Archiv autora: lenka

Deník: Inspirací pro novou knihu byla hračka z dětství

ROZHOVOR/ Co rok, to nová kniha. Přerovské spisovatelce Lence Chalupové vychází pouhý rok od vydání jejího posledního díla Ptačí žena nový román s názvem Liščí tanec. Psychologické drama s detektivní zápletkou nabídne napínavý příběh, na jehož konci je rozpletení dávného rodinného tajemství. Kniha se na pultech objeví 2. října.

Vydáváte v pořadí osmou knihu. V čem je jiná? A na jakou zápletku se mohou čtenáři těšit?

Podobně jako v posledním románu Ptačí žena se snažím i v Liščím tanci rozplétat staré rodinné křivdy. Liščí tanec je psychologické drama s detektivní zápletkou a jeho příběh se odehrává v současnosti – tedy v roce 2017. Vzpomínky ale zavedou hlavní hrdiny i do minulosti, do roku 1975, kdy se stala tragédie, která navždy ovlivnila život rodiny Foretových z Přerova. Mezi hlavní postavy románu patří bývalá učitelka Hermína Foretová, která si k osmdesátým narozeninám přeje jediný dárek. Touží strávit se svými dospělými dětmi část prázdnin v hájence pod Hostýnem, kam jezdívali v době jejich dětství, a kde zemřel za tragických okolností její nejmladší, teprve pětiletý syn Prokop. Chce se vrátit na místo, na kterém dlouhé roky nebyla, a které už dávno proklela právě proto, že tu přišla o svého malého „zrzečka“. Hermína cítí, že na sklonku svého života potřebuje sama v sobě tuto tragédii uzavřít – jenže netuší, že pobyt v hájence v jejích třech dětech probudí staré rány, které si nesou životem. Na povrch vyplují nové skutečnosti, které vedou k další lidské tragédii. Více ale prozrazovat nechci, abych čtenářům neodtajnila pointu dramatického příběhu.

Proč právě název Liščí tanec? A je to jen náhoda, že má váš román opět v názvu zástupce živočišné říše?

Po Vosích hnízdech a Ptačí ženě přichází Liščí tanec, ale je to opravdu jen náhoda (smích). Hrdina příběhu, malý Prokop, má nejmilejší hračku – červenou plyšovou lišku, kterou dostal v roce 1975 od rodičů k pátým narozeninám. A jeho starší sourozenci ho zlobí tím, že nutí jeho lištičku tancovat „liščí tanec“ – vyhazují ji do vzduchu a baví se tím, že je z této hry jejich nejmladší bratr nešťastný. K podivné hře je inspiroval jejich otec, který dětem vyprávěl, že se lišky v šestnáctém až osmnáctém století stávaly oblíbenou součástí loveckých plesů. Byly zneužívány k surové zábavě zvané liščí tanec, při níž byly vyhazovány do vzduchu švihadly. Při pádu se obvykle zabily, nebo vážně zranily – a účastníci plesů tuto drsnou podívanou milovali. Lítostivý Prokop tuto část historie těžce vstřebává, zatímco starší sourozenci se mu za jeho útlocit smějí. Schyluje se k tragédii… Mimochodem – plyšová liška je jedinou reálnou postavou příběhu, protože to byla v dětství moje nejoblíbenější hračka.

Takže vás inspirovala i k názvu knihy?

