Mína klečí v ložnici mezi postelemi rodičů a upíná oči k obrázku v oválném rámečku, který visí těsně nad dubovým čelem maminčina lůžka. Dívá se na Panenku Marii a odhání dotěrnou mouchu, která jí pořád lítá kolem hlavy. Nemá ráda rychlý a bzučivý hmyz, narušuje její poklidnou a mírnou povahu, kvůli mouchám se jí protiví i léto. A letos se jich urodilo požehnaně. I máma to říkala. Láká je masna pod kaplí Povýšení svatého Kříže, stojící jen kousek od jejich stavení… a taky jim voní dobytek souseda Staňka, který odmítl dát krávy do družstva a v hospodě mu kvůli tomu ani nenalejí, což maminka schvaluje, ale táta s babičkou ne.
Mouchy snad letos nezastaví ani jejich ořešáky, které je normálně odpuzují. Mína vstane, otevře kastlové okno a vyžene masařku. Venku je dusno, musejí v domě dělat luft, aby se tu dalo v noci dýchat. Záclony vlají do místnosti a vhánějí dovnitř vůni heřmánkového květu, který babička suší v průvanu na sítu, aby měli dost čaje na zimu. Mína znovu klekne mezi lůžka, zapře špinavé paty do dřeva postele a podívá se nahoru: „Svatá Terezičko, dej, ať není pravda, co mi dnes při polní hlídce povídala Lidka Farná. Prosím, ať je to pomluva místních nepřejícníků a drben. Dohlédni na to, ať je to jen kleveta, na kterou se zapomene. Budu se za to denně modlit, slibuji.“
Drobné ruce drží spojené dlaněmi i prsty, až jí předloktí sevře křeč. U krku ji škrtí šátek, který museli na hlídce mít všichni pionýři, a Mína je na něj hrdá, stejně jako na odznáček, který má připíchnutý na kapsičce košile. Mohla by už vstát a jít, vždyť modlitbu odříkala, ale když ona má tohle místo tak ráda! Do ložnice rodičů smí jen výjimečně, všechno je jí tu proto vzácné a milé. Kulaté noční stolky s mosaznou lampičkou, pod níž táta každý večer čte nebo počítá, co nestihl v práci. Velký budík posazený na porcelánovém talířku, který na něm tancuje, když se ve čtyři ráno rozdrnčí, aby vzbudil maminku, spěšně vstávající do družstva. V ložnici visí i polička na květiny, které sem chodí zalévat babička, pečlivě se starající o dům a domácnost. Na stěně je obraz s Míninou podobenkou a pod ním na stolku džbán s lavórkem, vedle je komoda, na které je v bílém rámečku se zdobnými ornamenty postavena svatební fotografie rodičů. Táta na ní vypadá ještě větší a mohutnější, než doopravdy je, pusu má od ucha k uchu a na sobě tmavý oblek, ve kterém působí důstojně až vážně. Máma je malá, bledá, skoro neviditelná, na světlých vlasech má skromný věneček a v ruce
jí chřadnou povadlé lilie. Nesměje se, spíše je zádumčivá, jako by přemýšlela, jaký život ji s tatínkem asi čeká. Na fotce to vidět není, ale ona dávno ví, že pod sněhově bílými šaty je už ukryta i ona, malá Vilemína Paukrtová, které tu v Dluhonicích nikdo neřekne jinak než Míno. Dříve jí to vadilo, jméno jí přišlo takové kočičí a nicotné, krátké ve své zdrobnělině jako tkanička z dětských bot, ale za dvanáct a půl let svého života si na ně stačila uvyknout. Je jediná Vilemína ve vesnici, takže se mezi Mařenkami, Andulkami, Vlastičkami a Lidkami neztratí. A to i přesto, že je po mamince
malá, hubená, nevýrazná a bledá, povahou tichá a přemýšlivá. Po tátovi zdědila jen lásku k chemii a palce na nohou – no vážně, mají je úplně stejně placaté!
„Mino!“ volá na ni právě babička ze dvorku. „Popadni protěny košyk s količky a přyď!“ Mluví jinak než všichni ostatní, trochu s čuháckým podřečím, typickým pro obce na pravém břehu Bečvy, trochu po svém. Tam, kde je po č, š, ř a ž měkké i, vyslovuje důsledně tvrdé, samohlásky zkracuje… a protože je vesnice hanácká, ještě do toho míchá hanáčtinu. Mína nezvyklou mluvu své babičky zbožňuje.
