, která Ptačí ženu živí a hlavně ji dojímá. V ornitologické stanici má totiž svůj ptačí lazaret,“ prozrazuje autorka.

Kniha má příjemně vyhlížející obálku, která je dílem vydavatelovy grafičky, tematicky se ale na ní autorka podílela. „Měla jsem představu, že bych chtěla, aby na přední straně byla silueta ženy, která má ve své hlavě siluety ptáků. To totiž knihu vystihuje. Preferovala jsem zemité barvy – okrovou, hnědou, nebo nenápadně žlutou. S výsledkem jsem spokojená,“ říká spisovatelka. Kniha má přes dvě stě třicet stran a autorka ji psala v reálném čase od podzimu loňského roku do jara roku letošního, kdy se i příběh odehrává.

Lenka Chalupová, která je tiskovou mluvčí přerovského magistrátu, vydala před Ptačí ženou knihy Tyrkysové oko, Ledové střepy, Pomněnkové matky, Utopená, Vosí hnízda a Neříkej mi vůbec nic. Prozradila, že v současné době dokončuje další knihu s detektivní zápletkou, která se bude jmenovat Liščí tanec a měla by vyjít do roka.

hcz

Nový román Ptačí žena se odehrává v Přerově

/ROZHOVOR/ Pouhý rok po poslední detektivce Tyrkysové oko vychází přerovské spisovatelce Lence Chalupové nová kniha. Psychologické drama Ptačí žena je zasazeno do reálných kulis Přerova – hlavní hrdinkou je totiž vášnivá ornitoložka, která žije nedaleko parku Michalov. Kniha se objeví na pultech už počátkem října.

včera 14:15

SDÍLEJ:

Co rok, to nová knížka. V posledních letech jste jich vydala už sedm. Který žánr je vám nejbližší?

Je to moje v pořadí sedmá kniha a v posledních pěti letech jsem jich vydala už pět. Protože se dobře prodávají a příběhy se setkávají i s ohlasem u čtenářů, tak mě můj vydavatel sám „popohání“. Jakmile vydám jednu knihu, už se ptá, na čem dalším pracuji. Většina mých knih jsou buď detektivky, nebo dramata.

S jakým tématem přicházíte tentokrát?

