Archiv pro rubriku: Články, rozhovory

Přerovský rej: Spisovatelka Lenka Chalupová o své další knize s názvem „Začátek“

Právě dnes můžete na pultech knihkupectví najít nejnovější knihu spisovatelky Lenky Chalupové. O čem kniha je, jak se autorce tvoří a na co dalšího se můžete těšit se dočtete v dnešním speciálním rozhovoru.

Archiv Lenky Chalupové

Tato milovnice literatury napsala už svou devátou knihu na jejíž autogramiádu se můžete těšit 5. listopadu  ve Výstavní síni Pasáž, křest spojený s autorským čtením a s autogramiádou pořádá Městská knihovna – a počet míst je omezený, takže kdo chce přijít, musí si místo rezervovat v knihovně. „A číst budu nejen já, ale i tři kmotry Začátku, jimiž se stanou moje tři kolegyně z tiskového oddělení magistrátu,“ řekla autorka Lenka Chalupová

O čem je kniha Začátek?

Jedná se o šest románových povídek, které propojuje jedna osoba – psycholožka Vanda, které její klienti nechávají nahlédnout do nejintimnějších koutů svého života. Svou ordinaci má naproti přerovského kostela svatého Vavřince, chystá se do důchodu, takže stěhuje svou „kartotéku“ a vzpomíná na ty nejzajímavější lidi, s nimiž se při své dlouholeté praxi setkala. Všechny své klienty se snaží dostávat na Začátek jejich problémů – odtud je taky název knihy. A jak už to bývá, většinu z nich vede ve vzpomínkách až do dětství, kde vznikl nějaký problém nebo blok. Jde jim opravdu až na dřeň, pomalu obnažuje jejich rány, aby se mohla podílet na jejich zacelení.

Můžete krátce přiblížit těch šest příběhů, které jsou popsány v knize?

První příběh se jmenuje Holka z krabice a hlavní roli v něm hraje Inka Majerová, která byla coby novorozeně odložena v krabici od margarínu u dveří přerovské porodnice – a u nožičky měla jen lístek s telefonem na jejího biologického otce. Druhá povídka nese název „Vánoční baňka“ a představuje Halinu Šrámkovou, kterou poznamenal příběh její samotářské mámy, která se s ní uzavřela v jejich „světě“ – na samotě nad Děčínem. Vánoční baňka tam hraje roli v odhalení jistého tajemství. Třetí příběh má jednoduchý název „Houbař“ a odehrává se v přerovské místní části v Penčicích. Boris Nikiforov vzpomíná na své dětství, poznamenané rozhodnutím svých prarodičů, že nepřijmou svého ruského zetě – a Boris musí nést následky tragédie, o které se dozví u smrtelné postele svého dědečka. Čtvrtý příběh „Malá prolhaná bestie“ líčí poslední dny života Jolany Wintrové, která se na sklonku svého života dozvídá o podvodu, který ji připravil o mateřství – navíc se musí vyrovnat se svým „hříchem“ z dětství. Pátý příběh „Loutkoherečka“ je docela drsný – hlavní roli v něm hraje Frederika Kainarová, která nezvládla svou dávnou touhu ovládat lidi jako loutky. A šestá povídka „Vtipálek“ je příběhem Matouš Tylicha, který žije bezproblémový život – až do jara jednoho roku, kdy mu jeho dcera představí svou novou kamarádkou, která navždy zasáhne do života rodiny.

Takže většina příběhů se bude odehrávat opět v Přerově? A kde konkrétně?

Ano, jen jeden je z Děčína a jeden částečně z Olomouce. No a v Přerově to bude celá řada čtvrtí a ulic. Příběhy se odehrávají na mnoha místech, třeba na přerovské radnici, v porodnici, v ubytovně Strojař, v ghettu ve Škodově ulici, v někdejší základní škole v Palackého ulici, v Městském domě, v ulicích Bartošova, Riedlova, Jasínkova, Husova, Čapka Drahlovského, na Žerotínově náměstí – a na řadě dalších míst.

Jsou postavy z tvých knih inspirované reálnými lidmi z Vašeho okolí?

Jasně, že mě lidé kolem mne inspirují, ale nikdo nebyl reálnou předlohou pro knihu. Všechny mé knihy jsou fikce. I Začátek přináší povídky, které se narodily jen v mé hlavě.

Kde čerpáte inspiraci pro stále nové knihy?

Mám ráda příběhy a moc ráda poslouchám, co lidi vyprávějí. A pak – mám bohatý vnitřní svět, vymýšlet ve fantazii nové životní situace mě moc baví a naplňuje. Psaní je pro mne koníček, někdy až posedlost. I když si řeknu, že v tom roce žádnou knihu nevydám a budu se věnovat jiným bohulibým činnostem, tak stejně se přistihnu, jak si večer jdu do ložnice pro notebook, sedám do svého křesla a píšu a píšu.

