Stane-li se v rodině jakákoliv tragédie, zasáhne bolest zbývající členy rodiny. Pokud je tato bolest pouze potlačovaná a není přijata, vyplyne dříve či později na světlo a jako temný stín pronásleduje a hlodá. Přesně tak je tomu v nejnovější knížce Lenky Chalupové Liščí tanec. Autorka stejně jako ve svých předešlých knihách (Ptačí žena, Pomněnkové matky, Ledové střepy aj.) rozvazuje jednu část velkého propletence vztahů za druhou, a odhaluje tak zdánlivě zapomenuté tajemství. Tentokrát čtenář nahlédne do života rodiny Foretových, jež si dlouhá léta nese těžké břemeno smrti nejmladšího syna Prokopa.

Rodina se sejde ve staré hájence strýce Huberta, aby společně oslavila osmdesáté narozeniny Hermíny, matky čtyř dětí – dvojčat Hynka a Cyrila, dcery Gity a již nežijícího Prokopa. Dříve se hájence vyhýbali, protože ji měli spojenou s bolestí ze ztráty nejmladšího Prokůpka.  Z původně zamýšleného týdenního setkání se však stane kolotoč událostí, které odkrývají jednotlivým postavám okolnosti, o nichž neměly ani tušení. Byla Prokopova smrt nehoda a nešťastná náhoda, nebo se o ni někdo přičinil? A proč Hynek ani po letech nesnese pohled na nevinnou hračku, Prokopovu lišku Lištičku?

Postava Hermíny je zde vykreslena se vším, co symbolizuje úděl matky. Je to především láska k dětem, hluboká bolest, kterou způsobila rána pro matku ze všech nejbolestnější – smrt dítěte, a touha, aby se děti dokázaly dohodnout a snést se, aby ve svém životě měly štěstí a naplnění. Bezmocně sleduje, jak se jejich osudy vyvíjí, přesto má sílu přijmout, že je vše jinak, než by chtěla, a žít dál.

Pozoruhodná je životní cesta druhorozeného z dvojčat, Cyrila, který si prochází peklem na zemi v podobě depresí a je uzavřený do svého světa. Během příběhu se jeho život několikrát zhoupne. Cyrilova vůle žít je však silnější než bolest, kterou si s sebou nese.

Spojovacím prvkem, prostupujícím osudy postav, je plyšová liška, hračka, kterou Prokop dostal ke svým pátým narozeninám. Pro něj představovala vytouženou a vymodlenou nejdražší věc na světě, pro Hynka byla terčem posměchu a nástrojem provokování malého bratra. Nyní jako by opět ožila, chtěla být svědkem dohry celého příběhu.

Styl autorky je velmi svěží a čtivý. Lenka Chalupová uvádí čtenáře bez dlouhého úvodu přímo do děje. Proto je zpočátku trochu těžší zorientovat se ve větším množství postav. Netrvá však dlouho a všechny postavy mají svou jasnou tvář, svou minulost a jasně stanovenou cestu.

Jak jsme u Lenky Chalupové zvyklí, žádná postava nestojí jen tak na okraji, každá nějakým způsobem v jisté chvíli zasáhne do děje a přidá svůj kamínek do celkové mozaiky příběhu. Žádná z nich není černobílá, kladná ani záporná. Ať už se jedná o Cyrilovu psychiatričku Kristinu, Hermíninu pečovatelku Svatavu nebo Hynkovu ženu Ernu. Každá z postav má v příběhu své pevné a promyšlené místo, každá je do celkového obrazu přesně zasazena. Pointa celého příběhu je opět překvapivá, ale po přečtení knihy naprosto logicky vysvětlitelná a srozumitelná.

Liščí tanec doporučuji všem, kteří se rádi s knížkou ponoří do spletitých životních příběhů, které by se mohly skutečně odehrát, a všem, kdo hledají nenáročnou, ale přitom vzrušující četbu. Děj je jako vždy zasazen do města, kde autorka žije – do Přerova – a blízkého okolí.

Autorka recenze: Radka Jakubíčková

https://www.vaseliteratura.cz/pro-dospele/7170-svedectvi-plysove-hracky?fbclid=IwAR1SPG9En_0x2282GthzFTZRhehcr5v6S7_bvJ10FiZ9Jfllf59zeAej6XQ

„Každá rodina má své tajemství. Někdy je ale lepší nechat ho spát. Neprobouzet staré křivdy.