Ptačí žena je psychologické drama nebo také román s detektivní zápletkou. Příběh zavede čtenáře opět do Přerova, kde žije nedaleko parku Michalov vášnivá ornitoložka Mariana Černá, majitelka soukromé záchranné stanice pro ptáky. Ve městě jí nikdo neřekne jinak, než Ptačí žena. Je to vdova, má dospělého syna Jonáše a desetiletou dceru Bohdanku, která ovšem nezná svého biologického otce. Touží ho poznat a pověřuje nelehkým úkolem svého staršího bratra. Tím se ale začíná rozkrývat případ, který přinese dramatické chvíle i jednu nečekanou smrt. Mariana je podivínka, tichá, zádumčivá, introvertní žena, která má svá tajemství. Dlouho si je schovává pro sebe, ale její syn Jonáš je nečekaně rozplete. Štěstí mu to ovšem nepřinese. Bohdančin otec má za sebou pohnutou minulost, která ho stále dohání – a nakonec dožene i rodinu Mariany Černé.
Už četl někdo z vašich blízkých rukopis knihy? Jaké byly první reakce?
Ti, kteří četli rukopis knihy, se shodli na tom, že je příběh mrazivý, ale i dojemný. Nejvíce je asi chytl za srdce osud malé Bohdanky, která žije v poněkud zvláštní rodině. Její máma miluje především ptačí svět a menší díl lásky už jí zbývá pro dceru, která jí tak trochu vadí tím, že je hlučná a halasná – ruší totiž její nemocné opeřence.
Je těžké se vcítit do role hlavní hrdinky tak, aby neztratila nic ze své autentičnosti?
Kvůli Marianě Černé jsem se musela hlavně v začátcích hodně vracet. Já sama jsem temperamentní a energická a měla jsem se vžít do role nemluvné samotářky, pohroužené do sebe. Sama řeším věci jasně, nesnesu nechat problém jen tak, aby sám „vyhnil“. Narozdíl ode mě se Mariana řešení problémů vyhýbá a schovává se před nimi do nitra duše, kam nikoho nepouští. Několikrát se mi stalo, že jsem při popisování určité situace vložila do úst a myšlenek Mariany slova, která by ona při své povaze použít nikdy nemohla. Tak jsem se musela zabrzdit a říci si – pozor, ona přece nejedná tak impulsivně a rychle, ale pomalu a s rozvahou. Musela jsem zkrátka zapomenout na své uvažování a pokusit se vměstnat do mysli tak trochu nečitelné introvertky. Myslím, že se to nakonec povedlo.
Když jste vydávala svou poslední knihu Tyrkysové oko, mluvila jste o menší tvůrčí krizi. Znamená to, že už přešla? A co vás při napsání nové knihy nejvíce inspirovalo?
Ptačí žena se napsala doslova sama. Děj si plynul, příběh si žil svým životem, já jsem opravdu byla jen pozorovatelem, který ten pohnutý příběh poctivě zapisoval do notebooku. Musím přiznat, že v případě předešlé knihy, Tyrkysového oka, jsem se trochu zapotila. Ptačí žena je ale mnohem jednodušší a splavnější, je tam i méně postav. A co mě inspirovalo? Přerov má velkou základnu ornitologů, přišlo mi fajn pohybovat se v tomto zajímavém prostředí lidí, kteří žijí pro ptačí svět. Je třeba ale zdůraznit, že všechny postavy jsou fiktivní.
Příběh je zasazen do Přerova, tedy města, ve kterém se pohybujete jako ryba ve vodě. Má to své výhody?
Výhodou je zcela jistě to, že popisuji místa, která dobře znám – a taky vím, že se Přerované v mých knihách rádi procházejí po městě, které znají. V knize se budeme často pohybovat v okolí Michalova, lagun, v zahrádkářské kolonii u Žebračky nebo v blízkosti řeky Bečvy. Část děje se odehrává i v restauraci U labutě, v paneláku na Kopaninách, na Základní škole Za mlýnem a také v polesí Svrčov, které patří Přerovu, a kde pracuje jeden z hrdinů. A podíváme se i na druhý konec Přerova. Tchyně Ptačí ženy žije mezi Romy v Husově ulici, kterou vcelku barvitě a se znalostí místa popisuji. Prostředí je tedy barvité, prostě přerovské.
V jakém období se příběh odehrává?
Začíná na podzim roku 2016 a končí na začátku jara letošního roku. Knihu jsem psala v reálném čase, což mi vyhovuje, protože mohu lehce přenášet na papír situace, které mají pravdivý základ. Takže – když třeba popisuji „přerovský“ poslední den v roce, tak nemůžu opomenout tradiční koupání otužilců v ledové Bečvě, kam se jde Mariana s malou Bohdankou podívat… A to je jeden příklad. Těch situací je tam samozřejmě více.
Jaké téma vás do budoucna láká? Je už teď na světě námět, který byste chtěla zpracovat?
Mám ráda psychologické knihy i filmy, které odkrývají tajemství, zauzlené v lidských vztazích, takže se budu i nadále pohybovat v tomto žánru. Můžu prozradit, že už dokončuji další knihu. Jmenovat se bude Liščí tanec, a jak je mým zvykem, zase budu rozplétat stará rodinná tajemství. I tento příběh se bude odehrávat zčásti v Přerově.
Jaké byly ohlasy čtenářů na vaši poslední knihu?
Ohlasy jsou potěšující, i kritika mi přeje. Zájem čtenářů mě těší a vždycky mě příjemně překvapí, kolik lidí už jsem svými příběhy oslovila.
Plánujete také křest nového literárního dítka?
Ano a chtěla bych, aby se konal do „šestinedělí“ knížky, tedy zhruba v polovině listopadu. Knihy budu na přání čtenářů podepisovat ve všech třech přerovských knihkupectvích – Mezi světy, Kanzelsberger a Kosmas. Stačí tam knihu nechat, knihkupci mi zavolají a nejpozději do dvou dnů ji podepíšu. Tato praxe se mi léty osvědčila, protože někteří čtenáři mají i konkrétní přání, co chtějí do knihy napsat, nebo komu ji věnovat. Stačí tedy nechat v knize vzkaz. A samozřejmě budu knihy podepisovat i na slavnostním křtu, který bude zároveň i prvním autorským čtením.
Lenka Chalupová se narodila 4. 2. 1973 v Přerově. Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci, dvacet let pracovala jako novinářka a v současné době je tiskovou mluvčí města. Vydala knihy: Neříkej mi vůbec nic, Vosí hnízda, Utopená, Pomněnkové matky, Ledové střepy, Tyrkysové oko, Ptačí žena – pět posledních v Nakladatelství ČAS. Je vdaná, má syna Štěpána a dceru Klárku.
Zdroj: http://prerovsky.denik.cz/kultura_region/novy-roman-ptaci-zena-se-odehrava-v-prerove-20170927.html

