Archiv autora: lenka

Článek z Hustopečí, autorka Tereza Slámová

Městská knihovna přivítala v úterý 12. března 2019 dalšího hosta literární kavárny. Tentokrát jím byla česká spisovatelka Lenka Chalupová z Přerova, která má na svém autorském kontě už osm knížek. Ty návštěvníkům kavárny krátce představila, rozpovídala se o svém životě a cestě vedoucí ke psaní a vydávání knížek.

Spisovatelka navštívila Hustopeče poprvé. „Po cestě jsem si uvědomila, že zde žije spisovatelka Markéta Harasimová, která se mnou v jednu dobu vydávala u stejného vydavatelství, takže pro mě bylo příjemné zjištění, že jsem ve městě, kde ona žije, pracuje a tvoří,“ pochvalovala si autorka.

Lenka Chalupová je vystudovaná novinářka, pracovala tak už v několika novinách, ale také v televizi. V současné době je už osmým rokem tiskovou mluvčí a vedoucí tiskového oddělení na přerovském magistrátu. Někomu by se mohlo zdát, že neustálý zápřah v psaní se může jevit jako zatěžující činnost, spisovatelka to však vnímá jinak. „Pro mě je psaní posedlost. Když nemám rozepsané téma, nebo knížku, jsem nešťastná,“ prozradila.

První knihou, kterou napsala na mateřské dovolené, se autorka mohla pyšnit už ve svých jednatřiceti letech. Všechna její díla se nesou v psychologickém duchu a žánrově se pohybují v románech a detektivkách. Spisovatelka si libuje v tajemnu a překvapivých koncích. „Sama mám ráda, když čtu knihy, nebo se dívám na filmy s překvapením a rozuzlením až na samotném závěru, proto to tak taky píšu,“ vysvětlila paní Chalupová.

Kromě tvoření vlastních knih ve volném čase ráda chodí na vycházky, výstavy a přednášky, jezdí na výlety, fotografuje a také si s radostí přečte díla jiných autorů, převážně však českých. „Mám ráda české knihy a vyhledávám spíše naše autory, přiznám se, že cizí autory příliš nečtu, to samé pak platí i pro zahraniční filmy i muziku – jsem takový patriot,“ uznává.

„Myslím, že se umím dobře orientovat v rodinných vazbách a že mám cit pro překvapení – dávat drobné indicie během příběhu a postupně gradovat,“ odpovídá spisovatelka na otázku, čím může čtenáře zaujmout.

V současné době spisovatelka dopisuje knížku s názvem Začátek, která se skládá ze šesti dílčích nejzajímavějších příběhů psycholožky Vandy, kdy se větší část příběhů odehrává v Přerově, v městě, kde se autorka narodila a pracuje. -slam-

https://www.hustopece.cz/2019/03/spisovatelka-lenka-chalupova-poprve-v-hustopecich

Pozvánka na besedu do Hustopečí – 12. března 2019

Literární kavárna s Lenkou Chalupovou

Literární kavárna s Lenkou Chalupovou

12. března v 16 hodin

Hostem Literární kavárny bude spisovatelka Lenka Chalupová, která se narodila v Přerově, kde dosud žije. Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Pracovala jako novinářka v týdeníku, v deníku i v televizi. V současné době je tiskovou mluvčí Přerova. Miluje psaní, čtení, hudbu, divadlo, film, historii a výtvarné umění. Vydala tyto knihy:  Neříkej mi vůbec nic (2004 – román), Vosí hnízda (2009 – detektivka), Utopená (2013 – detektivka), Pomněnkové matky (2014 – detektivka), Ledové střepy (2015 – román), Tyrkysové oko (2016 – detektivka), Ptačí žena (2017 – psych. román),Liščí tanec (2018 – psych. román) – šest posledně jmenovaných knih v Nakladatelství ČAS.

Z mého FB – rukopis nové knihy je už na cestě

Rukopis deváté knihy s pracovním názvem Začátek … konečně dopsán, zeditován a předán dvěma prvním čtenářkám/kritičkám – mojí mámě a kamarádce. Vždycky mám trému, jak se jim kniha bude líbit . Hlídat musejí nejen případné překlepy, ale hlavně všechny detaily – jména, místa, letopočty, souvislosti… a tak. Ve druhé polovině března rukopis poputuje k vydavateli, pokud všechno půjde dobře, na podzim by mohla kniha být na pultech. A o čem Začátek je? Těšit se můžete na šest příběhů, propojených postavou psycholožky, která líčí osudy šesti lidí – jde jim opravdu až na dřeň kostí… a vrací je na začátek jejich problému. A slovy čísel – rozepsáno: 13.7. 2018, slov: 74 706, doba psaní: 25 845 minut, počet stran rukopisu: 135. Pěknou neděli, přátelé 

Svědectví plyšové lišky

Stane-li se v rodině jakákoliv tragédie, zasáhne bolest zbývající členy rodiny. Pokud je tato bolest pouze potlačovaná a není přijata, vyplyne dříve či později na světlo a jako temný stín pronásleduje a hlodá. Přesně tak je tomu v nejnovější knížce Lenky Chalupové Liščí tanec. Autorka stejně jako ve svých předešlých knihách (Ptačí žena, Pomněnkové matky, Ledové střepy aj.) rozvazuje jednu část velkého propletence vztahů za druhou, a odhaluje tak zdánlivě zapomenuté tajemství. Tentokrát čtenář nahlédne do života rodiny Foretových, jež si dlouhá léta nese těžké břemeno smrti nejmladšího syna Prokopa.

Rodina se sejde ve staré hájence strýce Huberta, aby společně oslavila osmdesáté narozeniny Hermíny, matky čtyř dětí – dvojčat Hynka a Cyrila, dcery Gity a již nežijícího Prokopa. Dříve se hájence vyhýbali, protože ji měli spojenou s bolestí ze ztráty nejmladšího Prokůpka.  Z původně zamýšleného týdenního setkání se však stane kolotoč událostí, které odkrývají jednotlivým postavám okolnosti, o nichž neměly ani tušení. Byla Prokopova smrt nehoda a nešťastná náhoda, nebo se o ni někdo přičinil? A proč Hynek ani po letech nesnese pohled na nevinnou hračku, Prokopovu lišku Lištičku?

