Archiv autora: lenka

Přerovský rej: Spisovatelka Lenka Chalupová o své další knize s názvem „Začátek“

Právě dnes můžete na pultech knihkupectví najít nejnovější knihu spisovatelky Lenky Chalupové. O čem kniha je, jak se autorce tvoří a na co dalšího se můžete těšit se dočtete v dnešním speciálním rozhovoru.

Archiv Lenky Chalupové

Tato milovnice literatury napsala už svou devátou knihu na jejíž autogramiádu se můžete těšit 5. listopadu  ve Výstavní síni Pasáž, křest spojený s autorským čtením a s autogramiádou pořádá Městská knihovna – a počet míst je omezený, takže kdo chce přijít, musí si místo rezervovat v knihovně. „A číst budu nejen já, ale i tři kmotry Začátku, jimiž se stanou moje tři kolegyně z tiskového oddělení magistrátu,“ řekla autorka Lenka Chalupová

O čem je kniha Začátek?

Jedná se o šest románových povídek, které propojuje jedna osoba – psycholožka Vanda, které její klienti nechávají nahlédnout do nejintimnějších koutů svého života. Svou ordinaci má naproti přerovského kostela svatého Vavřince, chystá se do důchodu, takže stěhuje svou „kartotéku“ a vzpomíná na ty nejzajímavější lidi, s nimiž se při své dlouholeté praxi setkala. Všechny své klienty se snaží dostávat na Začátek jejich problémů – odtud je taky název knihy. A jak už to bývá, většinu z nich vede ve vzpomínkách až do dětství, kde vznikl nějaký problém nebo blok. Jde jim opravdu až na dřeň, pomalu obnažuje jejich rány, aby se mohla podílet na jejich zacelení.

Můžete krátce přiblížit těch šest příběhů, které jsou popsány v knize?

První příběh se jmenuje Holka z krabice a hlavní roli v něm hraje Inka Majerová, která byla coby novorozeně odložena v krabici od margarínu u dveří přerovské porodnice – a u nožičky měla jen lístek s telefonem na jejího biologického otce. Druhá povídka nese název „Vánoční baňka“ a představuje Halinu Šrámkovou, kterou poznamenal příběh její samotářské mámy, která se s ní uzavřela v jejich „světě“ – na samotě nad Děčínem. Vánoční baňka tam hraje roli v odhalení jistého tajemství. Třetí příběh má jednoduchý název „Houbař“ a odehrává se v přerovské místní části v Penčicích. Boris Nikiforov vzpomíná na své dětství, poznamenané rozhodnutím svých prarodičů, že nepřijmou svého ruského zetě – a Boris musí nést následky tragédie, o které se dozví u smrtelné postele svého dědečka. Čtvrtý příběh „Malá prolhaná bestie“ líčí poslední dny života Jolany Wintrové, která se na sklonku svého života dozvídá o podvodu, který ji připravil o mateřství – navíc se musí vyrovnat se svým „hříchem“ z dětství. Pátý příběh „Loutkoherečka“ je docela drsný – hlavní roli v něm hraje Frederika Kainarová, která nezvládla svou dávnou touhu ovládat lidi jako loutky. A šestá povídka „Vtipálek“ je příběhem Matouš Tylicha, který žije bezproblémový život – až do jara jednoho roku, kdy mu jeho dcera představí svou novou kamarádkou, která navždy zasáhne do života rodiny.

Takže většina příběhů se bude odehrávat opět v Přerově? A kde konkrétně?

Ano, jen jeden je z Děčína a jeden částečně z Olomouce. No a v Přerově to bude celá řada čtvrtí a ulic. Příběhy se odehrávají na mnoha místech, třeba na přerovské radnici, v porodnici, v ubytovně Strojař, v ghettu ve Škodově ulici, v někdejší základní škole v Palackého ulici, v Městském domě, v ulicích Bartošova, Riedlova, Jasínkova, Husova, Čapka Drahlovského, na Žerotínově náměstí – a na řadě dalších míst.

Jsou postavy z tvých knih inspirované reálnými lidmi z Vašeho okolí?

Jasně, že mě lidé kolem mne inspirují, ale nikdo nebyl reálnou předlohou pro knihu. Všechny mé knihy jsou fikce. I Začátek přináší povídky, které se narodily jen v mé hlavě.

Kde čerpáte inspiraci pro stále nové knihy?

Mám ráda příběhy a moc ráda poslouchám, co lidi vyprávějí. A pak – mám bohatý vnitřní svět, vymýšlet ve fantazii nové životní situace mě moc baví a naplňuje. Psaní je pro mne koníček, někdy až posedlost. I když si řeknu, že v tom roce žádnou knihu nevydám a budu se věnovat jiným bohulibým činnostem, tak stejně se přistihnu, jak si večer jdu do ložnice pro notebook, sedám do svého křesla a píšu a píšu.

 Máte nějaké speciální místo, kde píšete nebo je jedno kde tvoříte?

V obýváku u televize, kterou mám puštěnou jako kulisu. A když mě teď poslední dobou bolí záda, tak občas píšu i vleže.

Potřebujete na psaní klid?