To každopádně. Plyšovou lišku jsem dostala od Ježíška, když mi byly necelé čtyři roky. A i když jsem měla pod stromečkem i jiné dárky, červená plyšová liška se stala navždy mou nejoblíbenější hračkou. Žádný jiný plyšák, žádná jiná panenka – nikdy ji už nic nepředčilo. Myslím, že každý z nás měl podobnou hračku, na které mu tak záleželo. Lišku, která se stejně jako v knize jmenovala Lištička, jsem vozila v kočárku pro panenky, oblékala ji do dupaček, máma mi pro ni šila oblečky a měla jsem pro ni kolíbku – přesto jsem jí přenechávala část své postele. Asi před dvěma lety jsem na ni vzpomínala, když jsem nemohla usnout. Promítala jsem si tehdy v hlavě hračky ze svého dětství a říkala si, že vlastně ani nevím, kde a u koho moje Lištička skončila. Když mi totiž bylo osmnáct, schovali rodiče mé a bratrovy hračky do krabice, a tu uložili do sklepa. Sklep nám někdo vykradl, a už tehdy mi bylo ze všeho nejvíce líto toho, že jsem přišla o lišku. A když jsem na ni pak opakovaně myslela, rozhodla jsem se vrátit ji znovu na scénu alespoň ve své knížce. Tak vznikl nápad na název Liščí tanec. Ostatně – moje pravá lištička je v knize i vyfotografovaná.

Jak dlouho jste na románu pracovala?

Knihu jsem psala v létě roku 2017 – tedy v reálném čase, kdy se příběh odehrává. Když mám nápad na zajímavý děj, psaní mi pak netrvá moc dlouho. Pracovala jsem na románu asi tři měsíce, a to rozhodně nepíšu každý den – někdy se k tomu nedostanu celé dny či týdny.

Děj vašeho předchozího příběhu Ptačí žena se odehrával v Přerově. Zůstala jste svému rodnému městu věrná i v nové knize?

Hrdinka románu Hermína Foretová žije v přerovské ulici Na Hrázi, tedy v blízkosti domu, kde dnes bydlím se svou rodinou i já. Její dcera Gita žije ve Dvořákově ulici a pracuje v nemocnici, takže i tam se odehrává část děje. Její syn Cyril pobývá v ubytovně Českého červeného kříže v ulici U Výstaviště. A další syn Hynek bydlí ve vile v ulici Na Vozovce v Olomouci. Tam se také odehrává významná, ta temnější část příběhu.

Máte už teď v hlavě nějaký nový námět? A na co se mohou čtenáři těšit?

Po dokončení románu jsem se pustila do knihy povídek, která má pracovní název Začátek. Kniha má společnou hrdinku – psycholožku, které vyprávějí ženy své životní příběhy. Už jsem napsala první tři povídky a celkem jich bude šest nebo sedm.

Zdroj: https://prerovsky.denik.cz/zpravy_region/inspiraci-pro-nazev-me-knihy-se-stala-hracka-z-detstvi-20180917.html

Blesk: Přerovská spisovatelka Chalupová vydává román Liščí tanec

Do reálných zákoutí Přerova a jeho ulic se budou moci znovu vydat čtenáři nového románu přerovské spisovatelky Lenky Chalupové. Půjde o psychologické drama s detektivní zápletkou s názvem Liščí tanec, hlavní časová linka zavede čtenáře do loňského roku, ale prostřednictvím vzpomínek i do roku 1975, v němž se odehraje tragédie, jež hlavní hrdiny poznamená. Jde o osmý román Chalupové, autorka se chystá knihu postupně představit na autorských čtení v několika moravských knihovnách. Kniha vyjde 2. října.

Román autorka napsala loni v létě, tedy v reálném čase, kdy se příběh odehrává. Čtenáře opět zavede na známá přerovská místa, ale tentokrát i do nedaleké Olomouce. „Hlavní hrdinka Hermína Foretová žije v přerovské ulici Na Hrázi, tedy v blízkosti domu, kde žiji doopravdy se svou rodinou já. Její dcera Gita bydlí v Dvořákově ulici a pracuje v nemocnici, takže i tam se odehrává část děje. Její syn Cyril pobývá v ubytovně Českého červeného kříže v ulici U Výstaviště. A další syn Hynek bydlí ve vile v ulici Na Vozovce v Olomouci,“ řekla ČTK autorka románu Lenka Chalupová, která pracuje jako mluvčí přerovského magistrátu.