Postava Hermíny je zde vykreslena se vším, co symbolizuje úděl matky. Je to především láska k dětem, hluboká bolest, kterou způsobila rána pro matku ze všech nejbolestnější – smrt dítěte, a touha, aby se děti dokázaly dohodnout a snést se, aby ve svém životě měly štěstí a naplnění. Bezmocně sleduje, jak se jejich osudy vyvíjí, přesto má sílu přijmout, že je vše jinak, než by chtěla, a žít dál.

Pozoruhodná je životní cesta druhorozeného z dvojčat, Cyrila, který si prochází peklem na zemi v podobě depresí a je uzavřený do svého světa. Během příběhu se jeho život několikrát zhoupne. Cyrilova vůle žít je však silnější než bolest, kterou si s sebou nese.

Spojovacím prvkem, prostupujícím osudy postav, je plyšová liška, hračka, kterou Prokop dostal ke svým pátým narozeninám. Pro něj představovala vytouženou a vymodlenou nejdražší věc na světě, pro Hynka byla terčem posměchu a nástrojem provokování malého bratra. Nyní jako by opět ožila, chtěla být svědkem dohry celého příběhu.

Styl autorky je velmi svěží a čtivý. Lenka Chalupová uvádí čtenáře bez dlouhého úvodu přímo do děje. Proto je zpočátku trochu těžší zorientovat se ve větším množství postav. Netrvá však dlouho a všechny postavy mají svou jasnou tvář, svou minulost a jasně stanovenou cestu.

Jak jsme u Lenky Chalupové zvyklí, žádná postava nestojí jen tak na okraji, každá nějakým způsobem v jisté chvíli zasáhne do děje a přidá svůj kamínek do celkové mozaiky příběhu. Žádná z nich není černobílá, kladná ani záporná. Ať už se jedná o Cyrilovu psychiatričku Kristinu, Hermíninu pečovatelku Svatavu nebo Hynkovu ženu Ernu. Každá z postav má v příběhu své pevné a promyšlené místo, každá je do celkového obrazu přesně zasazena. Pointa celého příběhu je opět překvapivá, ale po přečtení knihy naprosto logicky vysvětlitelná a srozumitelná.

Liščí tanec doporučuji všem, kteří se rádi s knížkou ponoří do spletitých životních příběhů, které by se mohly skutečně odehrát, a všem, kdo hledají nenáročnou, ale přitom vzrušující četbu. Děj je jako vždy zasazen do města, kde autorka žije – do Přerova – a blízkého okolí.

Autorka recenze: Radka Jakubíčková

https://www.vaseliteratura.cz/pro-dospele/7170-svedectvi-plysove-hracky?fbclid=IwAR1SPG9En_0x2282GthzFTZRhehcr5v6S7_bvJ10FiZ9Jfllf59zeAej6XQ

Knihovna Napajedla: Beseda se spisovatelkou

V úterý 13.11.2018 se v knihovně uskutečnila beseda se současnou českou spisovatelkou Lenkou Chalupovou. Je autorkou osmi úspěšných knih, poslední Liščí tanec, vyšel lestos v říjnu. Paní Chalupová pracuje jako tisková mluvčí na Magistrátu města Přerova, a její energický svižný projev uchvátil všechny přítomné a přesvědčil je, že mluvené slovo je její doménou. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí z jejího soukromého i profesního života. Za cíl si klade vydat jednu knihu ročně, což se jí daří. Na rok 2019 plánuje vydat knihu povídek, i když raději píše romány.
S paní Chalupovou jsme strávili příjemný podvečer.

Hanácké noviny: Spisovatelka Chalupová vzkřísila v nové knize hračku z dětství

Plyšovou lišku dostala Lenka Chalupová ještě jako dítě na Vánoce. Oblíbená hračka se stala pro přerovskou spisovatelku v dospělosti inspirací k nejnovější knize Liščí tanec. Psychologické drama s detektivní zápletkou vychází v říjnu a čtenáře zavede do přerovské ubytovny i na olomoucké Horní náměstí.

Jednoduchá otázka: O čem je vaše nová kniha Liščí tanec?
Příběh začíná vzpomínkou na rok 1975, kdy v hájence pod svatým Hostýnem tráví dovolenou manželé – učitelé z Přerova se svými čtyřmi dětmi. Benjamínek Prokop slaví v letním sídle páté narozeniny a jako dárek si přeje plyšovou lišku. Jenže starší bráchové se mu smějí, berou mu jeho hračku a vyhazují ji do vzduchu. Nutí ji tancovat liščí tanec, který byl v minulosti zábavnou kratochvílí hlavně německé šlechty na loveckých plesech. Živé lišky nechali vyhazovat do vzduchu a bavili se tím, že nebohé zvíře se zranilo, nebo v bolestech umíralo. Malému Prokopovi se tahle hra vůbec nelíbí a nevinná dětská šarvátka končí tragédií. Hlavní děj knihy se ale odehrává v létě roku 2017, kdy se osmdesátiletá Hermína Foretová chce vrátit i se svými dětmi do hájenky, snad aby na sklonku života v sobě uzavřela smutné kapitoly. Jenže k dalšímu neštěstí se schyluje.

Část děje se opět se odehrává v Přerově, kde sama žijete. Proč tohle prostředí?
Když píšu o místech, která důvěrně znám, píše se mi dobře a lehce to odsýpá. Jsem hrdá Přerovanka, takže je mi ctí zasadit děj svých knih do města, kde jsem se narodila, kde žiji se svou rodinou a které mám moc ráda. Příběh se odehrává v domě v ulici Na Hrázi, ve Dvořákově ulici, v ubytovně Českého červeného kříže U Výstaviště a také v areálu nemocnice. Pohybovat se budou čtenáři také po Olomouci, temnou část děje jsem zasadila do ulice Na Vozovce a také na olomoucké Horní náměstí.

Inspirují vás tedy i taková místa jako ubytovna?
Je to tak. Jeden z knižních sourozenců je totiž trochu černá ovce rodiny. Žije v ubytovně pro bezdomovce, je zadlužený, ale snaží se dostat ze dna problémů a ze spirály svých psychických potíží. Pracuje ve skladu přerovské firmy Emos, chce se zařadit do chodu rodiny. V knize zpočátku působí jako negativní postava, ale zdání někdy klame. Přesně jako v životě. Ubytovnu pro bezdomovce jsem vybrala záměrně. Jsou tam lidé, kteří v životě asi příliš neuspěli, ale ještě to nic neříká o jejich charakteru.