 Máte nějaké speciální místo, kde píšete nebo je jedno kde tvoříte?

V obýváku u televize, kterou mám puštěnou jako kulisu. A když mě teď poslední dobou bolí záda, tak občas píšu i vleže.

Potřebujete na psaní klid?

Ne, vůbec ne, naopak. Já jsem živelný a temperamentní člověk, takže čím víc života a vzruchu je kolem mne, tím líp se mi pracuje. Proto bych ani nechtěla svoji pracovnu, kde bych se zavřela a psala.

Jak dlouho trvá napsat knihu?

Mám svoje zaměstnání, takže rozhodně nestíhám psát denně, i když by to bylo ideální, protože když mám delší odmlku, tak někdy zapomínám souvislosti předešlého psaní a hůře se mi spojují nitě příběhu. Ale po chvilkách knihu napíšu tak do půl roku.

Máte už v hlavě nějaký další projekt?

Mám. Už píšu svou desátou knihu, která se jmenuje Kyselé třešně a je to příběh z konce druhé světové války.

Přerovský deník: Spisovatelka Lenka Chalupová: Někdy se bolest ozve až po letech

Přerovská spisovatelka Lenka Chalupová zabrousila svou novou knihou „Začátek“ do dosud neprobádaných vod. Namísto psychologických románů s detektivní zápletkou vsadila na šest povídkových příběhů.

Přerovská spisovatelka Lenka Chalupová vydává novou knihu Začátek.lupa-plusKliknutím zvětšíte
Přerovská spisovatelka Lenka Chalupová vydává novou knihu Začátek. | Foto: Archiv Lenky Chalupové

 „Mají jedno společné. V každém z nich se zamýšlím nad tím, co mohou časem způsobit i drobné šrámy na duši,“ říká autorka.

Od psychologických románů s detektivní zápletkou jste udělala trochu „krok do neznáma“. Vaše nová kniha Začátek je zároveň vaším literárním začátkem. Proč právě povídkové příběhy?
Rukopis každé knihy dávám číst své mámě a kamarádce. A obě se loni shodly na tom, že by ta letošní kniha mohla přinést více povídkových příběhů. Nejprve jsem odmítla, protože povídky jako žánr nemám moc ráda, ale nakonec jsem se rozhodla pro kompromis, kterým je povídkový román. Příběhy jsou delší, každý z nich by vydal téměř na menší novelu. Takže, i když je to drobná změna žánru, styl je stejný – a kdo má rád moje psychologické příběhy s detektivní zápletkou, nebude o nic ochuzen.

Myslíte si, že je v dnešní době čtenář zbytečně zahlcený informacemi a potřebuje jasné sdělení?
Záleží na tom, jak je kdo zvyklý číst, a co od knihy očekává. Jestli se chce rychle a jednorázově zabavit, nebo jestli se těší, jak se do příběhu ponoří a je připravený na delší trať. Já jsem ten druhý případ – když čtu, nehledím na čas. Všechny moje knihy jsou přibližně stejně dlouhé, mají tak dvě stě padesát stran a rozuzlení nechávám až na závěr, abych čtenáře napínala až do cílové rovinky. V případě Začátku se sice čtenář dostane k cíli dříve, ale zase ho čeká začátek dalšího příběhu – celkem jich je v knize šest. Napsat krátké povídky – to by nebylo nic pro mě, když se s psaním rozmáchnu, mám potřebu dostat do děje napětí, a to nejde na několika stránkách.

Každý příběh je něčím výjimečný. Chtěla jste jen upozornit na komplikované životní osudy, nebo naznačit, že může být vždycky hůře, a měli bychom být vděčni za to, co máme…
Spíše je to zamyšlení nad tím, co mohou časem způsobit i drobné šrámy na duši. Někdo nám ublíží, třeba i nechtěně, rána se mnohdy zacelí – ale pak se nečekaně otevře a zabolí. Někdy ta bolest vyhřezne až po letech a sami jsme na léčbu krátcí – zvlášť, když máme tendenci si do té rány sami sypat sůl… A to spojuje všechny postavy z knihy Začátek. Přicházejí do ordinace přerovské psycholožky a hledají u ní pomoc, protože se chtějí zbavit svých démonů, které si táhnou životem jako zátěž. A ona je vrací na začátek jejich problémů. Odtud i název Začátek.

Obálka knihy je tentokrát trochu odlišná. Kdo ji navrhoval?
Grafička Alena Laňková, která vycházela z mých představ. Na obálce je ruka s vodícími nitkami – to je odkaz na jeden z nejemotivnějších příběhů. Jmenuje se Loutkoherečka a zavede čtenáře do přerovské romské komunity. V nechvalně proslulém ghettu ve Škodově ulici žije Frederika Kainarová – kdysi talentovaná dětská loutkoherečka, které se ovšem „hrátky s nitěmi“ stanou osudné. Ráda by vodila lidi kolem sebe stejně, jako vodila loutky, jenže to přináší své oběti. Příběh je drsný, a když jsem ho psala, docela jsem se Frederiky bála. Vůbec jsem nevěděla, co se jí urodí v hlavě, pořád mě překvapovala a děsila.