Ne, vůbec ne, naopak. Já jsem živelný a temperamentní člověk, takže čím víc života a vzruchu je kolem mne, tím líp se mi pracuje. Proto bych ani nechtěla svoji pracovnu, kde bych se zavřela a psala.

Jak dlouho trvá napsat knihu?

Mám svoje zaměstnání, takže rozhodně nestíhám psát denně, i když by to bylo ideální, protože když mám delší odmlku, tak někdy zapomínám souvislosti předešlého psaní a hůře se mi spojují nitě příběhu. Ale po chvilkách knihu napíšu tak do půl roku.

Máte už v hlavě nějaký další projekt?

Mám. Už píšu svou desátou knihu, která se jmenuje Kyselé třešně a je to příběh z konce druhé světové války.

Přerovský deník: Spisovatelka Lenka Chalupová: Někdy se bolest ozve až po letech

Přerovská spisovatelka Lenka Chalupová zabrousila svou novou knihou „Začátek“ do dosud neprobádaných vod. Namísto psychologických románů s detektivní zápletkou vsadila na šest povídkových příběhů.

Přerovská spisovatelka Lenka Chalupová vydává novou knihu Začátek.lupa-plusKliknutím zvětšíte
Přerovská spisovatelka Lenka Chalupová vydává novou knihu Začátek. | Foto: Archiv Lenky Chalupové

 „Mají jedno společné. V každém z nich se zamýšlím nad tím, co mohou časem způsobit i drobné šrámy na duši,“ říká autorka.

Od psychologických románů s detektivní zápletkou jste udělala trochu „krok do neznáma“. Vaše nová kniha Začátek je zároveň vaším literárním začátkem. Proč právě povídkové příběhy?
Rukopis každé knihy dávám číst své mámě a kamarádce. A obě se loni shodly na tom, že by ta letošní kniha mohla přinést více povídkových příběhů. Nejprve jsem odmítla, protože povídky jako žánr nemám moc ráda, ale nakonec jsem se rozhodla pro kompromis, kterým je povídkový román. Příběhy jsou delší, každý z nich by vydal téměř na menší novelu. Takže, i když je to drobná změna žánru, styl je stejný – a kdo má rád moje psychologické příběhy s detektivní zápletkou, nebude o nic ochuzen.

Myslíte si, že je v dnešní době čtenář zbytečně zahlcený informacemi a potřebuje jasné sdělení?
Záleží na tom, jak je kdo zvyklý číst, a co od knihy očekává. Jestli se chce rychle a jednorázově zabavit, nebo jestli se těší, jak se do příběhu ponoří a je připravený na delší trať. Já jsem ten druhý případ – když čtu, nehledím na čas. Všechny moje knihy jsou přibližně stejně dlouhé, mají tak dvě stě padesát stran a rozuzlení nechávám až na závěr, abych čtenáře napínala až do cílové rovinky. V případě Začátku se sice čtenář dostane k cíli dříve, ale zase ho čeká začátek dalšího příběhu – celkem jich je v knize šest. Napsat krátké povídky – to by nebylo nic pro mě, když se s psaním rozmáchnu, mám potřebu dostat do děje napětí, a to nejde na několika stránkách.

Každý příběh je něčím výjimečný. Chtěla jste jen upozornit na komplikované životní osudy, nebo naznačit, že může být vždycky hůře, a měli bychom být vděčni za to, co máme…
Spíše je to zamyšlení nad tím, co mohou časem způsobit i drobné šrámy na duši. Někdo nám ublíží, třeba i nechtěně, rána se mnohdy zacelí – ale pak se nečekaně otevře a zabolí. Někdy ta bolest vyhřezne až po letech a sami jsme na léčbu krátcí – zvlášť, když máme tendenci si do té rány sami sypat sůl… A to spojuje všechny postavy z knihy Začátek. Přicházejí do ordinace přerovské psycholožky a hledají u ní pomoc, protože se chtějí zbavit svých démonů, které si táhnou životem jako zátěž. A ona je vrací na začátek jejich problémů. Odtud i název Začátek.

Obálka knihy je tentokrát trochu odlišná. Kdo ji navrhoval?
Grafička Alena Laňková, která vycházela z mých představ. Na obálce je ruka s vodícími nitkami – to je odkaz na jeden z nejemotivnějších příběhů. Jmenuje se Loutkoherečka a zavede čtenáře do přerovské romské komunity. V nechvalně proslulém ghettu ve Škodově ulici žije Frederika Kainarová – kdysi talentovaná dětská loutkoherečka, které se ovšem „hrátky s nitěmi“ stanou osudné. Ráda by vodila lidi kolem sebe stejně, jako vodila loutky, jenže to přináší své oběti. Příběh je drsný, a když jsem ho psala, docela jsem se Frederiky bála. Vůbec jsem nevěděla, co se jí urodí v hlavě, pořád mě překvapovala a děsila.