Román stejně jako předchozí autorčina díla spojuje rodinná tajemství a staré křivdy. Inspirací byla tentokrát reálná hračka, plyšová červená liška, která byla autorčinou nejoblíbenější hračkou v dětství. Hračku, která se již ztratila, se rozhodla autorka vrátit na scénu prostřednictvím románu. „Ostatně – moje pravá lištička je v knize i vyfotografovaná,“ doplnila Chalupová.

Příběh s detektivní zápletkou se odehrává v roce 2017, ale vzpomínky zavedou hlavní hrdiny i do roku 1975, kdy se odehrála tragédie, která navždy ovlivnila život rodiny Foretových z Přerova. Mezi hlavní postavy románu patří bývalá učitelka Hermína Foretová, která se rozhodne strávit se svými dospělými dětmi část prázdnin v hájence pod Hostýnem, kde za tragických událostí zemřel před 42 lety její nejmladší, teprve pětiletý syn Prokop. Pobyt v hájence však u jejich tří dětí probudí staré rány, které si nesou životem jako křivdy.

Liščí tanec je autorčiným osmým románem v pořadí, jejichž pojítkem je mnohdy drsný popis vyhrocených mezilidských vztahů a nečekané konce. Na knižní pulty spisovatelka své nové romány poslední léta dodává s každoroční pravidelností. Loni to byl román Ptačí žena, o rok dříve Tyrkysové oko, v roce 2015 Ledové střepy, kterým předcházely Pomněnkové matky (2014) a Utopená (2013). Na svém kontě má autorka také román Vosí hnízda (2009) a Neříkej mi vůbec nic (2004). Autorka v současné době pracuje na knize povídek, která má pracovní název Začátek.

Autor: ČTK

Více na http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-live-kulturni-servis/565090/prerovska-spisovatelka-chalupova-vydava-roman-lisci-tanec.html?utm_source=blesk.cz&utm_medium=copy

Rozhovor s Lenkou Chalupovou

Autor: Radka Jakubíčková (www.vaseliteratura.cz)

Lenka Chalupová, autorka knih Pomněnkové matky (2014), Ledové střepy (2015), Tyrkysové oko (2016) a Ptačí žena (2017), vystudovala žurnalistiku, pracovala jako novinářka a v současné době je tiskovou mluvčí města Přerova. Ve svém volném čase popouští uzdu své nezkrotné fantazii, kde se rodí příběhy, jež následně přetavuje do slov. Vznikají tak svěží a živé romány, které se dotýkají společenských problémů, lidských vztahů a vnitřních světů jednotlivých postav. Děj příběhů je často zasazen do města Přerova, kde autorka žije. Při příležitosti autorského čtení z nejnovější knihy Ptačí ženajsem Lence Chalupové položila několik otázek.

Co vás přimělo zasadit stěžejní část děje posledního románu právě do prostředí přerovské ornitologické stanice?
Stanice má bohatou historii, v rámci republiky patří bezesporu k těm nejvýznamnějším. Když jsem pracovala v novinách nebo v televizi, ráda sem tam chodila na rozhovory i výstavy, to prostředí mi připadalo zajímavé. Ještě zajímavější jsou samotní ornitologové. Když se s nimi bavíte, zjistíte, jak je jejich vlastní život ohraničený ptačím světem. Všechno posuzují podle světa ptáků, věnují jim tolik času, pozornosti i lásky. Hlavní hrdinka – ornitoložka Mariana Černá – je prostě jednou z nich. Je to ženská, která se skvěle orientuje ve světě opeřenců, ale v citech k lidem má zmatek. Je samotářka a tak trochu podivínka, stará se v záchranné stanici o zraněné ptáky, dává jim svou péči i lásku, ale neumí si příliš poradit s láskou ke svým dětem. Chce uniknout před otázkami desetileté dcery, kdo je její biologický otec, nechce s nikým mluvit o sexuální orientaci svého syna – utíká do svého ptačího světa, jenže ten reálný se jí úplně bortí. Probere ji až tragédie, která se dotkne jejích dětí. Pak začíná chápat, jak moc je nebezpečné, když člověk se svými blízkými málo mluví – byť o věcech, které nejsou příjemné.