Už v minulých románech jste si zakoketovala s myšlenkou, že by se do příběhů měly promítnout i místní reálie. Některé se odehrávají na důvěrně známých místech v Přerově, jiné v Olomouci. Je pro vás důležité místo, kde se děj odehrává?
Je. Při psaní potřebuji vizuální vjem – čili děj si opravdu představuji, a když se odehrává ve známém prostředí, je tvorba jednodušší. Většina příběhů je proto z Přerova, jednu povídku jsem situovala do Olomouce. A jeden obsáhlý příběh je také z Děčína, který je přerovským partnerským městem, a mám ho moc ráda. Na sever Čech jsem zasadila povídku s názvem Vánoční baňka, která čtenáře zavede na samotu nad Děčínem, kde se v roce 1991 narodí dívka, jejíž otec ještě před jejím narozením záhadně zmizel. Příběh se postupně rozplétá až do dnešních dní a právě vánoční baňka bude hrát v ději zásadní roli. Ukrývá v sobě totiž tajemství.

Který z příběhů se vám psal nejlépe?
Nejlépe si mi psala první povídka – Holka z krabice. Představte si baby-box u přerovské porodnice, ve kterém se jednoho dne ocitne novorozená holčička. Na nožičce má fixem napsané telefonní číslo a vedle sebe lístek se vzkazem, že je to číslo na jejího biologického otce. A když na to číslo zavoláte, ozve se náměstek primátora, který aspiruje na primátorské křeslo. Sesypou se na něj novináři, ptají se ho, on se kroutí, vidí to spíše na předvolební intriky, než na pravdu – nevěří, že je otcem. Jenže se ukáže, že dítě je opravdu jeho, ale všechno je úplně jinak, než jak to vypadá. Příběh začíná ve chvíli, kdy primátorova dospělá dcera začíná vyprávět psycholožce Vandě o svém začátku.

Každý člověk za rok urazí kus cesty – a pro vás znamená každý rok novou knihu. Když srovnáte svou prvotinu s posledním dílem, vidíte rozdíl ve vlastním myšlení a vnímání? Říkáte si třeba někdy: Tohle bych už dnes napsala jinak a lépe…
No jéje! Své dvě první knihy bych dnes už celé přepsala, ten posun je myslím znát. Když si vezmu starší knihy, tak si říkám, že bych něco zformulovala jinak – a samozřejmě lépe. Ale myslím si, že pochybnost patří k tvorbě, bez ní by se člověk neposunul.

Jak vnímá vaše literární úsilí vaše rodina a kolegové v práci?
Když mi vyšla první kniha, měla dcera dva roky, syn o čtyři více, takže Klárka se Štěpánem odmalička vnímají psaní jako součást mé osoby. Prostě se rodina večer sejde u televize a máma u toho občas píše knížky – pro děti a manžela to není nic výjimečného. Rodiče mě také tak znají, odmalička jsem buď ležela s knihou a četla, nebo seděla u stolu se sešitem a psala. A kolegové? V pohodě, jsme dobrý tým. Občas si mě samozřejmě dobírají a říkají – tohle dá Lenka určitě do knížky. Ostatně – ta kamarádka, o níž jsem mluvila jako o první čtenářce mých rukopisů, je moje nadřízená. A moje podřízené, tedy moje skvělé kolegyně, se stanou kmotrami knihy Začátek. Takže křtít budou zkrátka holky z tiskového oddělení magistrátu.

Kdy se kniha objeví na pultech?
Vyjde 7. října v pražském nakladatelství Čas, a od této chvíle bude k dostání i na pultech knihkupectví. Jak už bývá zvykem, všechna tři přerovská knihkupectví budou zákazníkům nabízet podpis do knihy, takže se stačí domluvit a knihu do týdne všem podepíšu. Křest proběhne v úterý 5. listopadu ve Výstavní síni Pasáž. Akci pořádá Městská knihovna v Přerově, kde se také mohou zájemci o místo od prvního října hlásit, protože míst bude jen omezené množství. Kromě křtu bude součástí představení knihy i autorské čtení – číst budu nejen já, ale i tři kmotrové knihy.

Na jakém novém námětu teď pracujete?
Je to příběh z konce války, který stojí částečně na reálných základech. Kromě vlastního psaní tedy musím prostudovat i historické zdroje a kroniky. Kniha má pracovní název Kyselé třešně, a jak se dá u mě předpokládat, odehrává se v Přerově.
Zdroj: https://prerovsky.denik.cz/zpravy_region/spisovatelka-lenka-chalupova-nekdy-se-bolest-ozve-az-po-letech-20191001.html