Název knihy odkazuje i na vaši oblíbenou hračku z dětství, máte ji ještě?
Červenou plyšovou lišku jsem dostala od Ježíška, když mi byly necelé čtyři roky a stala se mou nejoblíbenější hračkou. Vozila jsem ji v kočárku pro panenky, oblékala ji do dupaček, máma mi pro ni šila oblečky a měla jsem pro ni kolíbku. Přišla jsem o ni, když nám někdo vykradl sklep – a bylo mi to líto, byť už jsem byla téměř dospělá. Rozhodla jsem se vrátit ji znovu na scénu alespoň ve své knížce. Tak vznikl nápad na název Liščí tanec. Moje pravá lištička je v knize i vyfotografovaná.

Předchozí kniha vyšla před rokem. Jak dlouho na jedné pracujete? Máte v plánu další?
Knihu opravdu nepíšu dlouho, řádově zhruba tři měsíce. Pracuji na ni občas, po chvilkách, určitě ne každý den. Když mám v hlavě zajímavé téma, tak to jde úplně samo, vlastně ani nemusím vyvíjet žádnou extra aktivitu, pozoruji děj v hlavě a zaznamenávám ho do počítače. Pro mě je psaní zkrátka radost. A na nové knize už pracuji, bude se jednat o soubor povídek, které propojí postava psycholožky, vyprávějící příběhy svých klientů.

Spisovatelka Chalupová vzkřísila v nové knize hračku z dětství

Prerovsko.eu: Tancovačka a Liščí tanec s Re-Voxem

Sobotní večer patřil v Městském domě nejen tancovačce s kapelou Re-Vox, ale i křtu osmé knihy přerovské spisovatelky Lenky Chalupové s názvem Liščí tanec. Přerované si tuto akci nenechali ujít. Nejenže si mohli zatančit na hity Pavla Nováka a Jaroslava Wykrenta, ale seznámili se i s autorkou psychologicko-detektivních románů, které se čtou samy….

„Jsme rádi, že tady dnes křtíme novou knihu Lenky Chalupové, která je nejen uznávanou spisovatelkou, ale i tiskovou mluvčí přerovské radnice. Kmotry nebudeme jen my, ale i vy všichni, kteří jste dnes do Městského domu přišli. Dokonce tady máme i manžele Liškovy, tak doufám, že tu dnes nebude chybět ani „Liščí tanec“ v jejich podání, prozradil kapelník Re-Voxů Dušan Millonig.

Foto: Hana Žáčková
Foto: Hana Žáčková

Křtilo se slivovicí, i když sama autorka podotkla, že všechny své předešlé knihy uváděla do života šampaňským. „Křtíme slivovicí, kterou jsem dostala na dnešní večer od svého tatínka. Říkala jsem si, že když se kniha odehrává v Přerově, bylo by symbolické ji pokřtít pálenkou z ovoce, které vyrostlo přímo v jedné z přerovských místních částí. A pak – právě pálenka hraje v románu svou roli,“ prozradila Lenka Chalupová, které přišlo příhodné pokřtít Liščí tanec právě na tancovačce kapely, která je její oblíbená.

Foto: Hana Žáčková
Foto: Hana Žáčková

Pokřtěnou knihu darovala spisovatelka svým kmotrům, tedy kapele Re-Vox, a další knihu si pak ze křtu odnesli manželé Liškovi, kteří na parketu opravdu sólově zatancovali.

Mf Dnes: Jedna klíčová postava pro mě velmi nečekaně zemřela, přiznává spisovatelka

V pořadí už osmou knihu vydává přerovská spisovatelka Lenka Chalupová. Rodinné drama Liščí tanec se stejně jako čtyři předchozí díla odehrává v ulicích jejího rodného města.

Je léto 2017 a Hermínu Foretovou čeká oslava osmdesátin. Od svých potomků si nepřeje žádný dárek – chce jen týden společné dovolené v hájence, kam jezdívala s dětmi v době jejich dětství. Její dcera a synové jí vyhoví, i když nechápou, proč se chce máma vrátit na místo, kde před dvaačtyřiceti lety tragicky zemřel její nejmladší syn.

„Na té romantické hájence pod svatým Hostýnem se všem oživí staré vzpomínky a křivdy, které bolí. Na konci příběhu už nebude nikdo jako na začátku – všichni si přivezou domů „černé můry“ a výčitky,“ líčí přerovská spisovatelka Lenka Chalupová.

Ani letos nezklamala, a tak je opět po roce na pultech knihkupectví její další kniha. Dostala název Liščí tanec. Děj rodinného dramatu se znovu odvíjí v kulisách reálného Přerova.

Usnadňují vám přerovské reálie psaní?
První kniha, která se odehrává v Přerově, jsou Pomněnkové matky – tedy můj v pořadí čtvrtý román. Tehdy mě vlastně poprvé napadlo, proč zasazovat děj do neznámého a zcela smyšleného prostředí, když mohu využít reálné cesty mého rodného Přerova. Je to pak pro mne mnohem snazší i příjemnější psaní. Mám také zkušenost, že se lidem líbí číst příběh z města, které znají – kde rozpoznávají ulice, domy, parky, obchody, hospody. Kulisy mých knih jsou tedy reálné, ale příběhy fiktivní, i když mi mnozí vyprávějí, že jim je nějaká konkrétní situace povědomá, nebo že poznali v charakteru postavy svého známého, kterého přece taky znám.

Pro poslední drama dostalo název Liščí tanec?
I když je to už dnes téměř zapomenuto, některé historické zdroje připomínají krutou zábavu zvanou liščí tanec. V šestnáctém až osmnáctém století pořádala šlechta při loveckých plesech a hostinách bizarní podívanou – účastníci se bavili tím, že si nechali přivézt živou lišku a pak se dívali, jak je vyhazována švihadly do vzduchu… trpí a umírá. Takto se bavila hlavně německá šlechta. Mnou napsaný příběh ale začíná příjemnou rodinnou oslavou na moravském venkově, kdy pětiletý Prokop dostává na narozeniny vytouženou červenou plyšovou lišku. Starší sourozenci ho ale provokují tím, že mu lišku berou, házejí s ní do vzduchu a nechají jí tancovat liščí tanec. Vypadá to na hloupou a takřka neškodnou dětskou hru – na jejím konci je ale tragédie, která navždy ovlivní život rodiny.