Už v minulých románech jste si zakoketovala s myšlenkou, že by se do příběhů měly promítnout i místní reálie. Některé se odehrávají na důvěrně známých místech v Přerově, jiné v Olomouci. Je pro vás důležité místo, kde se děj odehrává?
Je. Při psaní potřebuji vizuální vjem – čili děj si opravdu představuji, a když se odehrává ve známém prostředí, je tvorba jednodušší. Většina příběhů je proto z Přerova, jednu povídku jsem situovala do Olomouce. A jeden obsáhlý příběh je také z Děčína, který je přerovským partnerským městem, a mám ho moc ráda. Na sever Čech jsem zasadila povídku s názvem Vánoční baňka, která čtenáře zavede na samotu nad Děčínem, kde se v roce 1991 narodí dívka, jejíž otec ještě před jejím narozením záhadně zmizel. Příběh se postupně rozplétá až do dnešních dní a právě vánoční baňka bude hrát v ději zásadní roli. Ukrývá v sobě totiž tajemství.

Který z příběhů se vám psal nejlépe?
Nejlépe si mi psala první povídka – Holka z krabice. Představte si baby-box u přerovské porodnice, ve kterém se jednoho dne ocitne novorozená holčička. Na nožičce má fixem napsané telefonní číslo a vedle sebe lístek se vzkazem, že je to číslo na jejího biologického otce. A když na to číslo zavoláte, ozve se náměstek primátora, který aspiruje na primátorské křeslo. Sesypou se na něj novináři, ptají se ho, on se kroutí, vidí to spíše na předvolební intriky, než na pravdu – nevěří, že je otcem. Jenže se ukáže, že dítě je opravdu jeho, ale všechno je úplně jinak, než jak to vypadá. Příběh začíná ve chvíli, kdy primátorova dospělá dcera začíná vyprávět psycholožce Vandě o svém začátku.

Každý člověk za rok urazí kus cesty – a pro vás znamená každý rok novou knihu. Když srovnáte svou prvotinu s posledním dílem, vidíte rozdíl ve vlastním myšlení a vnímání? Říkáte si třeba někdy: Tohle bych už dnes napsala jinak a lépe…
No jéje! Své dvě první knihy bych dnes už celé přepsala, ten posun je myslím znát. Když si vezmu starší knihy, tak si říkám, že bych něco zformulovala jinak – a samozřejmě lépe. Ale myslím si, že pochybnost patří k tvorbě, bez ní by se člověk neposunul.

Jak vnímá vaše literární úsilí vaše rodina a kolegové v práci?
Když mi vyšla první kniha, měla dcera dva roky, syn o čtyři více, takže Klárka se Štěpánem odmalička vnímají psaní jako součást mé osoby. Prostě se rodina večer sejde u televize a máma u toho občas píše knížky – pro děti a manžela to není nic výjimečného. Rodiče mě také tak znají, odmalička jsem buď ležela s knihou a četla, nebo seděla u stolu se sešitem a psala. A kolegové? V pohodě, jsme dobrý tým. Občas si mě samozřejmě dobírají a říkají – tohle dá Lenka určitě do knížky. Ostatně – ta kamarádka, o níž jsem mluvila jako o první čtenářce mých rukopisů, je moje nadřízená. A moje podřízené, tedy moje skvělé kolegyně, se stanou kmotrami knihy Začátek. Takže křtít budou zkrátka holky z tiskového oddělení magistrátu.

Kdy se kniha objeví na pultech?
Vyjde 7. října v pražském nakladatelství Čas, a od této chvíle bude k dostání i na pultech knihkupectví. Jak už bývá zvykem, všechna tři přerovská knihkupectví budou zákazníkům nabízet podpis do knihy, takže se stačí domluvit a knihu do týdne všem podepíšu. Křest proběhne v úterý 5. listopadu ve Výstavní síni Pasáž. Akci pořádá Městská knihovna v Přerově, kde se také mohou zájemci o místo od prvního října hlásit, protože míst bude jen omezené množství. Kromě křtu bude součástí představení knihy i autorské čtení – číst budu nejen já, ale i tři kmotrové knihy.

Na jakém novém námětu teď pracujete?
Je to příběh z konce války, který stojí částečně na reálných základech. Kromě vlastního psaní tedy musím prostudovat i historické zdroje a kroniky. Kniha má pracovní název Kyselé třešně, a jak se dá u mě předpokládat, odehrává se v Přerově.
Zdroj: https://prerovsky.denik.cz/zpravy_region/spisovatelka-lenka-chalupova-nekdy-se-bolest-ozve-az-po-letech-20191001.html

Začátek

Psycholožka Vanda Berková slyšela za dobu své praxe stovky příběhů – těch smutných, veselých, zdánlivě nemožných, ale i tragických. Přináší příběhy šesti lidí, kteří jí vyprávěli o svém osudu… a nejde jim jen pod kůži, ale až do morku kostí, doslova na krev. Vrací je v jejich vyprávění na ZAČÁTEK jejich životního příběhu, dostává se až k jádru problému, který je zavedl do její „ordinace“. Příběhy čtyř žen a dvou mužů jsou sondou do života zdánlivě běžných rodin – a Vanda pomalu obnažuje jejich rány, aby se mohla podílet na jejich zacelení. Inka byla coby novorozeně odložena v krabici od margarínu u dveří přerovské porodnice… u nožičky měla jen lístek s telefonem na jejího biologického otce. Halinu poznamenal příběh její samotářské mámy, která se s ní uzavřela v jejich „světě“ – na samotě nad Děčínem. Boris si nese břímě svých prarodičů, kteří nedokázali přijmout svého ruského zetě… a on nese následky tragédie, o které se dozví u smrtelné postele svého dědečka. Jolana – milenka ženatého muže – se na sklonku svého života dozvídá o podvodu, který ji srazí na kolena… navíc se musí vyrovnat se svým „hříchem“ z dětství. Frederika nezvládla svou dávnou touhu ovládat lidi jako loutky… přesně jako ty loutky, které ji naučili vodit v dětství v přerovském loutkovém divadle. A Matouš žije bezproblémový život – až do jara jednoho roku, kdy mu jeho dcera představí svou novou kamarádkou, která navždy zasáhne do života rodiny. Inka Majerová, Halina Šrámková, Boris Nikiforov, Jolana Wintrová, Frederika Kainarová a Matouš Tylich – to jsou hlavní postavy knihy ZAČÁTEK, které nechávají čtenářům nahlédnout do jejich duší, emocí a pocitů.