Košyk a količky – to je její rozverná sobotní písnička, která pro ně dvě neznamená nic jiného než výzvu k tomu, že si stoupnou k neckám s valchou a na ní vydrbou ze špíny všechno prádlo, které se jim v domě za týden sešlo. Tatínkovy propocené košile, maminčiny kalhoty načichlé smradem z kravína, Míniny šaty i prádlo, babiččinu zástěru a šátek všední i kostelní.
Na hrubou špínu vezmou žíněný kartáč, jinak si vystačí se silou svých rukou. Vodu už prohřálo sluníčko, nastrouhané jádrové mýdlo je nachystané na jedné ze dvou židlí, které nesou tíhu vany.
„Dosrknu meltu a vlitnem na to, konec dlohyho odpočynku,“
haleká znovu babička. Mína si s úlevou pomyslí, že má pro sebe ještě chviličku. Malou chvilku, kdy smí očima pohladit panenku v dlouhých háčkovaných šatech, která jako nejpůvabnější ozdoba jejich domu sedí na maminčiných pruhovaných peřinách. Má bílou hlavu z porcelánu a oči
na ní jsou namalované trochu našišato, rty jsou vybledlé… přesto po panence Mína odmalička touží. Ráda by si s Bohunkou s porcelánovou hlavou hrála, převlékala ji, vozila v proutěném vozíčku, chovala ji a nosila
na louku, kde si s Lidunkou vždycky rozprostřely kousavé deky a na nich se těšily hračkami… ale tohle jí bylo zapovězeno, panna byla nedotknutelná. Směla se na ni vždycky jen zpovzdálí dívat, nikdy se jí ani prstem dotknout, ani dechem nadzvednout šatky. Teď by mohla… však je tu sama, ale ona nikdy neudělá nic, co si máma nepřeje. Je poslušná, ničemu se nevzpěčuje –
doma ani ve škole. A když v sobě pocítí tichý protest, zapíše ho raději do deníčku, který jí vloni nadělil Ježíšek. Jinak Mína nikdy nikoho nermoutí, to je jí proti mysli. I proto sundává z krku pionýrský šátek, aby babičku tím rudým hadříkem nerozzlobila. Schová ho do úborových trenýrek a opatrně přenese do svého pokoje. Tam vymění sváteční bílou košili za pracovní, kolem pasu si zaváže zástěrku a šátek zmuchlá pod polštář. Babička Juliana už na ni čeká. Pochvaluje si, že voda je měkká a teplá, mýdlo rozmělněné, mazlavé a voňavé. Jejich pracovní rituál je už takřka neměnný – každá na valše vydrhne jeden kousek, druhá ho vymáchá, vyždímá a pověsí na šňůru, která je natažena od malé cihlové prádelny až po výměnek. Visí na ní dřevěné kolíčky, které Míně připomínají omdlené vlaštovky… a proto vždycky spěchá, aby je mohla připíchnout na prádlo a oživila je. Miluje, když prádlo vlaje nad prostorem vybetonované části dvorečku, pes do něj
radostně ňufá čenichem a kočky s přivřenýma očima nasávají jeho vůni. Je to mnohem veselejší, než když v zimě musejí zatopit pod kotlem a pak přenášet hadry na půdu, která je nízká a trochu zatuchlá, zčásti zaházená
harampádím, které tam jejich předci ze svatojánského domu postupně natahali. I když mají ruce rozmáčené a občas si na valše sedřou kůžičku, pod níž pak štípe a pálí živé maso, mají obě tahle letní sobotní prací odpoledne rády. Povídají si a zpívají, smějí se a nedovedou si představit, že na podzim jim společné chvíle skončí, nebo dostanou jinou podobu. Posunou se totiž v prodejním pořadníku, který maminka bedlivě hlídá, a budou se muset smířit s pračkou, kterou jim sem přivezou, zapojí… a ona se stane součástí domu. Zmizí jejich obřad, přijdou o léty naučenou zvyklost. Juliana Paukrtová už od jara přemýšlí nad tím, proč vlastně snacha chce vyměnit její obětavou práci za jakýsi rachotivý stroj. Má to být snad
pomsta, že nechce chodit mezi ženy do družstevní prádelny, když takovou vymoženost JZD zřídilo? Nebo Albíně přijde prádlo od ní nedbale vyprané? Špatně vybělené? Říká to teď s mírnou výčitkou i Míně, ale ta už v myšlenkách bloumá jinde, hlavu má mimo praní i jejich dvoreček. Dumá nad tím, je-li pravda to, co jí dnes řekla Lidka Farná. Zkoumá babičku očima, jestli se hodí vyzvídat, nebo ne, nakonec se osmělí. „Proč jiní rodiče mají jednu velkou postel a máma s tátou je mají rozdělené uličkou velkou jako mezi školními lavicemi? Lidunka říkala, že její máma za kravínem
viděla, jak moje máma…“