 

V dosud publikovaných rozhovorech říkáte, že příběhy vám běží před očima jako film a vy je zapíšete. Postavy těchto příběhů bývají vždy výrazné, většinou prošly nebo procházejí vnitřním bojem. Jak se „rodí“ jejich charaktery? Jsou ihned nehybnou součástí toho filmu, nebo se vyvíjí průběžně?
Je pravda, že nepatřím k autorům, kteří mají dopředu podrobně promyšlený koncept knihy. Píšu intuitivně, bez ambicí zasahovat do děje. Já tak nějak přibližně vím, o čem chci psát, téma je tedy dáno – ale příběh pak vzniká v mé hlavě sám, opravdu jako film, který jede před očima, a já jen popisuji děj, aniž bych do něj mohla výrazně zasáhnout. V tom filmu je podoba lidí, zřejmé jsou i jejich povahové vlastnosti. Já ty postavy pak jen trochu „obaluji masem“, dávám jim reálnou podobu, kde mi mohou být inspirací i lidé, kteří mě v životě obklopují. Některé postavy jsou mi sympatické, jiné bytostně nesnáším a ve svém životě bych je nechtěla potkat.

Tyto postavy často nesou nějaké rodinné tajemství a postupně je odkrývají. Do jaké míry využíváte při psaní jednotlivých epizod poznatky nebo zkušenosti z mediálního prostředí?
Mediální prostředí je místo, v němž se orientuji, které je mi důvěrně známé, protože jsem do něj vstoupila před více než čtvrt stoletím a dosud jsem z něj nevystoupila.  Je mi mnohdy spíše inspirací, protože tomuto světu rozumím. Proto třeba hlavní hrdina knihy Ledové střepy byl novinář, v detektivce Utopená zase patřila hlavní role scénáristce. Když jsem psala Pomněnkové matky, tak jsem zase myslela na několik případů pohřešovaných dětí, o nichž jsem připravovala texty do novin. Ale nedá se nějak říct, že by mě mediální prostředí ovlivňovalo při psaní knih – tvorba je spíše koníček a radost. Těším se vždycky, až budu mít chvilku času, sednu do svého oblíbeného křesla v obýváku, uvařím kafe a v mozku zapnu film. Jsem ráda, když mi příběh roste pod rukama, přibývají stránky a děj se patřičně dramatizuje. Když dopíšu, nikdy nevím, jak bude pokračovat – a tak se zase těším, až budu mít chvilku na psaní a zjistím to. Samozřejmě, že psaní článků je jiné, než psaní knih – i když je to pořád jedno řemeslo. Napsat článek je ale nesrovnatelně jednodušší, než držet dějovou linku na dvou stech stránkách románu.

Jedna zajímavá figurka se vyskytuje také v Ptačí ženě. Je to bába Black, která čtenáře uvede do prostředí romského ghetta. Bylo účelem touto postavou poukázat na soužití různých kultur?
Bába Black je tchyně „Ptačí ženy“, o níž jsem mluvila, je to stará žena s poloviční cikánskou krví, která žije ve vyhlášeném přerovském romském ghettu. Je zajímavou postavou románu právě proto, že vede svérázný a tak trochu zbytečný život. Utápí se v alkoholu, nikdy nepracovala, v opilosti přišla o ruku, s rodinou má komplikované vztahy, žije ve vyloučené lokalitě, přitom životem přerovských Romů pohrdá. Má ale schopnost vidět dál, než ostatní – a právě toto nadání se ukáže v klíčovém okamžiku jako důležité, protože zachrání život svému jedinému vnukovi. Musím říct, že život Romů mě vždycky zajímal, proto jsem do známého ghetta v přednádražní čtvrti část románu situovala. Popisuji v něm jejich život tak, jak jsem ho poznala, když jsem je právě tady navštěvovala kvůli článkům a reportážím. Potkala jsem tam celou řadu lidí, kteří se cítili společností odstrčeni, aniž by byli schopni pochopit, že musí žít jinak, nechtějí-li být na okraji. Myslím, že se v některém ze svých dalších děl právě k této komunitě vrátím, to téma se mi samo často nabízí a láká mě. Osobních zážitků, z nichž mohu čerpat, mám poměrně dost. Ostatně, když mi bylo asi dvacet let, napsala jsem novelu o romské holce – ale tu jsem nikdy nevydala. Může mi být po pětadvaceti letech ale inspirací, stále ji mám v šuplíku.