Blesk: Další román přerovské spisovatelky Chalupové míří do Michalova

Ornitologická stanice u přerovského parku Michalov se stala hlavním dějištěm nového románu přerovské spisovatelky Lenky Chalupové. Ponese jméno Ptačí žena a kromě stanice a parku se lidé v ději přenesou i do dalších skutečných reálií města – Husovy ulice či Základní školy Za Mlýnem. Je to už sedmý román autorky, která je mluvčí přerovské radnice. Psychologické drama s detektivní zápletkou vychází rok po předchozím titulu Tyrkysové oko.

„Příběh čtenáře opět zavede do Přerova, kde kousek od parku Michalov žije vášnivá ornitoložka Mariana Černá, majitelka soukromé záchranné stanice pro ptáky, které ve městě nikdo neřekne jinak než Ptačí žena,“ řekla dnes ČTK Chalupová. Románové postavy jsou fiktivní, v knize jsou ale skutečné reálie a příběh se odehrává i v reálném čase. Začíná na podzim loňského roku a končí na začátku jara roku letošního.

Příběh se odvíjí od snahy její dcery Bohdanky poznat svého biologického otce. Román podle autorky přinese dramatické chvíle i jednu nečekanou smrt. Tajemství hlavní ženské postavy nečekaně odkryje její syn, který se snaží otce své sestry nalézt. Pohnutá minulost Bohdančina otce nakonec dožene i rodinu Mariany Černé. „Na konci knihy už nikdo není jako na začátku, všichni jsou poznamenáni tajemstvím Ptačí ženy. Ti, kteří knihu četli, se shodli, že je příběh mrazivý, ale i dojemný,“ řekla Chalupová.

Stejně jako v předchozích titulech autorky není nouze o překvapivé zvraty, čtenáři se také znovu dostanou v ději na skutečná místa v Přerově. Kromě Bezručovy ulice, kde doopravdy v Přerově sídlí ornitologická stanice, je to okolí Michalova, laguny či zahrádkářská kolonii u Žebračky. „Část děje se odehrává i v restauraci U labutě, v paneláku na Kopaninách a v Základní škole Za Mlýnem,“ podotkla autorka. Čtenáři se vydají i mezi přerovské Romy v Husově ulici, kde v románu žije tchyně hlavní hrdinky.

Ptačí žena, která vyjde na začátku října, je autorčinou sedmou knihou. Pojítkem jejich románů je mnohdy drsný popis ženského světa a nečekané konce. Loni vyšel román Tyrkysové oko, kterému předcházel román Ledové střepy, jehož dějištěm je město Tovačov na Přerovsku. Úspěšné byly i předchozí tituly Pomněnkové matky, Utopená, Vosí hnízda i prvotina Neříkej mi vůbec nic. Příští titul ponese podle autorky název Liščí tanec a opět se zaměří na spletité rodinné vztahy.

Autor: ČTK

Více na http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-live-kulturni-servis/492884/dalsi-roman-prerovske-spisovatelky-chalupove-miri-do-michalova.html?utm_source=blesk.cz&utm_medium=copy

Ptačí žena

2017. Propagační fotografie. Foto: Gabriela Veselá
2017. Propagační fotografie. Foto: Gabriela Veselá
2017. Propagační fotografie. Foto: Gabriela Veselá
2017. Propagační snímek. Foto: Hana Žáčková
2017. Propagační snímek. Foto: Hana Žáčková
2017. Propagační snímek. Foto: Hana Žáčková
2017. Propagační snímek. Foto: Hana Žáčková
2017. Propagační snímek. Foto: Hana Žáčková
2017. Propagační snímek. Foto: Hana Žáčková
2017. Křeslo pro hosta v Městském domě.
2017. Křest knihy Ptačí žena. Foto: Hana Žáčková
2017. Křest knihy Ptačí žena. Foto: Hana Žáčková
2017. Křest knihy Ptačí žena. Foto: Hana Žáčková
2017. Křest knihy Ptačí žena. Foto: Hana Žáčková
2017. Křest knihy Ptačí žena. Foto: Hana Žáčková
2017. Křest knihy Ptačí žena. Foto: Hana Žáčková
2017. Křest knihy Ptačí žena. Foto: Hana Žáčková
2017. Křest knihy Ptačí žena. Foto: Hana Žáčková
2017. Křest knihy Ptačí žena. Foto: Hana Žáčková