Duben 1946

         Francův sad omamně voní, letos snad ještě víc než jindy.

Narůžovělé okvětní lístky jabloní lákají svou sladkostí včely, které Anděle tancují přímo u hlavy divoký čardáš, až se po nich ožene… a pak se dívá, jak usedají do lůna květu a dychtivě sosají jeho sladkost. Na každém kousku zahrady je znát, že příroda se z plna hrdla nadechla ostrých slunečních paprsků, ačkoli letošní zima byla mírná a k lidem trpícím nedostatkem uhlí i milostivá. Nejsilnější mráz přišel v půli ledna, kdy tu kostelník naměřil minus osmnáct, rtuť teploměru ale rychle šplhala nahoru, sníh se do konce února vpil do půdy a její muž Fabián už v březnu odhadoval, že letos bude pěkná úroda karlátek, slív i rynglí. Tipoval, že řepa pěstitele potěší, ale píce bude slabá a lucerka se urodí v mizerné kvalitě, a na odhady on měl teda nos.

Anděla Francová si sundává šátek z hlavy a nechává své lehce prošedivělé vlasy vlát po lehkém jarním větříku, prochází se po sadu a  s očima přivřenýma nahlíží do korun stromů, jejichž větve se v příjemné symbióze dotýkají, aniž by se překrývaly, stromy jsou v řadách a silné kořeny mají usazeny v hluboké vrstvě zeminy bez skalnatého podloží, která jim dopřává dostatek živin. I proto jsou jejich jablka tak sladká a šťavnatá – dokonce je mají tak dobrá, že si pro ně jezdí lidé z Přerova, Olomouce i Zlína a říkají jim Francova moravská jadernička, jako by snad s mužem vypěstovali novou odrůdu. Na úrodu, ze které čpí i pot jejich předků, je Anděla pyšná, ale tíží ji, že její rodné Předmostí se postupně vylidňuje a kupců tak ubývá, a ví Bůh, jak to bude s vedlejším Přerovem – městem, do kterého se dá z jejich vesnice kamenem dohodit. Celých šest let snila o tom, že až skončí válka, ještě s Fabiánem povznesou jejich obchod s ovocem, ale kšefty zatím moc nejdou, i když jablka jsou jak malovaná, kompotované hrušky v prvotřídní kvalitě, ořechy jak půlka dlaně a křížaly jak med. Říká si, že je mrzuté, jak kvapně lidi od nich z vesnice mizí, aby se zabydleli v pohraničí. To ona by nemohla opustit hanáckou půdu, na které hospodaří už šestá generace jejich sadařské rodiny, ba nemohla by odejít ani z vesnice, kde se narodila, vdala, dva kluky porodila a svou osiřelou kmotřenku vychovala. Onehdy farář říkal, že ještě loni v květnu žilo v Předmostí dva tisíce sto dvacet lidí, a dnes s bídou sedmnáct stovek, nabádal proto mladé farníky, ať mají děti – celou kopu dětí –, a radil těm nerozhodným, ať do pohraničí nechodí a neobsazují domy po odsunutých Němcích… že to jim snad ani štěstí nemůže přinést.

Však všude chleba o dvou kůrkách. 

I Anděla doufá, že víc lidí si už rance na cestu nesbalí – a cizáky tu nechtějí, kdo ví, jaké móresy by přitáhli. Stačilo, když se jim vloni na konci ledna v místní škole usadilo na dvě stě vojáků, to sem tehdy přišla skupina Poláků a Maďarů, žádajících o ubytování pro transport vlasovců. Škola byla zavřená kvůli nebezpečí nákazy skvrnitým tyfem, a tak obsadili třídy a topili uhlím za obecní peníze, čímž se místním ještě víc zprotivili. A další vojáci přivandrovali hned po nich. Kvůli ruské zimní ofenzivě přišly velké přesuny německých vojsk, a ta zaplavila také Předmostí, i některé domácnosti musely přijmout uniformované muže, byť se jim příčilo přenechat jim lůžko a cíchy. Ve chlévech, stájích i stodolách ustájili své koně a rolnické vozy musely být pro ně v pohotovosti. A v dubnu pětačtyřicátého sem němečtí poddůstojníci nahnali hochy i starce, aby hloubili zákopy. Vedli to klikatě kolem celé vesnice, i jejich zahradu výkopem oddělili, mrtvou hlínu pak nechávali na místě, až na podzim si ty díry místní lidé zasypávali, nebo do nich navezli rumisko. Vesnice byla plná cizinců, a to Anděle nedělalo dobře, nedovolila Valince, aby vůbec vystrčila nos ze stavení. I za pultem jejich ovocnářství stála výhradně ona, anebo Fabián.