Ukázka z knihy Začátek

Z věznice ve Světlé nad Sázavou ji pustili ve čtvrtek. Nejprve si myslela, že hned sedne na vlak a pojede do Přerova, aby co nejdříve mohla do domova za svým Mirečkem, ale nakonec své rozhodnutí odložila. Teď jí přece nic neuteče, už bude čistá, do ničeho se nenechá namočit, začne žít jako zodpovědná máma. Vrátí se do bytu k Fíkusovi a bude doufat, že ji tam nechá žít, než si zajistí něco jiného. Najde si práci – bude třeba prodávat v bufetu, nebo uklízet kanceláře, taky by mohla do dílny, ale ne k monotónní práci, ta by ji zabila. Na nádraží ve Světlé si dala ještě pivo a párek, pak rum a slané tyčinky… a potom ještě to všechno třikrát do kola, takže domů jela až prvním ranním pátečním vlakem. Byl krásný den, a už se neskonale těšila, až se vlak dokodrcá do jejího rodného města, ona po deseti letech konečně nabere do plic přerovský vzduch… a pak se rozběhne do Škodovy ulice, která s nádražím skoro sousedí. Oběhne celou svou milovanou čtvrť, pozdraví se se všemi starými přáteli – a asi se i seznámí s novými, kteří na tuhle konečnou přerovskou adresu došli poté, co neplatili nájem, protože peníze probendili na nejrůznějších štacích. Čtvrť plná průšvihářů, hlavně těch cikánských, byla jejím domovem, který měla ráda.

Na nádraží v Přerově si dala na spravení chuti ještě jedno pivo, stoupla na místo, kterému se tady říkalo mokrý loket, a přemítala. Kohopak asi prvního potkám? Za těch deset let nebyla s nikým v kontaktu, ale moc dobře věděla, že u nich ve Škodovce se to tak nebere. Kolikrát sama zažila, jak se tam lidi vraceli z lochu, a všichni je vítali, nabízeli jim to nejlepší ze svých kuchyní a spižíren, několik dní se v kuse jedlo, pilo a slavilo. Nečekala, že by jí někdo z její ulice psal do kriminálu, aby ji informoval, potěšil, nebo poskytl útěchu – hodnoty ve Škodovce byly postavené úplně jinak. Když tam – v romském ghettu – člověk žil a dýchal jejich vzduch, byl součástí velké rodiny… a když zmizel, zdánlivě se na něj zapomnělo. Ovšem ve chvíli, kdy se vrátil, byl zase v rodině – nabídli mu jídlo a postel, jako by nebylo nic samozřejmějšího. A jestli ji Fíkus k sobě nebude moct vzít, zcela jistě se pro ni najde místo jinde. Třeba u Girgů, nebo u Maďara Zoltána, který míval jen pro sebe dva pokoje a občas k sobě vzal i nějakého útěkáře. Těšila se na ně na všechny – na starou Gizelu Žigovou, která byla pár let její druhou mámou, na Mirgovy, Janovy, Lackovy, Růženu, trdlo Slávku i bachratého Ferka, který si ji chtěl vzít, když otěhotněla s Mirečkem a Fíkus ji asi týden nechtěl. Těšila se na vůni ulice, na prádlo rozvěšené po celém dvoře, na klepače ověšené cikánskými dětmi, na prach z půdy, odkud vylétávali holubi, na chodby popsané sprostými slovy a pokreslené obrázky… Prostě na všechno.

Dala si druhé pivo na kuráž a vyšla z nádraží.

Dýchla na ni přerovská pohoda, vůně pivovaru, chemičky a aut. Lidi se míhali sem a tam – a u mašinky, která stála před nádražím jako vzpomínka na dobu páry, poznala pár známých. Chmatáka Kolomana, který kdysi hrával automaty a starou Bedlu, co za mlada šlapala chodník před hotelem Grand. Kývla jim na pozdrav, a oni jí srdečně zamávali, jako by mezi nimi nebyla propast těch deseti let. Chtěli se s ní zastavit, ale rukou jim naznačila, že chvátá – spěchala domů tak, že její chůze připomínala spíše poklus. Přeběhla rušnou silnici, minula vietnamský obchod… a už stála na rohu Škodovky, vzrušeně si sáhla na prsa, zavřela oči a pak je šťastně otevřela. Konečně doma! Z rohu až ke ghettu to bylo padesát osm kroků, to si pamatovala přesně. Vždycky, když šla z noční uspávací akce, doběhla na roh, napočítala do osmapadesáti a mizela v místech, které jí skýtalo bezpečí… protože sem se policajti báli i ve dne, natožpak v noci.