Zvířata vůbec v názvech vašich knih hrají velkou roli – je to záměr, nebo náhoda?
Je to náhoda, ale máte pravdu. Vosí hnízda, Ptačí žena, Liščí tanec… Už i vydavatel mě upozorňoval, abych v případě příští knihy volila jiný název než z živočišné říše. Zvířata mám ráda, ale příběhy nejsou z jejich světa. Úsměvným paradoxem je, že mi nejrůznější knižní databáze už delší sobu omylem připisují knihu, která se jmenuje Obecná biologie – a je učebnicí biologie pro gymnázia. Její autorka má stejné příjmení jako já, ale jiné křestní jméno. A hlavně je bioložka vyučující na lékařské fakultě, která zpracovává fakta – ne fantazii. I když jsem na to upozorňovala i knihkupce, pořád mám Obecnou biologii ve své databázi.

Když jsme spolu mluvily před dvěma lety o vaší knize Tyrkysové oko, přiznala jste tvůrčí krizi při psaní. Vznikala poslední kniha snáz?
Kniha se mi psala lehce, napsala se skoro sama. Já do děje nějak promyšleně nezasahuji, nechám příběh plynout v hlavě a jen ho zapisuji do počítače. Vím přibližně, o čem román bude, ale všechno ostatní je už dílem fantazie, kterou stačí v hlavě zapnout a mít při tom ruce na klávesnici. U Liščího tance jsem si jen dopředu řekla, že bych tam nechtěla v části ze současnosti žádného mrtvého, byť má příběh detektivní linku. No – a nepovedlo se. Na straně rukopisu číslo 119 jsem najednou s hrůzou zjistila, že jedna z klíčových postav pro mě velmi nečekaně zemřela! Bylo mi to líto, protože všichni měli přece přežít… Snažila jsem se to změnit, ale cokoliv jsem napsala, bylo to špatné, uměle vykonstruované a vůbec to tam nesedělo. Musela jsem se proto vrátit k verzi, která vznikla ve fázi zapnuté fantazie.

Jak moc je vaše nová kniha autobiografická? Jsou zápletky reálné, vyposlechnuté či zcela smyšlené?
Všechno je fikce, jen ta zmíněná plyšová liška je reálná postava. Dostala jsem ji od Ježíška na Vánoce v roce 1976, když jsem měla necelé čtyři roky. Hned mě uchvátila, milovala jsem ji, byla to moje neoblíbenější hračka. A když se mi později ztratila, říkala jsem si, že bych jí mohla věnovat aspoň roli v knize. Moje opravdová liška se jmenovala Lištička, stejně jako ta románová. I to, jak se malý Prokop o lišku staral, je inspirováno mým dětstvím. Já ji také oblékala do šatů, přesvědčovala mámu, aby mi pro ni upletla z chemlonu papuče, vozila jsem ji v kočárku i na kole, spala se mnou v posteli a jezdila s námi na výlety.

Ještě pořád píšete u televize, nebo jste se už propracovala k nějaké pracovně?
Píšu opravdu u zapnuté televize, notebook na klíně, kafe na stole – to je pozice, která mi vyhovuje. Pracovnu nemám a ani po ní netoužím, nesnesla bych při tvorbě ticho a klid, musím kolem sebe mít rušno. Běžný rodinný frkot.

Neplánujete po tak dlouhé sérii knih, že se budete naplno živit jako spisovatelka, a ne mluvčí radnice?
To ne. Prakticky by to totiž znamenalo vydat každý měsíc jednu knihu – možná dvě. Z koníčku, který mě nesmírně baví, by se staly dostihy. Spisovatelé, kteří tvrdí, že se živí psaním knih, mají téměř vždy ještě i jiný příjem. Píšou do novin nebo jsou autory scénářů, pracují v marketingu či reklamě. Já se živím psaním nepřetržitě od osmnácti let – knihy ale v mých výdělcích hrají nepatrnou roli.

Nemůžu se nezeptat, jaká kniha bude na pultech příští rok – zda už pracujete na něčem novém…
Už neumím žít bez rozepsané knihy. V současné době pracuji na knize povídek, která se jmenuje Začátek. Název není vybrán náhodně. Hlavní postavou je psycholožka Vanda, která si v ordinaci povídá se svými klientkami a vrací je na začátek jejich problémů. Většinou do dětství… Vanda propojuje všechny pohnuté příběhy žen, které řeší vztahy se svými nejbližšími – rodiči, partnery, dětmi.

Petra Klimková
https://olomouc.idnes.cz/rozhovor-prerov-spisovatelka-mluvci-lenka-chalupova-kniha-lisci-tanec-134-/olomouc-zpravy.aspx?c=A181018_433628_olomouc-zpravy_mip

HRAČKA SE STALA INSPIRACÍ PRO DETEKTIVKU

V pořadí už osmá kniha spisovatelky Lenky Chalupové se právě dnes objevila na pultech českých a slovenských knihkupectví. Jmenuje se Liščí tanec a stejně jako v předešlých knihách se autorka vydává po stopách rodinného dramatu. Kniha, která má detektivní linku, odhaluje tajemství rodiny Foretovy, která žije v Přerově.

Příběh je smyšlený, jen plyšová liška je reálnou postavou. „Červená plyšová byla moje nejoblíbenější hračka v dětství. Dostala jsem ji v necelých čtyřech letech na Vánoce. Byla mi inspirací právě pro tuto knihu. V románu ale patří liška chlapci – pětiletému Prokopu Foretovi, který si lišku přál k narozeninám. Jenže jeho starší sourozenci ho dráždí tím, že si jeho milovanou hračku přehazují – a hrají s ní drsnou hru zvanou liščí tanec. Píše se rok 1975 a schyluje se k tragédii, která rodinu navždy poznamená,“ říká spisovatelka Lenka Chalupová. Hlavní část románu se odehrává v roce 2017, kdy hlavní hrdinka knihy Hermína Foretová slaví osmdesáté narozeniny a přeje si strávit část léta v hájence pod Hostýnem, kam jezdila se svými dětmi v čase jejich dětství a kde právě v roce 1975 došlo k tragédii. „Jenže právě tam se všem otevřou staré rány, které ani po dvaačtyřiceti letech nepřebolely. Hermína i její tři děti se vracejí domů s výčitkami, které se v místě neštěstí zhmotnily,“ naznačuje autorka.