Ukázka z knihy Ptačí žena

Minimálně osm let už na něj nemyslela. Zapomněla, jak chutnají jeho slova, polibky, jakou něhou vládnou jeho ruce, kterými ji hladil po lopatkách, prsech a stehnech. Dva roky po Bohdančině narození úspěšně i neúspěšně zapomínala, zasouvala hluboko vzpomínky na rozechvění, když byl jejím milencem. Stýskalo se jí po tom pěkném, co mezi nimi bylo… a stejně programově vytěsňovala to špatné, aby se nezbláznila. Naučila se žít v celibátu a s každým rokem navíc si uvědomovala, že jí to mužské chtění vlastně vůbec neschází, neláká ji a nepronásleduje ani ve snech. Proč by mělo? říkala si. Uklidňovala se – nebo spíš si namlouvala –, že ji ten chlapský chtíč stejně jen zraňoval, ubíjel a spaloval. Nalhala úspěšně sama sobě, že by už nedovolila žádným dlaním, aby se jí dotýkaly tak něžně a na těch místech, kde byl naposledy Leonard.
A pak ji to dohnalo s o to větší silou, s o to větší razancí!
Lež, kterou si pustila do žil jako jed, začala pomalu ze svého těla odsávat. A mohl za to David, který ji v poměrně krátké době rozbrnkal tak, jak se to podobně před lety podařilo Leovi. Hrál si s ní, jako by byla loutna, která láká jeho prsty k zabrnkání… ale je mu zapovězená, zakletá a svou nedotknutelností o to víc chtěná. Loutna ležela v koutě, on se jí bál, jenže si v tom záchvěvu vlastní nejistoty nevšiml, že ona už chce, aby ten vydutý korpus drnkacího nástroje hnětl ve své dlani.
„Dáš si čaj?“ zeptal se jí, když si sedla na jeho postel.
Snažil se rozpoznat, jestli s ním Mariana žensky koketuje, ale nic takového nenaznačovala, a on se bál překročit tu hranici mezi přátelským a mileneckým poutem. A přitom si tak moc přál zase se po dlouhé době zabořit do ženské, užít si tu fyzickou rozkoš!
Dal jí pusu. Neprotestovala. Ale ani se nezapojila víc. Držela si jazyk důsledně na vrchním patře, takže jejich polibek vyzněl sice pozitivně, ale poněkud vlažně. Pohladil ji po krku. Nechala se. Držela ale pózu jako ostražitá užovka. Poněkud nešikovně jí dal ruku do výstřihu. Stáhla ruce k sobě, jako by se až takové důvěrnosti bála, ale nakonec ty ruce odtáhla od sebe a on se mohl dotknout její kůže. Jejího pravého prsa.
Víc mu ale nedovolila.
Myslel si, že je jí trochu proti vůli… přece jenom žije jako poustevník a prakticky jí nemá co nabídnout – kromě studené postele ve své chatce ze dřeva, která mu skýtala závětří hodné tak bezdomovce. Nevěděl, že když odcházela do chladné noci a mířila k domovu, litovala své odtažitosti, i když její tělo bylo napnuté jako chtivá struna, toužící po prvním brnknutí.
Když dorazila, uvítala ji Bohdanka s Mikulášem, který se krčil v jejím náručí. „Víš, koho jsme s babičkou potkaly na procházce?“ ptala se, ale na odpověď nečekala. „Bábu Black! Šla z hospody U mostu, smrděla, byla opilá a chtěla po nás peníze.“
——————————————————————————-