Nene, žádné další přivandrovalce sem nechtějí. Farář má pravdu, nejlepší bude, když se začnou více rodit děti, a ty Předmostí zaplní, obsadí obě školní budovy a budou jich plné ulice. Jako po první válce, kdy i ona krátce po sobě, v rozpětí devatenácti měsíců, porodila Teodora a Eduarda. Ráda na tu dobu Anděla vzpomínala – a přijdou ještě dobré časy, to si je jista. Kolem jejich domu budou chodit rodiny, aby v kostele svaté Máří Magdalény pokřtily své nejmladší, a malí mlsouni k nim poběží pro ořechy v cukru do kornoutu, křížaly nebo hrst rozinek. Oni přikoupí půdu a zasadí nové keříky rybízů a angreštů, přistaví venkovní kuchyni a v ní budou celé léto vařit marmelády… a bude se jim dařit. I když je Teodor opustí! Poradí si, nasmlouvají nové síly, o práci je ještě pořád hlad.

Pohled na hodinky ji ujistil, že čas určený k polední přestávce vypršel. Naposledy pohladí očima narůžovělé květy jabloní a vrací se zadní brankou ze sadu do obchodu, přejede drsnou dlaní hladké dubové dřevo jejich prodejního pultu a ujistí se, že je tady ráda. Ve stavení kousek od předmostské fary se před osmačtyřiceti lety narodila do sadařské rodiny Pelců – a tady i zemře, odtud ji nesli do kostela v peřince ke křtu, ponesou ji i na márách nohama napřed. Ale na to ještě nemyslí, podívá se nahoru na obrázek Panny Marie Hostýnské, která hlídá jejich úrodu, a očima s ní ujedná, ať na ni ještě dlouho dohlíží. Má hodně práce před sebou, příští rok v září bude strojit svatbu Eduardovi a Valince. Taky malého Rudynka, chlapce z Teodorovy krve, chce vidět vyrůstat. A doba už není zlá. Šest let byla sevřená, ještě i po válce se pořád bála, až letošní předjaří jí přineslo do duše osvěžení, poprvé když se do obce zase vrátil starý zvyk Masarykových vater. V předvečer výročí Tatíčkova narození vzplál v Knejzlíkových sadech nad Předmostím oheň a lidi se radovali.

Zvoneček nad dveřmi cinkl, první odpolední zákazník je tu, Anděla se rychle vrací očima do reality a úslužně se ptá, čím může posloužit. A už sama nabízí sladkou karotku, svázanou do úhledných svazků, česnek, co má říz, cibuli jen po dvou korunách kilo – i když zelenina nepatří do jejich sortimentu, občas tu nějaké přebytky prodávají.

Farářova kuchařka Justina si dlouze všechno prohlíží, ale nic se jí jaksi nezdá, vezme do košíku zavěšeného na předloktí jen skleničku povidel a pak na váhu přihodí čtyři kožoche, jejich zimní jablka. Dlouze si pak prohlíží nabídku, kterou tu mají z Unrry – ví, že si to pořídit nemůže, ale láká ji všechno, co tu Anděla nabízí. Jenže farář by se zlobil, že konzervy má nechat pro potřebnější – pro děti, které po válečném nedostatku potřebují zase kvalitní jídlo, nebo pro mladé lidi, navrátivší se z totálního nasazení v Říši. Anděla Francová tu má jen pár věcí vyskládaných ve stínu vitríny, které jí tu nechali pracovníci z americké dobročinné organizace pro válkou ubité a vyhladovělé Čechy. Justina Jíchová tak zrakem šmejdí jen po názvech na plechovkách a představuje si, co je uvnitř – jak asi vypadají párky naložené s fazolemi, maso s nudlemi, šunka s rozinkami, vepřové s hruškovou omáčkou, irský guláš nebo krevní tučnice. Kdyby nepracovala u faráře, jistě by si o jeden kousek řekla – buď tady, nebo v koloniálu, kde toho mají ještě více. Jídlo miluje Justina ve všech podobách, taky proto ji rodiče dali vyučit kuchařkou… a konzervy jsou pro ni nóbl, i své potravinové lístky by za ně obětovala, ale hněvu důstojného pána se vystavovat nebude.