Pomněnkových matkách upozorňujete na smutnou skutečnost, a sice na děti, které jsou pohřešované, a také na situaci jejich matek. Upozorňujete tak formou jednoho příběhu den, kdy si svět připomíná tyto děti, které se ztratily a nikdy nevrátily domů. Přiblížíte našim čtenářům tento svátek?
Pomněnkový den se každoročně připomíná 25. května – u příležitosti Mezinárodního dne pohřešovaných dětí. V záplavě všemožných dní se tento den takřka ztrácí, což je škoda, proto jsem ho chtěla knihou oživit. Předmluvu mi do ní napsala ředitelka nadace Naše dítě Zuzana Baudyšová, která můj nápad uvítala. Symbolem dne jsou pomněnky a myšlenka je až dojemná – anglický název modrého kvítku je forget-me-not, takže pomněnky vlastně říkají rodičům pohřešovaných dětí: Nezapomeň na mě. Pomněnkové děti jsou holky a kluci, kteří se beze stopy ztratili a jejich rodiče o nich nemají žádné zprávy. Ve světě se Pomněnkový den připomíná od roku 1983 a je vzpomínkou na šestiletého chlapce Etana, který se právě 25. května roku 1979 ztratil při cestě do školy. V České republice se Pomněnkový den připomíná až od roku 2004, takže až potkáte člověka s pomněnkou, můžete to být rodič ztraceného dítěte nebo člověk, který si koupil u příležitosti Pomněnkového dne modrý kvítek, a tím přispěl na provoz Linky bezpečí.

Pojďme se teď na chvíli podívat ze světa knih do vašeho pracovního dne. Jak jde dohromady práce tiskové mluvčí a tvůrčí činnost autorky? Nenaráží tyto dvě sféry do sebe? Nebo se naopak doplňují?
Určitě nenaráží, spíše se příjemně doplňují. Potkávám se se zajímavými a inspirativními lidmi, svou práci mám ráda. Jako tisková mluvčí úřadu jsem vlastně úředník, ale cítím se být pořád novinářem – denně píšu texty, které se pak objevují v novinách, byť nejsem jejich redaktorka. Spíše se mě lidé ptají, jak se takový živelný bohém, jako jsem já, dokázal sžít s pravidly úřadu. No… snažím se, i když někdy svou liberálností vybočuji a provokuji, ale ne záměrně, spíše je to právě důsledek mého temperamentu. Jako tisková mluvčí se pohybuji v komunálním politickém světě, a tam je pro mě inspirací do knih také více než dost. Žít vedle lidí, kteří mají svým způsobem velkou moc, to je taky životní lekce. Vnímám proměny, boje, ale i intriky, které k tomuto světu rovněž patří.