            Nakonec Jonáš přišel o pět minut dřív, ale obchod byl prázdný a po ranní návštěvě té holčičky se tam nemihla ani noha, takže v poklidu zavřel krám a odebral se i s Holubem do zadní části Zverimexu, kde měl příjemně vytopenou kuchyňku. Hodil si do mikrovlnky čínské nudle s masem, které tam měl od včerejška, do konvice napustil vodu na čaj… a než se oba přístroje stačily s hlasitým cinknutím vypnout, spustil směrem k Jonášovi: „Přemýšlel jsem nad vším, Holube, a rozhodl jsem se, že to setkání s Bohdankou risknu. Asi bych si vyčítal, že jsem tvoji prosbu nevyslyšel… a souhlasím s tebou, že by člověk měl aspoň orientačně vědět, kde má kořeny. Já třeba svou mámu neznám, opustila mě – a dodnes to prázdno mám v sobě.“
Jonáš s povděkem usrkl čaj, který mu přistál pod promrzlými dlaněmi.
„To rád slyším. Kdy a kde, Leo?“
„Díval jsem se do kalendáře. Jedenáctého ledna má Bohdana svátek. Když jsem nestihl být dárek k Ježíšku, budu aspoň k jmeninám. Přijedu za vámi do Přerova a počkám na vás v Restauraci U Labutě… Tam to znám, kdysi jsem tam dostal solidní kartáč od tvé babičky Hedviky. Ve tři odpoledne se setkám s tebou, řekneš mi, jak to vypadá, dáme si frťana na kuráž – no, a ve čtyři by mohla přijít dcera. Stůl objednám a útratu platím. Mám jen jednu podmínku. Máma o tom setkání s Bohdankou bude vědět!“
Leonard netušil, že tou poslední otázkou tak trochu sekl do Jonášova bolavého místa. A Jonáš zase nevěděl, že Leo si svou schůzku s dcerou dopřál jen díky tomu, že se rozhodl už za pár dnů zmizet z České republiky, a tudíž se nemusel bát dalších závazků, které by mu ze setkání mohly popřípadě plynout. Prostě že žádné další příště už nebude. Než se všichni stihnou otočit za tím setkáním s ním, bude on už pobývat v Peru, kde má dojednaný jeden zvlášť dobrý kšeft, kterým se zabezpečí do konce života. Pro začátek tam ale bude sekat latinu v jedné přírodní rezervaci, kde bude mít na starosti amazónky modrohlavé a zlatouché, kondory jihoamerické i trnovce černé, pro něž měl zvlášť velkou slabost. A až si získá důvěru místních, pustí se do dalších obchodů.
Těšil se, že konečně unikne Daliboru Karasovi, který se tváří, jak mu má být Leo vděčný za to, že ho po propuštění z kriminálu vzal pod svá křídla – a přitom tu z něj za pár korun dře kůži. To už se mu v Peru nestane.

———————————————————————————–

„Promiň,“ otočil se na Michala, „měl jsem náročný týden.“
Vstal od svého psacího stolu, došel k nočnímu stolku, sáhl do spodního šuplíku a podal Michalovi do ruky mírně umolousanou obálku, která pořád smrděla jako zapařené houby. Sám si vedle něj sedl, objal ho a pozoroval milencovy ruce, které se vypořádávaly s tou zatuchlou schránkou, v níž byla uložena celá ta zrada. Položil mu hlavu na rameno, aby se nemusel dívat, jak čte, jen se oddával jeho hlasu, který to kostrbaté psaní na papíře jaksi zhmotňoval. Jonáš přivřel bolestně oči a čekal, až přijde to slovo… slovo „vedl“, které řízne do jeho srdce silou a intenzitou žiletky.
„Mám podezření, že Miloš Černý má zájem odkrýt Policii skupinu s pracovním názvem ARA. Pro ten případ tu nechávám důkaz. Potvrzuji, že Miloš Černý, narozený 22. října 1966 v Přerově, organizoval a vedl tuto pašeráckou skupinu, která se od 13. ledna 2005 podílela na nelegálním převozu ara kobaltového do České republiky. Organizoval v této věci ornitology z Portugalska, Brazílie a Německa.“ Michal dočetl a nevěřícně se otočil na Jonáše.
„Co to má znamenat, proboha?“
„Psal to Franc. Leonard Franc. Všechno je asi jinak, než jsem si v životě myslel, Míšo. Setkal jsem se ve středu s tím hajzlem Francem. Opil se a vyčetl mi, že do kšeftu s ara kobaltovými, který ho stál kriminál, ho zatáhl můj otec. Přes svého kamaráda, taky ornitologa, angažoval Leonarda, o němž z doslechu věděl, že rozumí papouškům a pracuje v kšeftě s exotickým ptactvem, přes který je schopen chovatelům prodat pašované druhy. Potřebovali ale zázemí a klece. Otec prý kamarádovi řekl, aby Leonardovi doporučil moji matku a pomalu k ní přetáhl chov amazónků černotemenných… než dojedou ten kšeft. Leonard Franc s tím souhlasil, otec byl spokojený, že to tak všechno klape… než zjistil, že Franc mu brousí za ženou. Pak se celá skupina ARA zhroutila. Franc chápal, že když čeká s mojí matkou dítě, a definitivně tak zničil mým rodičům manželství, přijde ze strany mého táty msta. Že všechno napráská… protože na životě po svém zranění už nelpěl. Už chápu, že ta jeho druhá autohavárie nebyla nehoda, ale prachobyčejná a zbabělá sebevražda. Ještě předtím ale táta opravdu stačil – zřejmě anonymně – celý případ nahlásit policajtům, kteří už měli stopu. Rozkryl jim celou skupinu, aby ztrestal France za to, že počal s mou matkou Bohdanku. Chápeš?“
Michal nevěřícně pokýval hlavou.
„To je šílený,“ hlesl až po chvilce.
„Táta uměl jazyky a měl styky s ornitology po celém světě. Organizoval asi přes jejich komunikační síť kšeft s ohroženými ptáky, zatímco máma se doma oddaně starala o bezcenné pěnkavy. Myslím, že ona doteď nic neví… a jestli jí Leonard řekl to, co mně, tak tomu nevěří. Jenže já mám důkaz v podobě tohohle dopisu.“
„Tohle psaní by přece ani pro policajty nebyl důkaz. Může to být podvrh, navíc je to psané podivně, skoro bych řekl až dětinsky. A navíc to písmo! Kostrbaté, školní a špatně čitelné, jako by to psal někde na koleně se dvěma promile v krvi.“
I na to měl Jonáš odpověď: „Leonard není žádný místní intelektuál ani myslitel. Spíše prosťáček, takže důkaz nastražil úměrně svému IQ. A Bába Black mi potvrdila, že když u ní táta bydlel, tak tam Franc několikrát byl na návštěvě. Poznala ho na fotce, kterou jsem jí ukázal, považovala ho za otcova kamaráda, dokonce o něm řekla, že byl sympaťák!“