Říkáš, že plyšová liška byla inspirací pro knihu. Jak se to tak stane, že se autorovi prolne jeho hračka do díla?
S mou liškou jsem byla už v dětství pověstná. Zatímco jiné holky vozily v kočárku panenky, já měla pod peřinkami zásadně lišku. Měla jsem ji zkrátka ze všech svých hraček nejraději, byla krásně červená a voněla plyšem. Oblékala jsem ji do oblečků, máma mi na ni šila i pletla, měla svou postýlku, jezdila s námi na výlety, tahala jsem ji zkrátka všude… Do knihy se prolnula i vzpomínka, kdy jsem si v parném létě přála pro svou lišku plátěný čepeček, aby jí nepařilo slunko na hlavu, když pojedeme k vodě. Než se máma dostala k tomu, že mi pro ni klobouček pořídila, vyřešila jsem to po svém – lišce jsem na hlavu nasadila kalhotky, do jejíchž nohaviček krásně pasovaly uši – a s výsledkem jsem byla nadmíru spokojená. To, jak jsem se o svou lišku starala, se promítlo i do knihy. Jen místo mne je jejím dětským opatrovatelem jistý Prokop Foret – poněkud smutná postava románu… Já jsem o svou lišku už dávno přišla, ale mnohokrát jsem si na ni vzpomněla a říkala si, že bych svou věrnou společnici z dětství mohla promítnout alespoň do knihy.

Mluvíš o dětství. Jak ty vzpomínáš na dětská léta?
Prožila jsem krásné dětství v milující rodině. Měla jsem a stále mám své skvělé rodiče a o necelé tři roky staršího bratra. Narodila jsem se v Přerově a prožila typické dětství v socialismu – žili jsme v jednom z panelových domů na Velké Dlážce, kde měli byty zaměstnanci Přerovských strojíren. Na sídlišti byla spousta dětí – mých kamarádů a také spolužáků. O víkendech jsme jezdili k babičce do Němčic nad Hanou, od jara do podzimu jsme chodili na zahrádku, kterou měli rodiče u trati v Předmostí. Měli jsme tam i garáž, kam jsem moc ráda chodila, protože mě odjakživa zajímala auta. Když dal táta naši bledě modrou Škodu 100 na rampu, hned jsem byla u něho, abych se podívala na podvozek nebo přidržela nářadí. Musím přiznat, že ač holka, vždycky mě více zajímaly technické věci, v nichž si můj táta liboval, než třeba mámina kuchyně. Ostatně, vaření nemám ráda dodnes.

Byla jsi už jako dítě milovnice příběhů?
Ano, moc ráda jsme četla a ještě raději psala. Už jako malá jsem si vedla sešity, do kterých jsem kreslila a zapisovala běžné příhody ze života. Líbilo se mi i poslouchat příběhy cizích lidí, třeba i sousedů, nebo dětí venku. Moje máma třeba není typ člověka, který by se příliš zajímal o řeči druhých, vlastně ani neznala tolik lidí v domě, co já. Nejednou jsem přiletěla domů, oči navrch hlavy a líčila jsem jí, co kdo o kom říkal, kdo se s kým pohádal a proč… nebo třeba kdo se stěhuje a kam. A máma mě vyslechla a pak řekla: „Ale já ty lidi vůbec neznám, Leničko.“ Fakt jsem nechápala, jak je možné, že je nezná, když bydlí třeba o pár vchodů dál. Zůstalo mi to dodnes. Ráda poslouchám příběhy, které mi mohou být inspirací, ať už jsou veselé nebo smutné.

Dětství jsi prožila na Velké Dlážce – tam se odehrává i část tvé knihy Pomněnkové matky. Kde se odehrává Liščí tanec?
Hlavní hrdinka Hermína Foretová bydlí v ulici Na Hrázi, její dcera Gita ve Dvořákově ulici, syn Cyril v ubytovně U Výstaviště a další syn Hynek v Olomouci, v ulici Na Vozovce. V knize je ale celá řada dalších reálií.

Liščí tanec je tvou osmou knihou. Čeká ji křest jako předešlá díla?
Ano, kniha se bude křtít v sobotu 3. listopadu v Městském domě na koncertě přerovské kapely Re -Vox, kterou mám moc ráda. A pokud někdo bude chtít podpis či věnování do knihy, může ji nechat v kterémkoliv přerovském knihkupectví – do tří dnů ji každému podepíšu, jsem tak s knihkupci domluvená.

prerovsko.eu – Hana Žáčková

Liščí tanec

Byla přesvědčená, že její dospělé děti mají mezi sebou pěkné vztahy. Ale mýlila se. Nebo si to namlouvala, Dost možná si své děti jen slepě idealizovala… K osmdesátým narozeninám si bývalá učitelka Hermína Foretová přála jediné: strávit se syny a dcerou týden v hájence pod svatým Hostýnem, kam s nimi jezdila v čase jejich dětství.
Jenže právě tam se všem oživí vzpomínky na tragédii, při níž rodina přišla o svého nejmladšího člena – pětiletého Prokopa. Jeho červená plyšová liška, kterou dostal v roce 1975 od rodičů k pátým narozeninám, začíná po letech rodinu děsit. Čeká na ně v hájence, aby sourozencům i jejich matce připomněla hrůznou minulost. Stará, vypelichaná hračka – která před dvaačtyřiceti lety nedobrovolně tancovala liščí tanec – je provokuje, dráždí a rozděluje.
Se svou minulostí se pak musí všichni naučit žít, i když se rozjedou zpět do svých domovů. A stejně jako v dávných sedmdesátých letech, i teď platí, že někdo z nich za to zaplatí životem…

Žánr:
Detektivky, Literatura česká
Bude vydáno: 2018, Čas
Počet stran: 224
Vazba knihy: pevná / vázaná
ISBN: 978-80-7475-223-0