„Otevřete okna, za chvilku bude výbuch, v ornici je zase munice,“ vlítne do jejího přemýšlení rozrušený dětský hlas syna obecního strážníka Bělky. Běží přes Tyršovu ulici až k návsi, aby vykřičel, co mu nařídil poručík Šandera, který jim byl přidělený z přerovského posádkového velitelství, aby miny a granáty různého kalibru i rozměrů – které zůstaly v okolí ještě po Němcích – šetrně zneškodňoval. Byl zkušený pyrotechnik a jednal rychle, uměl naorganizovat i místní děcka, ze kterých udělal rychlou spojku. Zadýchaný ježatý kluk nakoukne do obchodu s plechovým nápisem „Ovocnářství Francovi“ a Anděla mu stačí dát za doručení zprávy aspoň jablko do ruky. V letu děkuje, ale už peláší dál.

„Pohlídáte mi to tu?“ otočí se Anděla na Justinu, v chvatu otevře všechna okna v krámě a už běží do jejich stavení, aby také tam otevřela, nechce mít vyvalené sklo. Utíká přes dvůr i do domku-přílepku, postaveného v zahradě pro Valinku, oběhne všechna okna a otočí mosaznou kličkou.

Když se vrátí zpět do obchodu, má se už Justina k odchodu, zaplatí za nákup a dojde ke dveřím, nechá cinknout zvoneček, ale pak se ještě otočí, aby Anděle flusla do obličeje jed: „Špatně jsi Teodora vychovala, nectí nic a je neznaboh, vždyť tu ubohou holku jen do řečí přivedl! A ještě se prý dal k nim, tfuj! Vaše rodina je špatná a kvůli Valje i prokletá!“

Špatná a prokletá?

Anděla na to neříká nic, je zaskočena těmi slovy, nejraději by po Justině hodila koš jablek, co má po ruce, ale neudělá to. Omlouvá ji, že je zapšklá stará panna a mluví z ní  závist, nevraživost plynoucí z její nenasycenosti vlastním životem. Jen slouží faráři, špicluje a donáší. Její zábavou je hajsovat po vsi a nosit drby z besed u sousedů, trochu je překroutit a pokřivené poslat dál. Ale stejně to Andělu píchne u srdce.

Přikryje si uši, výbuch byl tentokrát tak silný, až otřásl domem, bylo to skoro jako za války, kdy Fabián raději zatloukl okna dřevěnými prkny. Anděla napočítá do deseti, až se pod ní podlaha nehýbe, projde se po obchodě a zhluboka dýchá, aby zahnala slzy a odehnala nepříjemný pocit, který tu Justina po sobě zanechala. Smrad z jejích nevymáchaných úst, puch ze zlomyslných slov. Do krámu přispěchá ze sadu Eduard a pomáhá jí srovnat do poliček marmelády, které se výbuchem pohnuly. Přerovnává sklínky a Anděla se tím jen ujišťuje, že tlustá Justina nemá pravdu – dobře s Fabiánem své kluky vychovali! Když Edovi pomáhá, něčeho si všimne… Na jedné z polic – na té s nápisem Dárky od Unrry – chybí šunka s rozinkami, která tu zcela jistě před pár minutami byla. To Justina Jíchová ji musela ukrást, však po konzervách celou dobu okouzleně hleděla.

Anděla vztekle sundá zástěru, praští s ní o pult a vyběhne ven. Tak tohle ne, ublíží jí slovní prašivinou, a ještě okrade o jídlo z dobročinné americké sbírky? Valí se po ulici, až se zalyká vzduchem, až nemůže popadnout dech. Váhá, jestli poběží na faru za Justinou a z ní tu konzervu vymámí, nebo rovnou vtrhne k farářovi, aby věděl, jakou nenechavou kuchařku si tam drží. A nakonec je rozhodnuto.