Ne vždy to ovšem jde. Jsou okolnosti, které minulost dřímat nenechají, probudí ji – a nemilosrdně roztočí kola lidských osudů.“

(str. 4)

Eliška a Justýna jsou sice sestřenice, ale od dětství je pojí blízké (téměř až sesterské) pouto a společný náramek s tyrkysovým okem, který je má chránit a dodávat sílu. Dlouhá léta se jejich životy ubíraly správným směrem, ale v určitý okamžik se vše pokazilo… Čtyřicetiletá Eliška si začala s klukem své dcery a ta na truc svedla manžela Justýny. Obě manželství jsou v troskách, Eliška čeká nemanželské dítě a Justýna ztrácí stabilitu rodiny. Naštěstí je tu dávné dědictví Přerovské babičky v podobě staré sošky z tyrkysu, která se má prodat v nejtěžší chvíli, aby oběma ženám pomohla.

Kdyby Eliška s Justýnou věděli, co prodejem sošky rozpoutají, nejspíš by volily jinak. Ovšem cesty osudu nezná nikdo dopředu, a tak společně se vzácnou soškou se probouzí i dávná rodinná tajemství, která měla navždy zůstat minulostí. Nad oběma rodinami se vznáší nejistota, protože ve stínech čeká někdo, kdo se chce pomstít…

Další kniha skvělé spisovatelky Lenky Chalupové, která si čtenáře určitě získá. Zařadit ji do určitého žánru je velmi obtížné, protože se na stránkách příběhu mísí rodinná historie, lidské vztahy a emoce, napětí i detektivní zápletka.

Začátek je trochu těžší, ale spíše musíte dávat pozor na postavy, kterých je tu dost, a jejich konání. Rodinné vztahy se různě proplétají, a tak chvilku trvá, než se čtenář zorientuje. Ale zároveň jej příběh do sebe vtahuje a nutí ho číst dál, aby pomalu rozplétal tajemství i minulost.

Hlavními postavami jsou sestřenice Eliška a Justýna, které si jsou velmi blízké, ale přesto povahově odlišné. Jedna je průbojná, sebevědomá a chce si užít života, druhá naopak bez sebevědomí, podřízená a potřebuje oporu rodiny, bez které se hroutí.

Dále si místo v příběhu získala Róza, Eliščina dcera, která zradu své matky vyřeší tím, že svede manžela Justýny. Je to mladá holka, která si myslí, že jí svět leží u nohou a velmi těžce nese to, že její matka spala s Oskarem a dokonce s ním otěhotněla. Jenže vztah s ženatým mužem má také své mouchy, například děti. Bylo zajímavé pozorovat, jak si Róza najednou začíná uvědomovat, že je rozdíl mezi milenkou a ženou, která se má starat o domácnost.

     Nevěděla, jak se má na toho člověka tvářit. Byla ale dostatečně slušná na to, aby mu nedala najevo, jak je jí proti vůli, že zrovna on sedí v jejich kuchyni a srká z jejich hrníčků jejich čaj. Kdyby měla dělat to, co doopravdy cítí, musela by toho chlapa srazit přinejmenším ze schodů a přinejhorším ho vyhodit z okna.

(str. 193)

Ze mě by detektiv nebyl, já neodhalila, kdo je „vrah“. Ale napětí to bylo pěkné, protože ani policii dlouho nedochází, kdo by mohl chtít ublížit Elišce nebo Justýně. Vpovzdálí se pohybuje neznámá osoba, jejíž motiv se skrývá v křivdě a rodinné minulosti, která byla dlouho zticha, ale nastal čas na pomstu.

Tahle detektivní zápletka dodává knize na atraktivitě a čtenář si příběh jistě užije. Napětí graduje s přečtenými stránkami, protože osoba toužící po pomstě je schopna všeho. O koho jde, se dozvíte až v závěru. Sice se v ději objevuje několik „podezřelých“, ale u většiny zjistíte, že jsou neškodní.

Úryvek na zadní straně je maličko zavádějící, protože by z něho někdo mohl usuzovat, že jde o červenou knihovnu, ale pravda je jiná. Kniha je psaná ženou a je patrné, že ženský pohled je v knize nejdůležitější. Vidíme příběh z pohledu Elišky, Justýny, Rózy a ještě několika dalších postav. Vždyť se v knize probírají ženská témata jako nevěra, nemanželské dítě, milenka, rozvod, péče o děti… Netvrdím, že si Tyrkysové oko nemůže přečíst muž, ale myslím si, že jej více ocení čtenářky.