Ukázka z knihy Liščí tanec

4. července 1975, hájenka pod svatým Hostýnem

„Už?“
Za dveřmi vykoukla střapatá nazrzlá hlava. A hned za ní se objevily tři další. Jedna černá s hustými cůpky a dvě řídce plavé, skoro až albínsky bílé.
„No tak pojďte,“ usmála se na své děti, postavila na stůl dort s pěti svíčkami a skoro obřadně je zapálila, pěkně jednu po druhé – a v sobě si zatím s každým škrtnutím sirky přehrávala, jak ten rok po roku šel. Promítlo se jí to všechno od prvopočátku. Jak ho nechtěla, pak chtěla, potom si nebyla jistá, jestli čtvrté dítě nebude nad jejich síly… a jak je teď ráda, že ten zrzeček neskončil v její gynekologické kartě s popiskem abortus arteficialis.
„No tak, Prokůpku, pořádně se nadechni a…“
Než stačil nafouknout svoje pihaté tváře, hned se mu nad rameny zjevily dlouhé blonďaté ofiny bratrů, pod nimiž se smály škvírky jejich očí. Než stačila kluky okřiknout, už mu z obou stran svíčky sfoukli.
„Hynku, Cyrile, jste zlomyslní,“ napomenul je táta, každého z nich vytáhl za jedno ucho a odtáhl k dřevěné lavici, kam je usadil. Než se vrátil ke stolu, aby nejmladšímu ze svých synů znovu zapálil dort, už tu práci za něj převzala Gita. Jejich nejstarší a ze všech dětí také nejrozumnější.
„Nefňukej, Prokůpku,“ chlácholila ho, „víš, že to jsou sígři.“
Z lavice se ozvalo dvojité hlasité uchechtnutí, které sílilo tím víc, čím víc malý Prokop projevoval neschopnost sfouknout svých pět svíček. Poprskal dort a pak zklamaně sledoval, jak Gita místo něj sfoukává plamínky, které se komíhaly nad červenými svíčkami. Počkal, až maminka donese sedm talířků, položí je na jejich velký dubový stůl, dovolí bratrům, aby mohli odlepit zadky od tvrdé lavice, a nožem s nahřátou čepelí zakrojí první kousek. Byl rád, že první porce byla pro něj – pro oslavence, druhou dala tátovi, třetí klínek položila na talíř strýci Hubertovi, pak Gitě, čtvrtý dala sobě a teprve ty poslední dva Hynkovi a Cyrilovi. Ještě k nim zvedla prst a tónem učitelky, kterou doopravdy byla, řekla: „Ještě jednou budete dneska Prokopa zlobit, čeká vás zítra domácí vězení a za trest si vyplníte archy s vyjmenovanými slovy po b a p!“
Kluci se sice šklebili, ale už neprovokovali.
Lžičky klouzající po porcelánových talířích s jeleny postupně dobraly poslední sousto, Gita odnesla nádobí do dřezu, táta důležitě vstal, prošel se po pokoji a s očima stejně tajemnýma, jako když k nim chodil Ježíšek, pronesl: „Dárek na tebe čeká venku, Prokůpku!“ Máma utřela cípem zástěry Prokopovi pusu od čokoládové polevy, vzala ho za ruku a vyšla s ním na dvůr, před hájenku strýce Huberta, která sloužila rodině Foretových jako příjemné letní sídlo. Světle zelené oči malého chlapce zamžouraly do sluníčka, které se rozlilo nad krajem. Byly zvědavé a dychtivé.
„Mám hledat?“ ujistil se, že správně pochopil pravidla narozeninové hry.
Nesmělými kroky došel ke studni, ale táta se zasmál: „Zima, tam to není!“
Otočil se na patě a kroky skoro blešími se přesunul ke stodole. „Pořád chladno,“ napověděla mu Gita. Nakrabatil nespokojeně čelo a podíval se směrem k mámě. Panenky jejích očí ho jemným pohybem vlevo nasměrovaly ke schodkům, které vedly k půdě. Rozběhl se k nim, a už za sebou slyšel trojhlasně: Hoří, hoří, hoří!“ Vyběhl po betonu a na pátém schodu uviděl krabici zabalenou do bledě modrého papíru, na kterém trůnila obrovská červená mašle. Popadl dárek a utíkal s ním dolů, schválně si sedl co nejblíže ke Gitulce, aby měl kluky v zádech. Škubnul mašlí, která se hned rozvázala, strhl papír a měl na kolenou už jen bílou krabici s víkem. Tak strašně ho chtěl odklopit, ale zároveň se toho bál. Děsil se, že na dně té papírové škatule nebude krásná červená plyšová liška, kterou si vyhlédl v hračkárně a toužil po ní tak, že ji vměstnal na každý obrázek, který kreslil. Ta lištička byla už od jara hrdinou všech jeho malůvek. Byla mámou s malými liščaty kolem sebe, baletkou, výpravčí na železnici, příslušnicí SNB, ale i řidičkou bagru, jezdila s popelářským autem a taky v sanitce.
„No tak, Prokůpku, ty nejsi zvědavý?“ zeptala se ho máma.
Posmrkl, utřel si nos do hřbetu ruky – a teprve pak odklopil ten dekl. Na tři vteřiny pevně zavřel víčka a pak je rychle otevřel.