———————————————————————————————

Bába Black se poněkud nemotorně pohybovala kolem kuchyňské linky, na Marianinu otázku neodpověděla, zato něco velmi horečně hledala. Pak se plácla do hlavy, došla ke svému stolku u postele a vzala z něj dvě štamprle, původně z čirého skla. Zaplnila je až po okraj slivovicí a jednu z nich svezla po hladkém stole směrem k Marianě. Napila se, a když viděla, že snacha kroutí hlavou, hodila do sebe i její dobře odměřenou porci z loňských švestek.
„Byl tu,“ řekla, když s úšklebkem spolkla tu příjemně sžíravou bolest, kdy se slivovice přemísťuje z hrtanu do žaludku. Pak vstala, vytáhla šuplík v chodbě a vytáhl z něj Jonášovu rukavici, kterou položila Marianě do klína.
„Co tu chtěl?“ zajímalo ji, ale Bába Black jen krčila rameny.
„Usnula jsem. Prolézal Miloškův pokoj – ale co tam hledal, to netuším.“
Mariana se na ni úkosem podívala.
„Vážně ne!“ olízla si Bába prsty k jakési dětinsky směšné přísaze.
Aby ukázala dobrou vůli – už i za tu slivovici, která jí teď bude nějaký ten den dělat společnost v její samotě –, podala Marianě klíče od místnosti a dovolila jí, aby vešla. Netoužila se pak dívat do jejích očí, které Mari zabodávala do každého místa v pokoji, kde její milovaný muž dožíval poslední dny. Sedla si chvilku na jeho postel, potěšila se pohledem na obrázky ptáků, které si sem dal… a pak si otevřela skříň s oblečením, jeden jeho svetr si vzala a zabořila do něj svou tvář. Byla si jistá, že v té zatuchlé vlně cítí tělo Miloše i ruce mámy, která pro svého zetě svetr upletla.
Stála tak minutu, možná dvě… a možná i deset.
„Zbláznila ses, Mariano?“ nakoukla do místnosti Bába Black. V ruce už držela klíč od pokoje a nepokrytě dávala najevo, že si nepřeje, aby se víc hrabala ve věcech, které patřily jejímu synovi. Mari tušila, že ji chce zasypat výčitkami – a že ji od té hromady zlých slov zachránily jen slzy, které se jí s dravostí vodopádu rozlily po obličeji.
„Proč jsi vlastně přišla? Byla jsi tu naposledy před svatbou, to už je víc než čtvrt století. Od té doby ti Bába Black nestála ani za jedinou návštěvu!“
Podívala se do jejího nenávistí zkřiveného obličeje a potichu řekla: „Jonáš se ztratil. Cítím, že je v nebezpečí. A potřebuji zjistit, co se stalo…“
„Jonáš? V nebezpečí?“ převalovala Bába na jazyku ta slova, jako by to byly jedovaté byliny, které se chystá vyplivnout na stůl. Mariana si byla jistá, že tahle prostoduchá stařena s vypitým mozkem opravdu nic neví… protože kdyby věděla, teď by to ze sebe vysypala. Na to by jí její jednoduchá povaha stačila.
„Zřejmě udělal průšvih a schovává se!“
„Myslela sis, že je u mě?“ zeptala se Bába a Mari s posmrknutím kývla.
„Není… jak vidíš,“ rozhodila ruce do šíře svého miniaturního bytu, kterému už čtyřicet let říkala domov a nenáviděla ho stejně tak, jako všechny lidi kolem sebe. Ale Jonáše měla ráda… toho ano, i když ho vídala tak málo. Často na něj ale myslela.
Bába Black vstala, došla k polici, zaházené tolika věcmi, že bylo s podivem, že ji ještě hmoždinky ve zdi udržely. Vzala si krabičku, která byla ve vrchní části všech těch krámů – a položila ji na stůl. Pak věnovala dlouhý a významný pohled do zvětšených panenek Mariany. „Zeptám se karet, ty mě na rozdíl od lidí nikdy nezklamaly. Když se budeme obě soustředit, najdeme v nich pravdu. Učila mě je vykládat matčina sestra, moje kmotra – a to byla vědma, za kterou se táhli lidé z celé Anglie i Francie, viděla dál než ostatní a já… já to řemeslo zdědila po ní. Dokonce i ty cikánské karty,“ nadhodila si v levé ruce jejich balíček, „jsou původní.“