Teď udělala poslední krok a… musela si promnout obě oči. Chvění v těle už nepřipomínalo vzrušené brnění, ale úlek. Šok.

„Co to má kurva znamenat?“ řekla pološeptem. „Co to má do hajzlu být!“ zakřičela už nahlas. Spletla se snad? Nebo si Škodovku jen ve vězení vysnila? Kde jako celá ta čtvrť je? Zmizela? Vygumoval ji někdo z mapy Přerova? Vybájila si snad v mozku, že tu v sobotu večer vařili na dvorku hovězí guláš a támhle v rohu dávali k betonové zídce čórky, které pak rozváželi do zastaváren? Ne, to přece nemůže být pravda! Vstoupila do prázdného prostoru, pokrytého travou, plevelem a zbytky suti… vlítla dovnitř toho zeleného placu a točila se kolem dokola – jako by byla malá holka, která si sama se sebou hraje mlýnek. Rozpažila ruce jako lopaty a točila se po větru. Kde je dům, ve kterém přespávala? Dvorek, kde slavila v šestnácti letech zasnoubení s Fíkusem? Bahno, přes které se od podzimu do jara prodírali ke svým domovům? Lavička, na níž s Gejzou do noci sedávali, on hrál na kytaru a ona k tomu zpívala a tančila? Kde je strom, na který lezli Zoltánovi vnuci a rozčilovali tím zrzavou Bětku? Kde jsou všechny ty domy, kde žili lidi, které měla ráda?

„Kde je Škodova ulice?!“

Žena, kterou zastavila, na ni udiveně pohlédla. „Vy nečtete noviny? Nedíváte se na televizi? Vloni tu hrůzu zbourali. Chválabohu za to. Jenže Cikány nám rozstrkali po celém Přerově… a teď to máme! Jsou i na Dlážce a na Trávníku, i v Předmostí teď bydlí.“

Jak, zbourali? Co to ta baba mele za blbosti? Frederika sedla na patník před hospodou U Kmotrů, zaklonila hlavu až na záda a dala si dlaně na obličej. Jak si někdo mohl dovolit pozvat sem bagry a nechal shrnout pět krásných baráků, domov tří stovek lidí? Domy přece mohli opravit… Copak takhle se maže historie? Který hajzl to udělal? Kdo o tom rozhodl? Ten starosta, se kterým se kdysi bavila o jejich nájmu, a pak platila pokutu za to, že na něj plivla? Netušila, kde najde všechny, děsilo ji, že jsou rozstrkaní po Přerově, jak řekla ta ženská.

Zdrcena tím pohledem na planinu se otočila na patě a vykročila zpátky k nádraží. Brečela, i když tahle emoce jí byla cizí, obvykle sprostě nadávala nebo se divoce prala, když byla naštvaná… Jenže tady nebylo na koho řvát a do koho bušit. Bedla stála u mašinky a hned jí vyzvonila, že Gizela Žigová předloni zemřela a Fíkus sedí za rozkrádačky – sotva prý dal kluka do děcáku, namočil se do sraček a ještě vykřikoval, že ví bůh, jestli je malý Mirek vůbec jeho…

Ach bože, kluka do děcáku! Frederika se při těch slovech zpotila, musí přece za Mirečkem – jak na to mohla zapomenout? Vyběhla ze Škodovky, prolítla kolem nádraží, přeběhla Čechovu ulici a odtud jen odbočila do Sušilky, kde, v jednom z řadových domů, sídlil léta letoucí děcák. Domov, v němž Mireček už rok a půl žil a čekal, až si máma odkroutí trest. Zazvonila tam, zaskočená vlastními emocemi, ve dveřích se objevila vychovatelka a hned jí oznámila, že teď Mirečka vidět nemůže, protože je ještě ve škole.

Čekala v Sušilce na chodníku až do tří hodin, kdy se děti začaly trousit ze školy. Poznala ho hned, jakmile se na ulici objevil, i když šel se třemi kamarády, i když měl na hlavě naraženou čepici a na očích brýle. Byl tak moc podobný Fíkusovi! Utíkala k němu, objala ho… a on nechápavě hleděl, ale tiskl se k ní, jako by snad instinktivně cítil, že takhle troska je přece jeho máma.

 

Spisovatelka Lenka Chalupová poprvé v Hustopečích

Článek z Hustopečí, autorka Tereza Slámová

Městská knihovna přivítala v úterý 12. března 2019 dalšího hosta literární kavárny. Tentokrát jím byla česká spisovatelka Lenka Chalupová z Přerova, která má na svém autorském kontě už osm knížek. Ty návštěvníkům kavárny krátce představila, rozpovídala se o svém životě a cestě vedoucí ke psaní a vydávání knížek.