Byla tam!
Přesně ta lištička, kterou chodil obdivovat k výloze hračkárny v ulici, které máma říkala postaru Ferdinandova, ale on moc dobře věděl od soudružky učitelky z jejich oddělení, že se jmenuje Československé armády. Stál u té lišky každý den, když šli s mámou přes město ze školky, vždycky se pustil její dlaně, chvilku utíkal – aby u ní byl co nejdříve, prstíkem ji přes sklo pohladil, zamával, řekl pár slov… a teď… Teď je jeho! Vypadala úplně přesně jako liška z leporela, které patřilo k jeho nejoblíbenějším knížkám.
„Lištičko!“ vykřikl, odhodil škatuli na zem a přitiskl si červené plyšové zvířátko na sebe, „lištičko moje!“
Z ochozů pod skalkou se ozval dvojitý hurónský smích.
„Lištičko, lištičko moje!“ napodobovali ho Hynek s Cyrilem a smáli se tak, až otec musel zakřičet. Poslední dobou se mu zdálo, že ty dva výrostky už moc nezvládá – a dal si za úkol, že do konce prázdnin je musí pořádně zkrotit, zapojí je více do prací kolem hájenky, budou pomáhat jemu na dvoře, mámě v kuchyni a strýci Hubertovi v lese… a on je ten smích přejde!
Z obýváku táta ještě rychle donesl fotoaparát, aby si děti zvěčnil, než se mu rozutečou, pak je poslal sednout si na schodky a každému donesl ze spížky žlutou limonádu s brčkem, která u nich byla k mání výjimečně, obvykle jen při dětských oslavách. Čtyři sodovky pomalu mizely v žaludcích jeho dětí a on s dojetím pozoroval, jak všichni vyrostli. Zvlášť Gitulka. Taková to byla žoužel, teď se ve dvanácti rychle vytáhla, zesílila, zakulatila se jí záda, zaoblily boky, a více se začala podobat španělské rodině jeho ženy. A pak kluci – ti zase byli kopií jeho genů, plavovlasí, modroocí, s výraznými lícními kostmi, které se při úsměvu nadzvedly tak vysoko, že přivřely oči a udělaly z nich jen dlouhé škvírky. Kluci oslavili v červnu jedenáct a přáli si kopačky a míč, nebo prak a nové udice. Byli tak jiní, než jejich nejmladší a taky nejkřehčí povahou i svou tělesnou konstrukcí! V Prokůpkovi se prolnula podoba obou rodičů, která geny smíchala tak mistrně, že měl kluk měděné vlasy, bílou pleť s pihami a velké zelené oči, které ale pořád vypadaly vyděšeně. A věděl proč…
Ti dva mu nedali pokoj! Pořád ho strašili!
Díval se teď na chlapce, jak k sobě vděčně tiskne lišku, kterou pojmenoval Lištička, zatímco jeho bráchové zase do sebe žduchají lokty a pošklebují se mu. Hledal v hlavě slova, která by obhájila Prokůpkovu slabost pro lišky – pátral po souvislostech, s nimiž by zaujal i Hynka s Cyrilem. Jako učitel dějepisu nemusel jít příliš do hloubky mozku, stačilo jen lehce cvrnknout do jednoho ze závitů – a už to měl na jazyku.
„Jestlipak víte, kluci, co znamená liščí tanec?“
Usrknuli limonádu a sborově zavrtěli hlavou, jako správná dvojčata dělali celou řadu gest společně, takřka synchronizovaně, dokonce i ty bílé řasy jim při tom kmitaly stejnou frekvencí.
„Lišky se stávaly v šestnáctém až osmnáctém století oblíbenou součástí loveckých plesů. Byly zneužívány k surové zábavě zvané liščí tanec, při které byly vyhazovány do vzduchu jakýmisi švihadly. Při pádu se obvykle zabily nebo vážně zranily, čemuž účastníci – a dámy zvlášť – tleskali. Výskali nad tím a radovali se. Zvláštním milovníkem liščích tanců byl saský kurfiřt August Silný, který nechal vyhazovat lišky tak vysoko, až…“
Uslyšel tiché, spíše suché a zoufalé vzlyknutí. Prokop tisknul lišku k sobě, až skoro nedýchal, zatímco žena mu spílala: „Ty jsi tomu, táto, dal!“
Než stačil zmírnit tu historku, která se mu asi fakt nepovedla, byli už Hynek s Cyrilem na nohách. Vyrvali Prokůpkovi plyšovou hračku z rukou, utíkali s ní doprostřed dvorku a jeden přes druhého křičeli: „Já jsem August Silný, já jsem August Silný, silný až nejsilnější!“ Liška lítala nahoru a dolů, ve vzduchu se míhaly jen její ruce, nohy, silonové fousky a ocásek s bílou špičkou. Když k nim táta doběhl, aby je pořádně zchladil, rozběhli se kluci k lesu, zatímco ubohá liška se zabořila čumákem přímo do louže, která vyplnila ďolíček uprostřed dvorku.
A vedle ní dopadla její levá noha, ze které trčely dlouhé červené nitě.
„Hynku, Cyrile,“ zakřičel za nimi táta Foret zlostně, „já vám dnes zmaluji zadek!“

