Mína klečí v ložnici mezi postelemi rodičů a upíná oči k obrázku v oválném rámečku, který visí těsně nad dubovým čelem maminčina lůžka. Dívá se na Panenku Marii a odhání dotěrnou mouchu, která jí pořád lítá kolem hlavy. Nemá ráda rychlý a bzučivý hmyz, narušuje její poklidnou a mírnou povahu, kvůli mouchám se jí protiví i léto. A letos se jich urodilo požehnaně. I máma to říkala. Láká je masna pod kaplí Povýšení svatého Kříže, stojící jen kousek od jejich stavení… a taky jim voní dobytek souseda Staňka, který odmítl dát krávy do družstva a v hospodě mu kvůli tomu ani nenalejí, což maminka schvaluje, ale táta s babičkou ne.
Mouchy snad letos nezastaví ani jejich ořešáky, které je normálně odpuzují. Mína vstane, otevře kastlové okno a vyžene masařku. Venku je dusno, musejí v domě dělat luft, aby se tu dalo v noci dýchat. Záclony vlají do místnosti a vhánějí dovnitř vůni heřmánkového květu, který babička suší v průvanu na sítu, aby měli dost čaje na zimu. Mína znovu klekne mezi lůžka, zapře špinavé paty do dřeva postele a podívá se nahoru: „Svatá Terezičko, dej, ať není pravda, co mi dnes při polní hlídce povídala Lidka Farná. Prosím, ať je to pomluva místních nepřejícníků a drben. Dohlédni na to, ať je to jen kleveta, na kterou se zapomene. Budu se za to denně modlit, slibuji.“
Drobné ruce drží spojené dlaněmi i prsty, až jí předloktí sevře křeč. U krku ji škrtí šátek, který museli na hlídce mít všichni pionýři, a Mína je na něj hrdá, stejně jako na odznáček, který má připíchnutý na kapsičce košile. Mohla by už vstát a jít, vždyť modlitbu odříkala, ale když ona má tohle místo tak ráda! Do ložnice rodičů smí jen výjimečně, všechno je jí tu proto vzácné a milé. Kulaté noční stolky s mosaznou lampičkou, pod níž táta každý večer čte nebo počítá, co nestihl v práci. Velký budík posazený na porcelánovém talířku, který na něm tancuje, když se ve čtyři ráno rozdrnčí, aby vzbudil maminku, spěšně vstávající do družstva. V ložnici visí i polička na květiny, které sem chodí zalévat babička, pečlivě se starající o dům a domácnost. Na stěně je obraz s Míninou podobenkou a pod ním na stolku džbán s lavórkem, vedle je komoda, na které je v bílém rámečku se zdobnými ornamenty postavena svatební fotografie rodičů. Táta na ní vypadá ještě větší a mohutnější, než doopravdy je, pusu má od ucha k uchu a na sobě tmavý oblek, ve kterém působí důstojně až vážně. Máma je malá, bledá, skoro neviditelná, na světlých vlasech má skromný věneček a v ruce
jí chřadnou povadlé lilie. Nesměje se, spíše je zádumčivá, jako by přemýšlela, jaký život ji s tatínkem asi čeká. Na fotce to vidět není, ale ona dávno ví, že pod sněhově bílými šaty je už ukryta i ona, malá Vilemína Paukrtová, které tu v Dluhonicích nikdo neřekne jinak než Míno. Dříve jí to vadilo, jméno jí přišlo takové kočičí a nicotné, krátké ve své zdrobnělině jako tkanička z dětských bot, ale za dvanáct a půl let svého života si na ně stačila uvyknout. Je jediná Vilemína ve vesnici, takže se mezi Mařenkami, Andulkami, Vlastičkami a Lidkami neztratí. A to i přesto, že je po mamince
malá, hubená, nevýrazná a bledá, povahou tichá a přemýšlivá. Po tátovi zdědila jen lásku k chemii a palce na nohou – no vážně, mají je úplně stejně placaté!
„Mino!“ volá na ni právě babička ze dvorku. „Popadni protěny košyk s količky a přyď!“ Mluví jinak než všichni ostatní, trochu s čuháckým podřečím, typickým pro obce na pravém břehu Bečvy, trochu po svém. Tam, kde je po č, š, ř a ž měkké i, vyslovuje důsledně tvrdé, samohlásky zkracuje… a protože je vesnice hanácká, ještě do toho míchá hanáčtinu. Mína nezvyklou mluvu své babičky zbožňuje.