Narodila jste se ve stejný kalendářní den jako několik významných spisovatelů, např. Božena Němcová, Josef Kajetán Tyl nebo Jacques Prévert. Náhoda, nebo věci mezi nebem a zemí? Máte spisovatelské kořeny také v rodině?
Když jsem chodila na základní školu a paní učitelka v hodině češtiny řekla, že se Božena Němcová narodila 4. února roku 1820, pamatuji si, že mě to potěšilo. Říkala jsem si – taková  slavná spisovatelka a narodila se ve stejný den jako já, byť o 153 let dříve. Když pak zaznělo, že zemřela v roce 1862 a za svůj krátký život stihla napsat tolik krásných knih, myslela jsem, že jsem se přeslechla. Tak nějak jsem si myslela, že 42 let je už dost pokročilý věk, navíc mi ta žena v plachetce přišla úctyhodně stará. Dnes se tomu musím smát. Ale jinak je mi Božena Němcová mnohými myšlenkami blízká, zrovna nedávno jsem si hledala nějaké zajímavé citáty – a ty, které mě nejvíce oslovily, byly právě její. Až jsem si říkala, jak je zvláštní, že jsou její věty aktuální i po tolika letech. V paměti mi zůstaly dva: „Proti větru plovat a zpívat je sice hezké, ale trochu namáhavé“ a pak: „Moudrý člověk v hádce ustoupí, ale prudký pes přichází vlku pod zub“. Mohla to říct klidně včera a platilo by to. Ve škole jsem zaznamenala i datum narození Josefa Kajetána Tyla, ale s Prévertem jste mě příjemně překvapila, toho mám taky moc ráda. A co se týká spisovatelských kořenů, tak i na ty jsme v rámci rodiny narazili. Moji rodiče se před lety, když vstoupili do důchodového věku a měli více času, zajímali o své předky – byť některé osobně nepoznali, tak chtěli vědět, co dělali. A zjistili, že můj prapraděda byl obecní písmák v Habrech. I když se většina mých knih odehrává v Přerově a jeho okolí, symbolicky právě pro něj jsem část děje Pomněnkových matek situovala do tohoto malého městečka na Vysočině.

 

Na co se čtenáři mohou těšit ve vaší nové knize?
Jak už je v mých knihách zvykem, opět se budou rozplétat složité rodinné vztahy a otvírat rány letitých křivd. Kniha, která vyjde letos na podzim, se jmenuje Liščí tanec a její anotace by mohla znít asi takto. K osmdesátým narozeninám si bývalá učitelka Hermína Foretová přála strávit se syny a dcerou týden v hájence pod svatým Hostýnem, kam s nimi jezdila v čase jejich dětství. Jenže právě tam se všem oživí vzpomínky na tragédii, při níž rodina přišla o pětiletého kluka Prokopa. Jeho plyšová liška, kterou dostal v roce 1975 k pátým narozeninám, začíná po letech rodinu děsit. Čeká na ně v hájence, aby sourozencům i jejich matce připomněla hrůznou minulost.Více ale zatím prozrazovat nechci.

Děkuji za rozhovor a přeji pestrou inspiraci pro tvoření dalších spletitých příběhů.

Co se ukrývá za mlčením Ptačí ženy?

Autor: Radka Jakubíčková (www.vaseliteratura.cz)

Prózy autorky Lenky Chalupové se věnují především společenským tématům, která se nás buď přímo dotýkají, nebo nás vzdáleně míjejí, avšak nenechávají lhostejnými. Nejinak je tomu v posledním románu Ptačí žena. Hlavní hrdinka Mariana rozumí více zástupcům ptačí říše než té lidské. Její chování má kořeny v rodinné situaci, před kterou byla životem postavena. Stejně jako v Pomněnkových matkách (2014), Ledových střepech (2015) nebo např. Tyrkysovém oku (2016) autorka prostřednictvím jednotlivých postav tyto složité rodinné či jiné mezilidské vztahy rozplétá.

 

 

ptaci-zenaDěj příběhu se odehrává z velké části v Přerově, kde Lenka Chalupová žije. Ulice, budovy, romské ghetto i samotná ornitologická stanice, v níž hlavní postava Mariana pracuje, jsou autentické. Příběh je však fabulovaný, inspirovaný různými podněty ze života, které autorka poskládala v jeden celek.