Tyrkysové oko je napínavé počtení s detektivní zápletkou a propleteným klubkem rodinných vztahů. Postav je tu sice dost, ale všechny jsou velmi dobře psychologicky propracované, takže mají v příběhu své místo. Některé si oblíbíte, jiné budete zřejmě nesnášet už od začátku. Kniha má jen přes dvě stran, takže ji přečtete rychle a zároveň si budete přát, aby byla o trochu delší.

Během listopadu 2015 obohatilo nakladatelství ČAS náš knižní trh o další titul Lenky Chalupové s názvem Ledové střepy. Pod křídly nakladatelství Josefa Snětivého jde již o třetí realizovaný projekt této autorky.

Lenka Chalupová je současnou českou spisovatelkou. Pochází z Přerova, kde momentálně působí jako mluvčí tamějšího magistrátu. Ač s nepřehlédnutou zkušeností v novinařině a k tomu psavec od dětství, svou publikační kariéru nastartovala „až“ v roce 2004 prvotinou Neříkej mi vůbec nic, mapující citovou rozpolcenost atraktivní dívky. Na ni pak navázala o tři roky později komplikovanou detektivkou Vosí hnízda. Po další čtyřleté přestávce pak pokračovala již pod záštitou nakladatelství ČAS v nově nastolené tradici „co rok, to jedna kniha“. V roce 2013 tedy vychází Utopená, pozoruhodná a detektivními prvky protkaná sonda do mnoha životů. Po ní v roce 2014 následují Pomněnkové matky, další propracovaná, psychologicky orientovaná detektivka, a konečně v letošním roce právě představované Ledové střepy, fascinující práce na pomezí mnoha stylů, od milostné romance, přes detektivní román, až po traktát o morálce současnosti.

Román Ledové střepy vypráví o zdánlivě banálním tématu – o nevěře. Na rozdíl od mnoha titulů na toto téma se ale v žádném případě nejedná o plytké a šablonovité povídání s jednoznačně předvídatelným vývojem a jednoznačně profilovanými postavami, z nichž některým by autorka nadržovala a jiné poškozovala. Dokonce ani vzdáleně ne. Naopak, hned první věc, jež hlavně mužského čtenáře musí zaujmout, je vyprávění, jež nestraní nebohé svedené ženě, ale naprosto realisticky popisuje situaci, jež sama o sobě není ničím výjimečným. Lenka Chalupová však tisíckrát omílané téma uchopila s novým a hlavně mistrným pohledem a s řemeslně dokonale zvládnutou profesionalitou. Příběh jedné rozvětvené rodiny, v níž manžel jedné ze sester dvojčat podlehne soustavným svodům své švagrové, je rozepsán formou vzpomínek převážně této mužské postavy. Text je prokládán komentáři o téměř generaci mladší manželky jeho bývalého kolegy, jež se rozhodla napsat svůj první román, a protože od svého manžela dostala tip na zajímavý osud, šla za ním a střídavou ochotu a nezájem vypravěče s překvapivou trpělivostí usměrňovala.

Za nejdokonaleji popsanou postavu románu však nepovažuji jejího hlavního hrdinu či jeho mladou posluchačku, ale hlavně postavu svůdkyně Emmy. Lenka Chalupová právě v tomto bodě dokázala, že je pozornou studentkou lidských charakterů. Je povahová extrémistka Emma nemocná, depresemi trpící oběť, nebo jde o vypočítavou „mrchu“, pro niž je charakteristická naprostá absence morálky? Odpověď není v žádném případě jednoznačná. Emmu poznáváme jako bezcharakterní požitkářku stejně jako pečující ošetřovatelku. Vidět ji lze i jako nestabilní matku, ale také jako po lásce toužící ženu. Najdeme v ní zákeřnou manipulátorku, ale i nešťastnou hrdinku mnoha proher. V každém případě Emma dokáže manipulovat nejen se svým okolím a pochopitelně hlavně s opačným pohlavím, na něž působí jakýmsi fascinujícím magnetizmem, ale také dokáže své myšlení a hlavně své vzpomínky přizpůsobovat tomu, jak si ona přeje vidět svět. Musím přiznat, že právě Emma na mne z celé knihy zapůsobila nejvíce. Autorčino líčení vnitřních reakcí jejích následovníků či obětí (záleží na úhlu pohledu) je naprosto věrné. Sám znám několik takových žen, jež na muže čímsi nepopsatelným působí jako neodolatelné mucholapky (mužolapky) se stejně zničujícím výsledkem. S postavou Emmy mají kromě fyzické atraktivity společnou i svoji schopnost nikdy si nic nevyčítat, nikdy se netrápit svými chybami a nejlépe své vlastní vzpomínky upravit tak, aby ze všech situací vyšly jako vítězky. Jen ten svět kolem nich je v jejich verzi minulosti nějaký nespravedlivý.