Ptačí žena

Svět ptáků ji zcela pohltil, stal se její posedlostí… Ptačí žena Mariana Černá léčí ve své záchranné stanici jejich těla, kterým rozumí – avšak mnohem méně chápe lidi. Samotářka Mari, ponořená do opeřeného světa, má ale svá tajemství. Ráda by o nich mlčela, nechala je pozvolna umírat ve své hlavě. Jenže… Její pětadvacetiletý syn Jonáš začne otevírat zákoutí matčiny duše ve chvíli, kdy se rozhodne najít biologického otce své desetileté sestry Bohdanky. Ten má ale za sebou tak temnou minulost, že je i Jonáš zaskočen. A právě minulost Leonarda France nakonec poznamená všechny členy rodiny. Ponořme se i my – do příběhu, který sleduje osudy blízkých lidí Ptačí ženy od podzimu do začátku jara. Na konci té cesty ale už není nikdo jako na začátku, všichni si nesou na svých bedrech tíhu tajemství, které si sami odkryli tím, že buď mlčeli, anebo zbytečně moc mluvili…

Ptačí žena

Svět ptáků ji zcela pohltil, stal se její posedlostí… Ptačí žena Mariana Černá léčí ve své záchranné stanici jejich těla, kterým rozumí – avšak mnohem méně chápe lidi. Samotářka Mari, ponořená do opeřeného světa, má ale svá tajemství. Ráda by o nich mlčela, nechala je pozvolna umírat ve své hlavě. Jenže… Její pětadvacetiletý syn Jonáš začne otevírat zákoutí matčiny duše ve chvíli, kdy se rozhodne najít biologického otce své desetileté sestry Bohdanky. Ten má ale za sebou tak temnou minulost, že je i Jonáš zaskočen. A právě minulost Leonarda France nakonec poznamená všechny členy rodiny. Ponořme se i my – do příběhu, který sleduje osudy blízkých lidí Ptačí ženy od podzimu do začátku jara. Na konci té cesty ale už není nikdo jako na začátku, všichni si nesou na svých bedrech tíhu tajemství, které si sami odkryli tím, že buď mlčeli, anebo zbytečně moc mluvili…

Literární kavárna s Lenkou Chalupovou

Stránky KNIHOVNY KOJETÍN

Ve středu 26. dubna 2017 v kavárně VIC proběhla literární beseda spojená s autorským čtením známé a úspěšné, současné české spisovatelky Lenky Chalupové. V příjemném prostředí, nad šálkem kávy, jsme se zaposlouchali do poutavého vyprávění o jejím životě a tvorbě. Lenka Chalupová (rodačka z Přerova) je autorkou šesti knih, o které je v naší knihovně nebývalý zájem. Napínavý děj,  odehrávající se na místech, která dobře známe – např. Přerov a Tovačov, a výborně vykreslená psychologie postav, dělá z románů L. Chalupové knižní bestsellery kladně hodnocené i literární kritikou. Představen byl i autorčin nejnovější román „Ptačí žena“, který najdeme na pultech knihkupectví na podzim letošního roku. S Lenkou Chalupovou jsme prožili příjemný pohodový podvečer. Přejeme jí mnoho úspěchů a inspirace do dalšího tvoření a věříme, že naše setkání nebylo poslední.