 

V románu jsou podrobně sledovány linie tří životních cest – Mariany a jejích dětí, syna Jonáše a nemanželské dcery Bohdanky. Od nich se pak odvíjí několik vedlejších linií. Celý příběh tak utváří hustou síť, která místy drží pevně, ale na mnoha místech má zásadní trhliny, které potřebují nutně opravit, aby se některá část této sítě trvale neodloučila. Vše, co se v románu odehraje, ať je to jakkoliv bolestivé, tvoří právě ozdravnou kúru pro všechny hlavní protagonisty a směruje jejich kroky ke sblížení.

Mariana vlivem tragické události, kterou prožila v minulosti, žije uzavřena ve vlastním světě a nejlépe se cítí, když ošetřuje zraněné ptáky nebo pořádá ornitologicky zaměřené výukové programy pro děti přímo ve stanici. Dospělý syn Jonáš pracuje jako veterinář a desetiletá Bohdanka sice Marianě ve stanici pomáhá, ale těžce se vyrovnává s tím, že nedostává od maminky stejnou dávku lásky jako její ptačí pacienti. Navíc se dozví, že Jonáš není její pokrevní bratr, a tak začne toužit po jediném dárku k Vánocům – poznat svého biologického otce. Jonáš se tohoto nápadu chopí a odstartuje tak jednu velkou jízdu na horské dráze. S každou kapitolou čtenář odkrývá nová nepříliš pozitivní tajemství. Mariana byla od počátku nápadu seznámit Bohdanku s jejím otcem v opozici a to samozřejmě vneslo nepohodu do vztahu matky a syna. Zde se rozvíjí další důležitá linie příběhu.

Jonáš je v knize Ptačí žena ztělesněním toho, že někdy by se měly, jak se lidově říká, věci nechat plynout. Na počátku svého pátrání chtěl jen Bohdance splnit přání. Čím víc ale odkrýval okolnosti vztahu a rozchodu Mariany a Leonarda, otce Bohdanky, tím víc chtěl vypátrat podrobností. Zjištěné informace mu však klid na duši nezajistily, naopak jejich horká interpretace jej dovedla na další scestí.

Bohdanka symbolizuje pravý opak. Je to klidné děvče, které však právě překračuje práh z dětství do puberty. Problémy, které život přináší, se snaží vstřebávat a vyrovnává se s nimi úměrně svému věku. Ať je to již zmíněná touha vidět svého otce, Jonášova homosexualita nebo příchod nového přítele Mariany, Davida. Hodně jí v tom pomáhá babička, matka Mariany, která u nich vždy od podzimu do jara bydlí.

Asi nejvýraznější vedlejší postavou je tchyně Mariany, bába Black, tedy babička Černá, která do Přerova kdysi připutovala s cirkusem, částečně v ní koluje cikánská krev. Ač nemá s Marianou nejvřelejší vztah, sehraje v příběhu zásadní roli, která pomůže zachránit jeden zbytečně vyhasínající život.

Příběh rozkrývá složitost rodinných vztahů a ukazuje také sílu, kterou rodinná pouta bezesporu skýtají. Každá z hlavních postav je vlivem událostí, jež spustí Jonáš svým pátráním, na konci románu jiná než na začátku.  Přiměřeně dlouhé kapitoly jsou  řazeny časově lineárně přímo po dnech, které plynou v období od podzimu do jara, a věnují se výše zmíněným postavám a jejich osudům. Děj má spád a dynamiku. Ve srovnání např. s Pomněnkovými matkami, které upozorňují na problematiku pohřešovaných dětí a v nichž se prolínají časová pásma, čtenář tudíž spojitost mezi jednotlivými postavami odhaluje postupně,  není v Ptačí ženě náročné orientovat se v ději ani v samotných postavách. Celý příběh je psán poutavě a čtivě. Lenka Chalupová je velmi zdatná vypravěčka.

Přerovská spisovatelka Chalupová bere čtenáře mezi ornitology

Do prostředí ornitologické stanice zasadila děj svého nového románu Ptačí žena přerovská spisovatelka Lenka Chalupová. Příběh samotářky, která se potýká s rodinným tajemstvím, zavede čtenáře také na jiná místa Přerova, jako jsou laguny a romské ghetto, nebo do Olomouce.