V Lence Chalupové získal český knižní trh spolehlivého tvůrce. V průběhu deseti let její autorské dráhy se jí podařilo vyšvihnout na pomyslný vrchol lákavého odvětví psychologické detektivky a romance.  Tak uvidíme, čím nás tato stále úspěšnější autorka překvapí snad již příští rok. A že to bude příjemné překvapení, o tom nemám po přečtení Ledových střepů ani tu nejmenší pochybnost.

Zubařka Šárka Jordanová, jejíž dcera Iglika zmizela beze stopy v roce 2004, se snaží bolest z její ztráty přebít dalším mateřstvím, dosaženým díky anonymním „samcům“ z internetových seznamek. Důležité pro ni je, aby neměli jméno, příjmení ani tvář. A kam zmizela v roce 1968 pětiletá Zuzana Mádlová? Kdo měl zájem na tom, aby byl její smutný osud zapomenut? Nitky obou příběhů se proplétají…

Něco málo o ději
Šárka Jordanová je žena středního věku, která patří k takzvaným pomněnkovým matkám – před deseti lety ji zmizela dcera Iglika a jakoby se po ní slehla zem. Svou prázdnou náruč chce zaplnit novým těhotenstvím, ale způsob, jakým chce otěhotnět, není zrovna běžný – pomocí internetu loví dárce spermatu.
Doře Síbrtové umírá otec. Během této smutné doby se dozvídá rodinná tajemství, hlavně o Zuzance Mádlové, která se ztratila za ruské okupace. Nikdo s tím nechtěl mít nic společného, a tak případ o ztracené holčičce vyšuměl do ztracena.
O této knize jsem poprvé slyšela loňský rok a kniha mi byla vřele doporučena. A pak jsem ji držela v ruce a nemohla se dočkat, až se do knihy začtu. A jak se mi líbila? Moc. I když byla smutná. Příběh je mnohovrstvý, seznamujeme se nejen s ústředními postavami jako je Šárka Jordanová a Dora Síbrtová, ale také s otcem Dory Čeňkem Mádlem a manželem Šárky Atanasem Jordanem, který v současné době žije v Buenos Aires. Postavy jsou detailně popsány, jejich charaktery i trápení. Možná i proto jsem si některé postavy oblíbila, mezi ně patřil umírající Čeněk Mádl a jeho touha zbavit se všech tajemství, která za život nastřádal. Protipól byla Šárka Jordanová, jejíž hon na internetové samce, byl pro mě neskutečný. Její snaha mít zase plnou náruč se však míjí účinky. Může za to určitě narušená Šárčina psychika, jež se stala posedlou mít další dítě, které by se jí neztratilo. Kniha je nejen skvělý psychologický román o zoufalství a ztrátách, ale také detektivní příběh, při kterém se odhalí nejedno velké tajemství. Chvíli se děj odehrává v Buenos Aires, kde sledujeme život výbušného Bulhara Atanase, chvíli v Přerově, kde žije Šárka, chvíli v malé vesnici Habry na Vysočině, kde se odehraje důležitý příběh Čeňka Mádla.
A závěr? Ten jsem těžko rozdýchávala a pořád jsem tajně doufala, že vše dopadne úplně jinak než bylo napsáno. Ač vážné téma, kniha se četla velmi dobře. Autorka dokáže upoutat svým stylem psaní tak, že nemůže přestat, dokud není kniha u konce.
POZNÁMKA: Symbolem matek, kterým se ztratilo dítě, se stala pomněnka (v angličtině se pomněnka řekne forget-me-not, což v češtině znamená nezapomeň na mě). 25. května každý rok si po celém světě lidé připomínají děti, které se ztratily a nikdy se nenašly.
Martina F.