Spisovatelka s nevšední fantazií navštívila prostějovský „Národ“

Další zajímavou besedu uspořádal Klub sociálně demokratických žen v prostorách Národního domu. Předsedkyně a současně radní Jana Halvadžievová i náměstek prostějovské primátorky Pavel Smetana předminulý čtvrtek přivítali spisovatelku, novinářku a současnou tiskovou mluvčí přerovského magistrátu Lenku Chalupovou. Ta má na svém kontě už šest úspěšných knih, přičemž letos vyjde sedmá.

To ovšem počítáme pouze ty, které se dočkaly vydání, různých příběhů „v šuplíku“ má autorka, která píše od svých dvanácti let, nepočítaně. „Život bez psaní si nedokážu představit, psát knížky je moje životní potřeba,“ svěřila se Chalupová třem desítkám posluchačů.
Podle jejích slov je tím nejdůležitějším důkladné psychologické prokreslení postav. Témata a zápletky autorčiných románů jsou velmi rozmanité a zahrnují ovládnutí života sektami, problematiku nezvěstných dětí, mineralogii nebo ornitologii. „Vždy se snažím do románů vkládat i zajímavé informace k dané tematice, aby čtenáře poučily, ale samozřejmě nenudily,“ poodhalila své postupy při psaní autorka.
Letos vyjde její nejnovější román Ptačí žena, který se, jak název napovídá, odehrává právě v ornitologickém prostředí, ale nechybí hlavní motiv vztahu matky a dětí. A na léto už sympatická spisovatelka plánuje další psaní. „Musím využít invence, ona možná někdy skončí,“ poznamenala s narážkou na svůj způsob psaní. „Sednu si s notebookem třeba k televizi, ale před očima vidím svůj film, který vlastně pouze popisuji a přenáším na papír. Dokud se políčka filmu posouvají, je potřeba psát,“ vysvětlila Lenka Chalupová zvědavému auditoriu, jak se rodí její knížky.

Do Kojetína přijede besedovat se svými čtenáři přerovská spisovatelka Lenka Chalupová. V prostorách místní knihovny se s ní mohou setkat ve středu 26. dubna od 17.30 hodin. Autorka šesti knih bude povídat o svém životě pracovním i osobním. Kromě toho, že ve volných chvílích píše, je také – a to především – normální mámou dvou dospívajících dětí. Profesí je novinářka a v současné době pracuje jako tisková mluvčí přerovské radnice, a i tom bude povídat. „Zodpovím všechny dotazy čtenářů a moc se na ně už těším. Kousek od Kojetína bydlela moje babička, ráda vzpomenu i na tu část svého života, kdy jsem tam trávila prázdniny,“ řekla autorka, která žije v Přerově, ale knihy vydává v Praze. Píše romány psychologické a detektivní – a kritika jí zatím přeje. „V Kojetíně přečtu úryvek také ze své čerstvě dopsané knihy Ptačí žena, která vyjde letos. Je to psychologické drama a sama jsem zvědavá, jak se mým prvním posluchačům bude líbit,“ řekla autorka. Lenka Chalupová vydala knihy Neříkej mi vůbec nic, Vosí hnízda, Utopená, Pomněnkové matky, Ledové střepy a Tyrkysové oko.

Srdečně vás zveme na setkání s úspěšnou spisovatelkou, Lenkou Chalupovou. Rodačka z Přerova, kde dosud žije, pracovala jako novinářka v tisku i televizi, nyní pracuje jako tisková mluvčí přerovského magistrátu.Vydala detektivky i romány. Kde bere inspiraci pro své napínavé příběhy? Je těžké se prosadit v dnešní době s novou knihou? Chtěla být vždy spisovatelkou?

Na tyto, ale i další otázky se můžete zeptat spisovatelky Lenky Chalupové na besedě, která se uskuteční ve čtvrtek 2.3.2017 od 17.00 hodin v Národním domě v Prostějově v prostorách restaurace.

Sociálnědemokratické ženy – Prostějov