Podle Chalupové je stanice přerovských ornitologů jedním z nejhezčích zákoutí města. V knize tam proto umístila soukromou záchrannou stanici pro ptáky. „Právě tady žije hlavní hrdinka Mariana Černá, které neřekne nikdo jinak než Ptačí žena. Dává ptákům nejen svou péči, ale i lásku, jsou její vášní i posedlostí. O co více se věnuje ptačímu světu, o to méně ale rozumí tomu lidskému,“ přibližuje spisovatelka.

Život hlavní postavy se začne zamotávat, když se její desetiletá dcera začne zajímat o to, kdo je její pravý otec. Následné události celou rodinu změní. „Jde o psychologické drama s detektivní zápletkou – což je žánr, který mě nesmírně baví. Baví mě nadhodit čtenářům udičku tajemství a tak je motivovat k dalšímu čtení, které postupně rozbaluje určité nejasnosti. Tedy spíše rodinná tajemství a křivdy, kostlivce zavřené ve skříni,“ dodává k příběhu.

V něm z přerovských reálií využívá okolí parku Michalov, lužní les Žebračka, laguny i Základní školu Za Mlýnem nebo centrum města včetně romského ghetta v Husově ulici. Mimo město je poznat polesí Svrčov. Podstatná část děje se odehrává také v Olomouci.

Příběh je film, který zapisuji

Prostředí přerovských ornitologů si Lenka Chalupova vybrala záměrně. „Mají celorepublikově významnou historii i věhlas. Jako zájmová skupina mně přišli zkrátka zajímaví a podnětní, líbila se mi vždycky jejich posedlost ptačím světem,“ vysvětluje. Kvůli psaní si musela o ptácích zjišťovat podrobnosti, například jak se o ně pečuje, když si zlomí křídlo. Půl roku měla na nočním stolku knihu Ptáci.

Román má přes dvě stě stran, Chalupová ho psala od loňského října do letošního jara při práci mluvčí přerovského magistrátu. „Rozhodně nepíšu každý den, někdy se k psaní nedostanu celé týdny. Pravdou ale je, že když už si k psaní večer nebo o víkendu sednu, tak mi text rychle přibývá pod rukama,“ odhaluje způsob psaní. Přesto se neřadí k autorům, kteří by měli scénář předem promyšlený. „Já mám opravdu před očima ‚kino‘ – nebo tedy spíše film, který poctivě zapisuji do notebooku,“ říká Chalupová, která se různými formami psaní živí od svých osmnácti let.

Další kniha je na cestě

Ptačí žena je od roku 2004 její sedmou knihou. Spisovatelský zápal ji prý pomáhá zvládat to, že „má psaní v krvi“. Sotva pokřtila Ptačí ženu, dokončuje další titul. „Knihu jsem si rozepsala na začátku léta. Jmenuje se Liščí tanec a i tady – jak je mým zvykem – rozplétám složité rodinné vztahy a vrtám se v niterných tajemstvích,“ nastiňuje, co mohou čtenáři čekat.

Sama se označuje za vášnivou čtenářku, záliba se jí drží od dětství. Mezi oblíbené autory řadí mnoho jmen, převážně ta česká. „Líbí se mi třeba detektivky Michaely Klevisové, ale v poslední době jsem se začala vracet k autorům, které jsem objevovala na začátku devadesátých let – ať už je to Valja Stýblová, Eva Kantůrková, Lenka Procházková, Ludvík Vaculík nebo Pavel Kohout,“ vypočítává. Ze zahraničních spisovatelů doporučuje Britku Ruth Rendell, která se věnuje detektivkám a psychothrillerům.

Ondřej Zuntych – Hanácké noviny

Přerovská spisovatelka Chalupová bere čtenáře mezi ornitology