Spisovatelka navštívila Hustopeče poprvé. „Po cestě jsem si uvědomila, že zde žije spisovatelka Markéta Harasimová, která se mnou v jednu dobu vydávala u stejného vydavatelství, takže pro mě bylo příjemné zjištění, že jsem ve městě, kde ona žije, pracuje a tvoří,“ pochvalovala si autorka.

Lenka Chalupová je vystudovaná novinářka, pracovala tak už v několika novinách, ale také v televizi. V současné době je už osmým rokem tiskovou mluvčí a vedoucí tiskového oddělení na přerovském magistrátu. Někomu by se mohlo zdát, že neustálý zápřah v psaní se může jevit jako zatěžující činnost, spisovatelka to však vnímá jinak. „Pro mě je psaní posedlost. Když nemám rozepsané téma, nebo knížku, jsem nešťastná,“ prozradila.

První knihou, kterou napsala na mateřské dovolené, se autorka mohla pyšnit už ve svých jednatřiceti letech. Všechna její díla se nesou v psychologickém duchu a žánrově se pohybují v románech a detektivkách. Spisovatelka si libuje v tajemnu a překvapivých koncích. „Sama mám ráda, když čtu knihy, nebo se dívám na filmy s překvapením a rozuzlením až na samotném závěru, proto to tak taky píšu,“ vysvětlila paní Chalupová.

Kromě tvoření vlastních knih ve volném čase ráda chodí na vycházky, výstavy a přednášky, jezdí na výlety, fotografuje a také si s radostí přečte díla jiných autorů, převážně však českých. „Mám ráda české knihy a vyhledávám spíše naše autory, přiznám se, že cizí autory příliš nečtu, to samé pak platí i pro zahraniční filmy i muziku – jsem takový patriot,“ uznává.

„Myslím, že se umím dobře orientovat v rodinných vazbách a že mám cit pro překvapení – dávat drobné indicie během příběhu a postupně gradovat,“ odpovídá spisovatelka na otázku, čím může čtenáře zaujmout.

V současné době spisovatelka dopisuje knížku s názvem Začátek, která se skládá ze šesti dílčích nejzajímavějších příběhů psycholožky Vandy, kdy se větší část příběhů odehrává v Přerově, v městě, kde se autorka narodila a pracuje. -slam-

https://www.hustopece.cz/2019/03/spisovatelka-lenka-chalupova-poprve-v-hustopecich

Pozvánka na besedu do Hustopečí – 12. března 2019

Literární kavárna s Lenkou Chalupovou

Literární kavárna s Lenkou Chalupovou

12. března v 16 hodin

Hostem Literární kavárny bude spisovatelka Lenka Chalupová, která se narodila v Přerově, kde dosud žije. Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Pracovala jako novinářka v týdeníku, v deníku i v televizi. V současné době je tiskovou mluvčí Přerova. Miluje psaní, čtení, hudbu, divadlo, film, historii a výtvarné umění. Vydala tyto knihy:  Neříkej mi vůbec nic (2004 – román), Vosí hnízda (2009 – detektivka), Utopená (2013 – detektivka), Pomněnkové matky (2014 – detektivka), Ledové střepy (2015 – román), Tyrkysové oko (2016 – detektivka), Ptačí žena (2017 – psych. román),Liščí tanec (2018 – psych. román) – šest posledně jmenovaných knih v Nakladatelství ČAS.

Z mého FB – rukopis nové knihy je už na cestě

Rukopis deváté knihy s pracovním názvem Začátek … konečně dopsán, zeditován a předán dvěma prvním čtenářkám/kritičkám – mojí mámě a kamarádce. Vždycky mám trému, jak se jim kniha bude líbit . Hlídat musejí nejen případné překlepy, ale hlavně všechny detaily – jména, místa, letopočty, souvislosti… a tak. Ve druhé polovině března rukopis poputuje k vydavateli, pokud všechno půjde dobře, na podzim by mohla kniha být na pultech. A o čem Začátek je? Těšit se můžete na šest příběhů, propojených postavou psycholožky, která líčí osudy šesti lidí – jde jim opravdu až na dřeň kostí… a vrací je na začátek jejich problému. A slovy čísel – rozepsáno: 13.7. 2018, slov: 74 706, doba psaní: 25 845 minut, počet stran rukopisu: 135. Pěknou neděli, přátelé

Svědectví plyšové lišky

Stane-li se v rodině jakákoliv tragédie, zasáhne bolest zbývající členy rodiny. Pokud je tato bolest pouze potlačovaná a není přijata, vyplyne dříve či později na světlo a jako temný stín pronásleduje a hlodá. Přesně tak je tomu v nejnovější knížce Lenky Chalupové Liščí tanec. Autorka stejně jako ve svých předešlých knihách (Ptačí žena, Pomněnkové matky, Ledové střepy aj.) rozvazuje jednu část velkého propletence vztahů za druhou, a odhaluje tak zdánlivě zapomenuté tajemství. Tentokrát čtenář nahlédne do života rodiny Foretových, jež si dlouhá léta nese těžké břemeno smrti nejmladšího syna Prokopa.