Košyk a količky – to je její rozverná sobotní písnička, která pro ně dvě neznamená nic jiného než výzvu k tomu, že si stoupnou k neckám s valchou a na ní vydrbou ze špíny všechno prádlo, které se jim v domě za týden sešlo. Tatínkovy propocené košile, maminčiny kalhoty načichlé smradem z kravína, Míniny šaty i prádlo, babiččinu zástěru a šátek všední i kostelní.
Na hrubou špínu vezmou žíněný kartáč, jinak si vystačí se silou svých rukou. Vodu už prohřálo sluníčko, nastrouhané jádrové mýdlo je nachystané na jedné ze dvou židlí, které nesou tíhu vany.
„Dosrknu meltu a vlitnem na to, konec dlohyho odpočynku,“
haleká znovu babička. Mína si s úlevou pomyslí, že má pro sebe ještě chviličku. Malou chvilku, kdy smí očima pohladit panenku v dlouhých háčkovaných šatech, která jako nejpůvabnější ozdoba jejich domu sedí na maminčiných pruhovaných peřinách. Má bílou hlavu z porcelánu a oči
na ní jsou namalované trochu našišato, rty jsou vybledlé… přesto po panence Mína odmalička touží. Ráda by si s Bohunkou s porcelánovou hlavou hrála, převlékala ji, vozila v proutěném vozíčku, chovala ji a nosila
na louku, kde si s Lidunkou vždycky rozprostřely kousavé deky a na nich se těšily hračkami… ale tohle jí bylo zapovězeno, panna byla nedotknutelná. Směla se na ni vždycky jen zpovzdálí dívat, nikdy se jí ani prstem dotknout, ani dechem nadzvednout šatky. Teď by mohla… však je tu sama, ale ona nikdy neudělá nic, co si máma nepřeje. Je poslušná, ničemu se nevzpěčuje –
doma ani ve škole. A když v sobě pocítí tichý protest, zapíše ho raději do deníčku, který jí vloni nadělil Ježíšek. Jinak Mína nikdy nikoho nermoutí, to je jí proti mysli. I proto sundává z krku pionýrský šátek, aby babičku tím rudým hadříkem nerozzlobila. Schová ho do úborových trenýrek a opatrně přenese do svého pokoje. Tam vymění sváteční bílou košili za pracovní, kolem pasu si zaváže zástěrku a šátek zmuchlá pod polštář. Babička Juliana už na ni čeká. Pochvaluje si, že voda je měkká a teplá, mýdlo rozmělněné, mazlavé a voňavé. Jejich pracovní rituál je už takřka neměnný – každá na valše vydrhne jeden kousek, druhá ho vymáchá, vyždímá a pověsí na šňůru, která je natažena od malé cihlové prádelny až po výměnek. Visí na ní dřevěné kolíčky, které Míně připomínají omdlené vlaštovky… a proto vždycky spěchá, aby je mohla připíchnout na prádlo a oživila je. Miluje, když prádlo vlaje nad prostorem vybetonované části dvorečku, pes do něj
radostně ňufá čenichem a kočky s přivřenýma očima nasávají jeho vůni. Je to mnohem veselejší, než když v zimě musejí zatopit pod kotlem a pak přenášet hadry na půdu, která je nízká a trochu zatuchlá, zčásti zaházená
harampádím, které tam jejich předci ze svatojánského domu postupně natahali. I když mají ruce rozmáčené a občas si na valše sedřou kůžičku, pod níž pak štípe a pálí živé maso, mají obě tahle letní sobotní prací odpoledne rády. Povídají si a zpívají, smějí se a nedovedou si představit, že na podzim jim společné chvíle skončí, nebo dostanou jinou podobu. Posunou se totiž v prodejním pořadníku, který maminka bedlivě hlídá, a budou se muset smířit s pračkou, kterou jim sem přivezou, zapojí… a ona se stane součástí domu. Zmizí jejich obřad, přijdou o léty naučenou zvyklost. Juliana Paukrtová už od jara přemýšlí nad tím, proč vlastně snacha chce vyměnit její obětavou práci za jakýsi rachotivý stroj. Má to být snad
pomsta, že nechce chodit mezi ženy do družstevní prádelny, když takovou vymoženost JZD zřídilo? Nebo Albíně přijde prádlo od ní nedbale vyprané? Špatně vybělené? Říká to teď s mírnou výčitkou i Míně, ale ta už v myšlenkách bloumá jinde, hlavu má mimo praní i jejich dvoreček. Dumá nad tím, je-li pravda to, co jí dnes řekla Lidka Farná. Zkoumá babičku očima, jestli se hodí vyzvídat, nebo ne, nakonec se osmělí. „Proč jiní rodiče mají jednu velkou postel a máma s tátou je mají rozdělené uličkou velkou jako mezi školními lavicemi? Lidunka říkala, že její máma za kravínem
viděla, jak moje máma…“