„Copak, Andělko?“ zeptá se jí před kostelem Otec Řehoř, do kterého narazila. Dokonce ji i za ramena přidrží, když vidí, jak je schvácená a čímsi rozčilená. Zalyká se hořkostí a chce mu žalovat na Justinu, že hned dvě boží přikázání porušila, a ani se nezarděla… ale nakonec se zmůže jen na to, aby pípla: „Eduard s Valinkou budou mít v srpnu, o svatém Vavřinci, zásnuby,“ – a pak se dívá, jak se velebný pán směje, jako by snad Andělka byla zapomnětlivá stará bába, která už neví, že se na všem ohledně plánovaného sňatku dávno dohodli.

Když se vrací zpět do Tyršovy ulice, aspoň si na chodník odplivne a řekne pár ošklivých slov. Uleví se jí a má pocit, že má s Justinou vyrovnáno – protože jinak se ona se zákeřností druhých vypořádat neumí. Konzervu jí odpustí, ale otírat se o jejich Teodora farská nebude!

Pondělí 27. listopadu 1944, Přerov – Trávník, Kosmákova

Obchůzka, na kterou se MUDr. Leopold Šantovský vydal, měla být něco jako mrskání bičem po ohnutých zádech. Týden se z nemocnice nedostal domů, od toho hrozného bombardování si ze svého lékařského pokoje musel udělat dočasné útočiště druhého domova. Nebyl jediný, kdo celých sedm dnů neopustil špitální budovu – sloužit raněným byla morální povinnost všech, kteří kdy prošli zdravotnickým vzděláním. Byl sice vlivem svého povolání už mírně otupělý a za devětačtyřicet let svého života zažil leccos, ale tahle zkušenost zanechala v jeho duši ošklivý škraloup. Dvaatřicet vážně zraněných lidí stále leželo v nemocnici, odkázáno na jejich pomoc. Ti, kteří byli poraněni jen lehce, se doléčovali doma. Mnozí ale už ani ten domov neměli. Od personálu věděl, že patnáct baráků bylo úplně zničeno a sedmnáct poškozeno tak těžce, že je beztak bude nutné strhnout, další desítky domů měly vytlučená okna a dveře. Deset mrtvých, které si bombardování vzalo za svou oběť, už bylo pohřbeno, další tři pohřby se mají konat tento týden. Znal dva z těch mrtvých a bylo mu úzko, když si vzpomněl, jak teď musí trpět jejich rodiny. Mírně zaváhal, jestli by se neměl zastavit u ženy mrtvého ošetřovatele Oldy Vávry a nabídnout jí pomoc… ale nakonec sám sobě přiznal, že na to nemá. Víc vnitřní bolesti nevydrží, žádný další nápor smutku sám sobě ordinovat nebude – a rozhovor s vdovou by nebyl o nic méně útrpný než starání se o lidi, kteří na jeho oddělení trpěli.

Sešel od nemocnice dolů, do Kozlovské ulice. Stál tam a díval se na tu zkázu – stržené domy byly němými svědky pohromy, jakou tu v Přerově dosud lidi nezažili. V troskách pobíhali psi… a co víc, i děti. Odehnal je odtud a vysvětlil, že by se jim tu mohlo něco nepěkného stát, a když se stále u té nahnuté zdi zdržovaly, pohrozil, že bude žalovat tátovi. To pomohlo, kluci a holky se rozprchli jako vrabci. Sám nevěděl, proč si tuhle procházku zničeným Přerovem dopřával, proč raději nezůstal v nemocnici, nebo neodjel domů do Lipníku k ženě – ale pak si i odpověděl.

Potřebuji to v sobě uzavřít!

Sešel do Kosmákovy ulice, odtud zamíří k Žebračce, kde to taky bouchlo. Lužní les ale naštěstí žádnou oběť nepohřbil, nikoho si k sobě nevzal.

Pozdravil pár lidí a všiml si, že ztratili úsměv, potkával jakési roboty… tolik odlišné od jeho personálu, který se musel na raněné usmívat a přinášet i přes trpké pocity slova útěchy. Svou neúčastí v očích se lišili od všech těch sester a pečovatelek, které se už týden nevrátily domů, aby pomáhaly u operací, převazovaly rány, konejšily bolest. Když došel k Bečvě, zastavil se tu, sedl na lavičku a zapálil si, byť kouřil jen výjimečně. Jenže teď musel. Znal totiž ten druhý důvod, který ho po týdnu vyhnal ven.

Lota Kiliánová!