Rodina se sejde ve staré hájence strýce Huberta, aby společně oslavila osmdesáté narozeniny Hermíny, matky čtyř dětí – dvojčat Hynka a Cyrila, dcery Gity a již nežijícího Prokopa. Dříve se hájence vyhýbali, protože ji měli spojenou s bolestí ze ztráty nejmladšího Prokůpka.  Z původně zamýšleného týdenního setkání se však stane kolotoč událostí, které odkrývají jednotlivým postavám okolnosti, o nichž neměly ani tušení. Byla Prokopova smrt nehoda a nešťastná náhoda, nebo se o ni někdo přičinil? A proč Hynek ani po letech nesnese pohled na nevinnou hračku, Prokopovu lišku Lištičku?

Postava Hermíny je zde vykreslena se vším, co symbolizuje úděl matky. Je to především láska k dětem, hluboká bolest, kterou způsobila rána pro matku ze všech nejbolestnější – smrt dítěte, a touha, aby se děti dokázaly dohodnout a snést se, aby ve svém životě měly štěstí a naplnění. Bezmocně sleduje, jak se jejich osudy vyvíjí, přesto má sílu přijmout, že je vše jinak, než by chtěla, a žít dál.

Pozoruhodná je životní cesta druhorozeného z dvojčat, Cyrila, který si prochází peklem na zemi v podobě depresí a je uzavřený do svého světa. Během příběhu se jeho život několikrát zhoupne. Cyrilova vůle žít je však silnější než bolest, kterou si s sebou nese.

Spojovacím prvkem, prostupujícím osudy postav, je plyšová liška, hračka, kterou Prokop dostal ke svým pátým narozeninám. Pro něj představovala vytouženou a vymodlenou nejdražší věc na světě, pro Hynka byla terčem posměchu a nástrojem provokování malého bratra. Nyní jako by opět ožila, chtěla být svědkem dohry celého příběhu.

Styl autorky je velmi svěží a čtivý. Lenka Chalupová uvádí čtenáře bez dlouhého úvodu přímo do děje. Proto je zpočátku trochu těžší zorientovat se ve větším množství postav. Netrvá však dlouho a všechny postavy mají svou jasnou tvář, svou minulost a jasně stanovenou cestu.

Jak jsme u Lenky Chalupové zvyklí, žádná postava nestojí jen tak na okraji, každá nějakým způsobem v jisté chvíli zasáhne do děje a přidá svůj kamínek do celkové mozaiky příběhu. Žádná z nich není černobílá, kladná ani záporná. Ať už se jedná o Cyrilovu psychiatričku Kristinu, Hermíninu pečovatelku Svatavu nebo Hynkovu ženu Ernu. Každá z postav má v příběhu své pevné a promyšlené místo, každá je do celkového obrazu přesně zasazena. Pointa celého příběhu je opět překvapivá, ale po přečtení knihy naprosto logicky vysvětlitelná a srozumitelná.

Liščí tanec doporučuji všem, kteří se rádi s knížkou ponoří do spletitých životních příběhů, které by se mohly skutečně odehrát, a všem, kdo hledají nenáročnou, ale přitom vzrušující četbu. Děj je jako vždy zasazen do města, kde autorka žije – do Přerova – a blízkého okolí.

Autorka recenze: Radka Jakubíčková

https://www.vaseliteratura.cz/pro-dospele/7170-svedectvi-plysove-hracky?fbclid=IwAR1SPG9En_0x2282GthzFTZRhehcr5v6S7_bvJ10FiZ9Jfllf59zeAej6XQ

Knihovna Napajedla: Beseda se spisovatelkou

V úterý 13.11.2018 se v knihovně uskutečnila beseda se současnou českou spisovatelkou Lenkou Chalupovou. Je autorkou osmi úspěšných knih, poslední Liščí tanec, vyšel lestos v říjnu. Paní Chalupová pracuje jako tisková mluvčí na Magistrátu města Přerova, a její energický svižný projev uchvátil všechny přítomné a přesvědčil je, že mluvené slovo je její doménou. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí z jejího soukromého i profesního života. Za cíl si klade vydat jednu knihu ročně, což se jí daří. Na rok 2019 plánuje vydat knihu povídek, i když raději píše romány.
S paní Chalupovou jsme strávili příjemný podvečer.

Hanácké noviny: Spisovatelka Chalupová vzkřísila v nové knize hračku z dětství

Plyšovou lišku dostala Lenka Chalupová ještě jako dítě na Vánoce. Oblíbená hračka se stala pro přerovskou spisovatelku v dospělosti inspirací k nejnovější knize Liščí tanec. Psychologické drama s detektivní zápletkou vychází v říjnu a čtenáře zavede do přerovské ubytovny i na olomoucké Horní náměstí.

Jednoduchá otázka: O čem je vaše nová kniha Liščí tanec?
Příběh začíná vzpomínkou na rok 1975, kdy v hájence pod svatým Hostýnem tráví dovolenou manželé – učitelé z Přerova se svými čtyřmi dětmi. Benjamínek Prokop slaví v letním sídle páté narozeniny a jako dárek si přeje plyšovou lišku. Jenže starší bráchové se mu smějí, berou mu jeho hračku a vyhazují ji do vzduchu. Nutí ji tancovat liščí tanec, který byl v minulosti zábavnou kratochvílí hlavně německé šlechty na loveckých plesech. Živé lišky nechali vyhazovat do vzduchu a bavili se tím, že nebohé zvíře se zranilo, nebo v bolestech umíralo. Malému Prokopovi se tahle hra vůbec nelíbí a nevinná dětská šarvátka končí tragédií. Hlavní děj knihy se ale odehrává v létě roku 2017, kdy se osmdesátiletá Hermína Foretová chce vrátit i se svými dětmi do hájenky, snad aby na sklonku života v sobě uzavřela smutné kapitoly. Jenže k dalšímu neštěstí se schyluje.