LENKA CHALUPOVÁ – POMNĚNKOVÉ MATKY – RECENZE

Malá, drobná kytička je jejich symbolem. Pomněnka. Pamatuj na mě. Nezapomeň. Malá drobná kytička je symbolem všech zmizelých dětí. Těch, které se nikdy nevrátily domů z obyčejné procházky či odpoledni stráveném na hřišti. Těch, které zmizely ve chvíli, kdy se staly rukojmími ve válce vlastních rodičů. Těch, které si matka nebo otec chtěli nechat jen a jen pro sebe. Těch, které se staly obětí násilného činu…

Asi každého rodiče zamrazí při pouhé představě, že by se jeho dítě nevrátilo domů. Že by se na hřišti nedovolal toho, který si ještě před chvílí hrál s kyblíkem a lopatičkou na písku. Že by nezachrastil klíč v zámku. Že by neslyšel bouchnout dveře. Že by už nikdy nikdo neroztahal hračky po celém pokoji, předsíni i obýváku. Že by už byt nebyl nikdy plný veselého smíchu ani lítostivého nebo zlostného pláče. Že už nikdy nic dál nebude… Pouhá představa je ale stále jenom představa… milióny světelných let vzdálená tomu, co skutečně prožívají tito pomněnkoví rodiče (záměrně nepíši matky, protože bolest a zoufalství otců určitě nejsou o nic menší)…

V knize Lenky Chalupové tyto smutné příběhy ale prožívají především ženy, proto román nese název Pomněnkové matky. Hlavními hrdinkami jsou zubařka Šárka Jordánová, které její dceru Igliku před deseti lety odvedl neznámo kam Igličin vlastní otec… Posledních osm let se Šárka snaží otěhotnět. Nehledá partnera, jen dárce spermatu. Chce náhradu za svoji zmizelou dceru. Čím více času uplývá, tím je ochotnější udělat pro svůj cíl doslova cokoli.

Druhou hlavní hrdinkou románu je Dora, která spolu se svou matkou Terezií pomáhá organizovat různé ženské spolky, jedním z nich je i klub Pomněnkových matek, které se setkávají a dělí se o tíži na svých duších.

Dořin život plyne poměrně poklidně – ovšem jen do chvíle, kdy se dozví, že její skutečný otec, Čeněk Mádl, umírá a chce své dceři svěřit svá nejtajnější tajemství… Najednou se z daleké minulosti vynoří jméno Zuzana Mádlová a život Dory, která čeká své druhé dítě a současně je matkou patnáctileté Michaely, nabere zcela nečekaný obrat…

Kniha Pomněnkové matky, kterou seženete na KNIHCENTRUM, je označována jako psychologicko-detektivní román. Osobně bych se přikláněla spíš s označení thriller s psychologickými prvky. Pomněnkové matky nejsou příliš objemná kniha a při množství dějových linek, které se na ploše zhruba dvou set stran prolínají, není na skutečně hlubokou psychologickou drobnokresbu jednotlivých postav dostatečný prostor. Jako thriller s překvapivým koncem ale funguje velmi dobře.

Kniha navíc obrací pozornost k tématu, které se v české literatuře příliš často nevyskytuje a kolem kterého chodí mnozí po špičkách právě proto, že je tak citlivé a bolestivé. Když přičtu i další pozitivum knihy Pomněnkové matky, kterým je velmi hezký jazyk, výsledný počet hvězdiček mi vychází na čtyři a doporučení je jednoznačné – knížka za přečtení určitě stojí.

Jindřiška Mendozová

★★★★

Zdroj forografie: KNIHCENTRUM.cz

Zdroj fotografie: KNIHCENTRUM.cz

Recenze: Utopená – Lenka Chalupová

Krimi příběh o tom, že minulost o sobě vždy dá vědět…

Krásná a úspěšná scénáristka Leona Maxová odjíždí do svého letního „sídla“, které tvoří starý mlýn. Tentokrát tam ovšem nejede odpočívat, nýbrž pracovat. Přijíždí za ní tři naprosto rozdílné a hlavně neznámé ženy – Ria, Alžběta a Helenka. Leona s nimi chce udělat rozhovory do nového projektu, jenže její mladší milenec Kryštof silně žárlí a rozhodne se Leonu pozorovat z lesa, zda za ní nepřijete nějaký muž. Místo toho je Leona nalezena v bazénu, kde se málem utopila, ale jedna z trojice žen jí včas vytáhla a scénáristka nyní leží v nemocnici v komatu..