Celých sedm dní se s ní potkával, od smrti tchyně se mu tolik nevyhýbala, navíc byli nuceni spolupracovat, tady už nevraživost nebyla na místě. Viděl ji v ten den, kdy se Přerov otřásl pod náporem bomb, jak dala na špitální chodbě pusu na rty jakémusi muži… takovému nevzhlednému mladíkovi, který mu ani přes svůj věk nemohl konkurovat. A toho si byl Leopold Šantovský vědom. On byl vždycky ozdobou každé společnosti, ve které se vyskytl – už v dětství mu dokonce i cizí lidi říkali, že tak pěkného hocha ještě neviděli. Měl průsvitně modré oči, které působily podmanivě – na ženy tedy zvlášť, vyrostl do metru devadesáti a jeho postava se mohla rovnat s římskými bohy. I ve svém věku měl ukázkový chrup bez kazu a jedinou chybičkou na jeho vzhledu byla jizva u levého ucha, která byla pozůstatkem bitky s kamarádem, s nímž se v době studií dělil o jednu slečnu. Jenže to bylo dávno – tak dávno, že jizva postupně splývala s jeho kůží a přestávala se stávat hendikepem. Jeho manželka, která k němu dříve vzhlížela, se v posledních letech propadla kamsi mimo jejich vztah, zajímaly ji jen děti, byť už všechny skoro dospělé. A právě dospělé děti… to bylo něco, na co Lotu Kiliánovou před lety lákal. „Až budou děti z domu, podám žádost o rozvod a vezmu si tě,“ kolíbal ji svými sliby. Věděl, že to nikdy neudělá, ale jí tahle vějička stačila… nebo se tak aspoň tvářila. Vztah se stejně rozpadl dřív, tenkrát mu to ani příliš nevadilo, měl už mezi mladšími sestrami další adeptku, která s ním vydržela následující dva roky. A pak přicházely další a další. Ale teď, když zase Lotu pozoroval při práci, ztrácel se ve svém vlastním pohledu. Obdivoval její útlé boky, když se skláněla k pacientům, pod ošetřovatelskou uniformou vnímal drobná prsa, která kdysi tak rád držel ve své dlani. Vzpomínal, jak to s ní bývalo pěkné, když se její křehká, skoro až dívčí postava, nad ním vzpínala v posteli. Jak zatínala dlaně do jeho stehen a při orgasmu naplno otevírala své oči – ačkoliv všechny ženy před ní i po ní ty oči vždycky zavíraly – jak se pak třásla, když se k němu schoulila.

Dal si posledního šluka z cigarety, vyhodil špačka do trávy a rozhodně vyšel dál. Míjel zrovna jeden z domů se symbolem pro ochranu obyvatel, kterému se tady říkalo „oo“ – šlo o šipku označující směr do volného prostranství, kde se Přerováci mohli chránit před zápalnými bombami. Na velkých bílých šipkách byl německo-český nápis Zur Betschwa – K Bečvě. Jenže právě okolí řeky teď místní lidi tak zradilo! Právě tady někteří našli smrt – šipky-nešipky… Děsilo ho, že bomby poškodily i kapličku Bolestné Panny Marie s křížovou cestou, která stála přímo pod špitálem a mnozí se právě tam chodili modlit za své uzdravení… on v tom viděl špatné znamení pro svůj špitál i pro Přerov.

„Do hajzlu,“ procedil Leopold Šantovský mezi zuby. Tušil, že svou bezmoc bude muset rozchodit, nic jiného mu nepomůže. Musí si projít místa, kde dopadaly bomby, vidět ty rozbořené domy a myslet na své pacienty – a to všechno pro to, aby si znovu uvědomil pomíjivost svého života. Věděl, že ve dvě hodiny musí znovu nastoupit do služby, poslat domů ženě telegram, že tento týden ještě zůstává na oddělení, kde je povinen sloužit… a pak se spokojit se sestrou, která se stala jednou z Lotiných náhradnic.