Část děje se opět se odehrává v Přerově, kde sama žijete. Proč tohle prostředí?
Když píšu o místech, která důvěrně znám, píše se mi dobře a lehce to odsýpá. Jsem hrdá Přerovanka, takže je mi ctí zasadit děj svých knih do města, kde jsem se narodila, kde žiji se svou rodinou a které mám moc ráda. Příběh se odehrává v domě v ulici Na Hrázi, ve Dvořákově ulici, v ubytovně Českého červeného kříže U Výstaviště a také v areálu nemocnice. Pohybovat se budou čtenáři také po Olomouci, temnou část děje jsem zasadila do ulice Na Vozovce a také na olomoucké Horní náměstí.

Inspirují vás tedy i taková místa jako ubytovna?
Je to tak. Jeden z knižních sourozenců je totiž trochu černá ovce rodiny. Žije v ubytovně pro bezdomovce, je zadlužený, ale snaží se dostat ze dna problémů a ze spirály svých psychických potíží. Pracuje ve skladu přerovské firmy Emos, chce se zařadit do chodu rodiny. V knize zpočátku působí jako negativní postava, ale zdání někdy klame. Přesně jako v životě. Ubytovnu pro bezdomovce jsem vybrala záměrně. Jsou tam lidé, kteří v životě asi příliš neuspěli, ale ještě to nic neříká o jejich charakteru.

Název knihy odkazuje i na vaši oblíbenou hračku z dětství, máte ji ještě?
Červenou plyšovou lišku jsem dostala od Ježíška, když mi byly necelé čtyři roky a stala se mou nejoblíbenější hračkou. Vozila jsem ji v kočárku pro panenky, oblékala ji do dupaček, máma mi pro ni šila oblečky a měla jsem pro ni kolíbku. Přišla jsem o ni, když nám někdo vykradl sklep – a bylo mi to líto, byť už jsem byla téměř dospělá. Rozhodla jsem se vrátit ji znovu na scénu alespoň ve své knížce. Tak vznikl nápad na název Liščí tanec. Moje pravá lištička je v knize i vyfotografovaná.

Předchozí kniha vyšla před rokem. Jak dlouho na jedné pracujete? Máte v plánu další?
Knihu opravdu nepíšu dlouho, řádově zhruba tři měsíce. Pracuji na ni občas, po chvilkách, určitě ne každý den. Když mám v hlavě zajímavé téma, tak to jde úplně samo, vlastně ani nemusím vyvíjet žádnou extra aktivitu, pozoruji děj v hlavě a zaznamenávám ho do počítače. Pro mě je psaní zkrátka radost. A na nové knize už pracuji, bude se jednat o soubor povídek, které propojí postava psycholožky, vyprávějící příběhy svých klientů.

Spisovatelka Chalupová vzkřísila v nové knize hračku z dětství

Prerovsko.eu: Tancovačka a Liščí tanec s Re-Voxem

Sobotní večer patřil v Městském domě nejen tancovačce s kapelou Re-Vox, ale i křtu osmé knihy přerovské spisovatelky Lenky Chalupové s názvem Liščí tanec. Přerované si tuto akci nenechali ujít. Nejenže si mohli zatančit na hity Pavla Nováka a Jaroslava Wykrenta, ale seznámili se i s autorkou psychologicko-detektivních románů, které se čtou samy….

„Jsme rádi, že tady dnes křtíme novou knihu Lenky Chalupové, která je nejen uznávanou spisovatelkou, ale i tiskovou mluvčí přerovské radnice. Kmotry nebudeme jen my, ale i vy všichni, kteří jste dnes do Městského domu přišli. Dokonce tady máme i manžele Liškovy, tak doufám, že tu dnes nebude chybět ani „Liščí tanec“ v jejich podání, prozradil kapelník Re-Voxů Dušan Millonig.

Foto: Hana Žáčková
Foto: Hana Žáčková

Křtilo se slivovicí, i když sama autorka podotkla, že všechny své předešlé knihy uváděla do života šampaňským. „Křtíme slivovicí, kterou jsem dostala na dnešní večer od svého tatínka. Říkala jsem si, že když se kniha odehrává v Přerově, bylo by symbolické ji pokřtít pálenkou z ovoce, které vyrostlo přímo v jedné z přerovských místních částí. A pak – právě pálenka hraje v románu svou roli,“ prozradila Lenka Chalupová, které přišlo příhodné pokřtít Liščí tanec právě na tancovačce kapely, která je její oblíbená.

Foto: Hana Žáčková
Foto: Hana Žáčková

Pokřtěnou knihu darovala spisovatelka svým kmotrům, tedy kapele Re-Vox, a další knihu si pak ze křtu odnesli manželé Liškovi, kteří na parketu opravdu sólově zatancovali.