10. července 2017, Přerov, ulice Na Hrázi

„A zmaloval?“ zeptala se pečovatelka Svatava Grossová, když si vyslechla tu starou vzpomínku – a podrobně si prohlížela snímek z toho léta, který zůstal Hermíně Foretové jako jediný hmatatelný důkaz dvaačtyřicet let starého příběhu její rodiny.
„Kdepak,“ máchla rukou do prázdna, „na to byl můj muž moc velký dobrák. Neuměl na děti ani moc zvednout hlas – na ty vlastní, ani na ty ve škole.“
Pečovatelka obešla kulatý stůl, vzala do ruky letitou čínskou konvici a rozlila do dvou šálků čaj, který příjemně provoněl pokoj mátou. Sedla si vedle staré dámy a chvilku zapřemýšlela, na co by se měla ještě zeptat, aby řeč mezi nimi nevázla. Přece jenom to byla její nová klientka a nic moc o ní zatím nevěděla, byly jen ve fázi seznamování se, oťukávaly se a poznávaly teprve druhý týden… a ona věděla, že staří lidé mají své vrtochy.
„A jak dopadla lištička?“ zeptala se tónem spíše neutrálním, aby nic nepokazila.
„Tu jsme vytáhli z louže, umyli, vyfénovali, přišila jsem jí nohu, a Prokůpek byl zase šťastný. Kluci uznali, že to přepískli, ale den domácího vězení je neminul.“
Hermína si vzala zase do ruky tu starou černobílou fotku a bříškem prstu pravé ruky pohladila obličeje všech svých čtyř dětí. Když se na ně dívala, musela uznat, že vlastně vůbec nevypadají jako sourozenci, kteří vznikli spojením spermií a vajíčka jedněch rodičů – dvou lidí, kteří se měli výjimečně moc rádi.
Usrkla čaj a znovu si vzala na klín krabici fotek.
Škatuli plnou vzpomínek.
„Tak to je můj muž,“ řekla a zabodla prst s bytelným kloubem do svatební fotky, mírně pak snímek nahnula, aby si ho i pečovatelka mohla zblízka prohlédnout a uznat jeho přednosti. „Eda byl krásný chlap, noblesní, galantní, vysoký, štíhlý, s nordickými rysy, výrazným nosem a… velkýma, hebkýma rukama! Byl můj opak. Vidíte? Malá, tmavá, spíše podsaditá… ale měla jsem krásné vlasy a prý i svůdné oči, jak mi později Eda řekl. Brali jsme se v devětapadesátém roce, přesně v den, kdy sovětská sonda Luna dopadla na Měsíc, a stala se tak první sondou, které se podařilo dosáhnout jeho povrchu.“
Pečovatelka oddělala hrníček od úst, na první pohled to vypadalo jako gesto údivu, který Hermína bystře odchytila a s vehemencí učitelky i vysvětlila.
„No… taková byla prostě doba, nadšeně jsme hltali všechno, co se týkalo Sovětského svazu, věřili jsme té ideji! Vaši rodiče snad ne?“
Zklidnila se, když žena sedící naproti ní nakonec dovedla šálek až ke rtům, upila a na důkaz absolutního pochopení zamžikala očima. Teprve pak byla Hermína schopna zase zabořit ruce do škatule a pokračovat ve svém vyprávění. Musela se prostě jen ujistit, že je chápána… a ne vysmívána.
„Rok 1963. Šestnáctého května – měsíc před tím, co se podívala do vesmíru Valentina Těreškovová – se nám narodila Gita. Říkala jsem si tenkrát, že jsem porodila dceru do objevné doby, do krásného času, kdy i ženy mohou v kosmické raketě objevovat svět. Já si moc přála Margaritu, po mé mamince, ale Eda byl proti. Zdálo se mu to dlouhé a krkolomné, takže Gita byla nakonec kompromis našich návrhů. Je doktorka – ale to vy přece víte. Je úspěšná a mezi lidmi oblíbená, její jedinou vadou je to, že je natolik zahloubaná do své práce, že se kvůli tomu zaujetí nestačila ani vdát. A přitom o ni byl zájem! Chodila postupně se dvěma kolegy, ale ani s jedním to nedopadlo, nemám od ní vnouče, což mě mrzí… ale nemůžou mít všichni všechno. Gita je moje největší opora, má v sobě mou španělskou dobrosrdečnost i Edovu systematičnost.“
Pečovatelka si od Hermíny postupně vzala tři fotky holčičky, které by nikdo nemohl upřít její roztomilost. Na posledním snímku už ležela vedle dvou bílých, zamotaných vánoček.
„Vlevo je Hynek, vpravo Cyril,“ řekla stará dáma a něžně si své syny prohlédla. „Chtěli jsme k dceři ještě jednoho chlapce, do poslední chvíle jsme netušili, že tam jsou dva, až v osmém měsíci začal mít gynekolog pochybnosti, pak zachytil dvě srdíčka a bylo jasno. To víte, byl čtyřiašedesátý rok, doktoři neměli ultrazvuky jako dnes. Narodili se pětadvacátého června, kdy bylo zatmění Měsíce, to se nám zdálo symbolicky krásné, brali jsme to jako dobré znamení – říká se, že děti narozené při zatmění přinášejí na svět energii, a tu ti dva teda měli. Na kluky jsme byli s Edou pyšní, přece jenom se tenkrát tolik dvojčat nerodilo, byli jsme rarita. Hynek je dnes profesorem na univerzitě v Olomouci, vzal si dceru úspěšného německého obchodníka a mají tři děti. Přednáší i v Praze, ve Vídni, v Moskvě a v Paříži, je jeden z největších evropských odborníků na období paleolitu. Jen škoda,“ povzdechla si, „že se s ním vídáme tak málo.“
„I Cyril?“ zeptala se pečovatelka a pak ten svůj dotaz – o němž si nebyla jistá, jestli není nevhodný – trochu obrousila dovětkem: „Přece jenom dvojčata mají niternou potřebu být si nablízku, no ne?“
Hermína si povzdechla, ale ne nějak výrazně, spíše teatrálně. „Cyril je tak trochu naše bolest. Studoval farmacii, byl chytrý… jen prostě od jisté doby začal být uzavřený, spíše introvertní. Když byli s Hynkem ještě děti, nechal se nakazit jeho veselou povahou, ale když dospíval a mužněl, začala se u něho projevovat taková melancholičnost. Myslím, že zdědil podivínskou povahu mého švagra Huberta, ten je taky takový pavouk, celý život žije sám v hájence pod Hostýnem a svět si v posledních letech spojuje jen přes internet, visí na něm každý den… Z farmacie náš Cyril nakonec sběhl, začal mít psychické problémy, pil, bral prášky, tahali jsme ho všichni nahoru, ale tam vydržel jen chvilku, pak zase padal dolů. Neudržel si byt, práci… prostě nic. Dnes žije na ubytovně a říká, že je tam spokojený, má poloviční invalidní důchod, jinak vypomáhá ve skladu Emosu, má želvu a…“
Máchla rukou do prázdna, pokračovat se jí nechtělo, když ale vzala do ruky další fotku, oči jí zvlhly. Na fotce byli Hynek s Cyrilem, nakukující do kočárku, v němž leželo bleděmodré mrně – první barevný snímek, který rodina měla.
„Nakonec jste se rozhodli pořídit benjamínka,“ řekla pečovatelka, když se jí zdálo, že začíná váznout řeč, která předtím Hermíně tak plynule šla. Stará dáma ale překvapila. „Ne, nerozhodli,“ opáčila jasně. „V osmašedesátém roce naše nadšení budováním socialismu a vším tím prosovětským přešlo, nedokázali jsme odpustit Rusákům, že nás obsadili… a zradili. Eda proti okupaci ostře vystoupil před svými gymnazisty, bylo to hned v prvních zářijových dnech, dusil v sobě zlobu, musela z něj ven. Následovala rychlá výpověď. Rok pak roznášel se ženskýma svačiny v Přerovských strojírnách, začal tak trochu pít, utápět se v té nespravedlnosti, litoval se. V listopadu devětašedesátého roku jsem nečekaně zjistila těhotenství. Další dítě jsme nechtěli a ani neplánovali, oboustranně jsme se shodli, že půjdu na interrupci, naše budoucnost byla dost nejistá… navíc tři děti nám dávaly zabrat. Předstoupila jsem proto před potratovou komisi, vysvětlila jim naši situaci – a jedna z těch veledůležitých komisařek mi řekla: ,Chápu, že nechcete porodit dítě muže, který zradil naši socialistickou vlast.ʻ Podívala jsem se na Edu, který tam musel se mnou – byl najednou tou krávou tak pošlapán… tak ponížen! Vstala jsem naštvaně ze židle, vyrvala té ženské mou žádost o přerušení těhotenství z ruky, před celou komisí ji rozškubala a řvala jsem po ní ještě na chodbě, kam mě vyvedli, abych se mohla nalokat vzduchu, který mi ta saň předtím vzala. O sedm měsíců později, v červenci roku 1970, se tak narodil náš nejmladší Prokop.“
Hermína Foretová se významně podívala na hodinky, věděla, že v sedm končí její pečovatelce služba a ona by ji neměla zdržovat. Ale napadlo ji, že když už tady budou teď spolu trávit čas, měly by mít k sobě blíž. Koneckonců – řekla jí dnes o sobě tolik věcí, že už ji skoro mohla zařadit do skupiny svých lidí.
„Jsem Hermína, tykejte mi,“ vybídla ji.
Žena naproti ní nejdříve trochu nechápavě zamžikala poplašeně očima, pak si posunula brýle blíže ke kořenu nosu, narovnala si záda, zvedla bradu, napřáhla vpřed svou pravici a jasným hlasem řekla: „Svatava Grossová, ale pro vás vždycky jen Svatka.“