Pro policie se rozjíždí vyšetřování, které má na starosti Marek Stern, jenž se ovšem žene pouze za povýšením a tohle je pro něho snadný případ – buď se Leona pokusila o sebevraždu, nebo se jí pokusil zabít její žárlivý milenec Kryštof. Jenže jak už to bývá, nic není jednoduché a případ se čím dál víc zamotává Vrah totiž posílá vzkazy… Co se stalo v létě roku 1990?

…….

Kniha mě zaujala hlavně svou zdařilou obálkou, která se rozhodně povedla a výborně vystihuje Leonin stav, která se málem utopila a nyní se její mysl nachází ve stavu komatu. Může v tomto stavu vnímat okolní svět, nebo je izolovaná ve svých myšlenkách? Procitne, nebo zemře? A co její blízcí, vzdají se naděje na záchranu, nebo budou doufat v uzdravení?

Děj se z počátku zdá být jednoduchý, tři ženy – Ria, Alžběta a Helenka – vypráví své těžké životy, které jsou místy až šokující. Mluví však pravdu? Co kdyby jedna z nich lhala? Ale proč?

Pak se ovšem poodhalí Leonina minulost a zjistíme, že její studentská láska s Dušanem se příliš nevydařila. Ona pak zůstala už sama, i když často střídá muže a bulvár jí přezdívá „Kleopatra“, která si s muži jen pohrává. Leona žije s matkou a kocourem. Má sice milence Kryštofa, ale ten je mnohem mladší, navíc je ženatý a má syna, proto jejich vztah ani nemůže fungovat normálně.

Proč by úspěšnou scénáristku chtěl někdo zabíjet? A dokáže policie odhalit vraha? Nebo je tak neschopná, že se neustále bude soustřeďovat pouze na Kryštofa? Přece byl v onu noc u mlýna, tak musí být vrahem, ne? Nikdo jiný pro vyšetřovatele nepřichází v úvahu. Nebo se pravda skrývá v létě roku 1990, kdy Leona měla odjet do Paříže?

Nebude muset Leonina matka pátrat společně s Kryštofem po minulosti jejich milované Leony? Jenže šťourat se v něčí minulosti se často nevyplácí, protože se můžete vsadit, že odněkud vypadne starý kostlivec, a to pak je dobré si dávat pozor, aby to všichni ve zdraví přežili.

Autorce se podařilo vykreslit velmi zajímavý detektivní příběh, který působí reálně, a to hlavně díky charakterům postav, jenž vystihla dokonale. Je tu spousta detailů, které jsou úsměvné, ale to dodává knize na iluzi opravdovosti. Třeba když si Kryštofův syn hraje v parku s holčičkou na doktora… U toho jsem se vážně hodně nasmála. Ale to jsou děti, ty nechápou, že dělají něco neslušného.

„Tatí, proč mají holky pipinku? Tatí, to už jim tam nikdy nic nevyroste?“

(str. 78)

Přesto autorka věnuje přímo ději a neunavuje čtenáře zbytečným popisováním. Kniha má jen něco přes dvě stovky stran, a to je tak akorát. Kdyby byla delší, už by to nebylo ono.

Příběh se tak před vámi zprvu pomaleji odkrývá slupku po slupce a postupně přidává na tempu. Závěr je vážně brilantní. Takovéhle rozuzlení děje jsem opravdu nečekala. Tleskám za výborné propracování postav, které nejsou jen dobré či špatné, ale mají mnoho podob. Hlavně pachatel se umí bravurně přetvařovat, a pokud chcete odhalit jeho pravou tvář, tak musíte dávat pořádný pozor. Je vrahova mysl v pořádku, nebo máme co dočinění s šílencem?

Navíc je příběh vylepšen několika lechtivějšími scénami, které si Leona či Kryštof představují nebo vzpomínají na společně strávené chvíle. Proto se kniha hodí především pro ženy, které mají rády detektivky.

Utopená je zajímavá kniha, která je detektivka s nečekaným závěrem, dobrou zápletkou a velmi přesvědčivou charakteristikou postav, které tak působí živě. Jistě mezi nimi najdete svého oblíbence, kterému budete fandit.

Vydařená oddechová četba, která dokáže překvapit.

Hodnocení: 90 %

Zdeňka M.