Z věznice ve Světlé nad Sázavou ji pustili ve čtvrtek. Nejprve si myslela, že hned sedne na vlak a pojede do Přerova, aby co nejdříve mohla do domova za svým Mirečkem, ale nakonec své rozhodnutí odložila. Teď jí přece nic neuteče, už bude čistá, do ničeho se nenechá namočit, začne žít jako zodpovědná máma. Vrátí se do bytu k Fíkusovi a bude doufat, že ji tam nechá žít, než si zajistí něco jiného. Najde si práci – bude třeba prodávat v bufetu, nebo uklízet kanceláře, taky by mohla do dílny, ale ne k monotónní práci, ta by ji zabila. Na nádraží ve Světlé si dala ještě pivo a párek, pak rum a slané tyčinky… a potom ještě to všechno třikrát do kola, takže domů jela až prvním ranním pátečním vlakem. Byl krásný den, a už se neskonale těšila, až se vlak dokodrcá do jejího rodného města, ona po deseti letech konečně nabere do plic přerovský vzduch… a pak se rozběhne do Škodovy ulice, která s nádražím skoro sousedí. Oběhne celou svou milovanou čtvrť, pozdraví se se všemi starými přáteli – a asi se i seznámí s novými, kteří na tuhle konečnou přerovskou adresu došli poté, co neplatili nájem, protože peníze probendili na nejrůznějších štacích. Čtvrť plná průšvihářů, hlavně těch cikánských, byla jejím domovem, který měla ráda.

Na nádraží v Přerově si dala na spravení chuti ještě jedno pivo, stoupla na místo, kterému se tady říkalo mokrý loket, a přemítala. Kohopak asi prvního potkám? Za těch deset let nebyla s nikým v kontaktu, ale moc dobře věděla, že u nich ve Škodovce se to tak nebere. Kolikrát sama zažila, jak se tam lidi vraceli z lochu, a všichni je vítali, nabízeli jim to nejlepší ze svých kuchyní a spižíren, několik dní se v kuse jedlo, pilo a slavilo. Nečekala, že by jí někdo z její ulice psal do kriminálu, aby ji informoval, potěšil, nebo poskytl útěchu – hodnoty ve Škodovce byly postavené úplně jinak. Když tam – v romském ghettu – člověk žil a dýchal jejich vzduch, byl součástí velké rodiny… a když zmizel, zdánlivě se na něj zapomnělo. Ovšem ve chvíli, kdy se vrátil, byl zase v rodině – nabídli mu jídlo a postel, jako by nebylo nic samozřejmějšího. A jestli ji Fíkus k sobě nebude moct vzít, zcela jistě se pro ni najde místo jinde. Třeba u Girgů, nebo u Maďara Zoltána, který míval jen pro sebe dva pokoje a občas k sobě vzal i nějakého útěkáře. Těšila se na ně na všechny – na starou Gizelu Žigovou, která byla pár let její druhou mámou, na Mirgovy, Janovy, Lackovy, Růženu, trdlo Slávku i bachratého Ferka, který si ji chtěl vzít, když otěhotněla s Mirečkem a Fíkus ji asi týden nechtěl. Těšila se na vůni ulice, na prádlo rozvěšené po celém dvoře, na klepače ověšené cikánskými dětmi, na prach z půdy, odkud vylétávali holubi, na chodby popsané sprostými slovy a pokreslené obrázky… Prostě na všechno.

Dala si druhé pivo na kuráž a vyšla z nádraží.

Dýchla na ni přerovská pohoda, vůně pivovaru, chemičky a aut. Lidi se míhali sem a tam – a u mašinky, která stála před nádražím jako vzpomínka na dobu páry, poznala pár známých. Chmatáka Kolomana, který kdysi hrával automaty a starou Bedlu, co za mlada šlapala chodník před hotelem Grand. Kývla jim na pozdrav, a oni jí srdečně zamávali, jako by mezi nimi nebyla propast těch deseti let. Chtěli se s ní zastavit, ale rukou jim naznačila, že chvátá – spěchala domů tak, že její chůze připomínala spíše poklus. Přeběhla rušnou silnici, minula vietnamský obchod… a už stála na rohu Škodovky, vzrušeně si sáhla na prsa, zavřela oči a pak je šťastně otevřela. Konečně doma! Z rohu až ke ghettu to bylo padesát osm kroků, to si pamatovala přesně. Vždycky, když šla z noční uspávací akce, doběhla na roh, napočítala do osmapadesáti a mizela v místech, které jí skýtalo bezpečí… protože sem se policajti báli i ve dne, natožpak v noci.

Teď udělala poslední krok a… musela si promnout obě oči. Chvění v těle už nepřipomínalo vzrušené brnění, ale úlek. Šok.

„Co to má kurva znamenat?“ řekla pološeptem. „Co to má do hajzlu být!“ zakřičela už nahlas. Spletla se snad? Nebo si Škodovku jen ve vězení vysnila? Kde jako celá ta čtvrť je? Zmizela? Vygumoval ji někdo z mapy Přerova? Vybájila si snad v mozku, že tu v sobotu večer vařili na dvorku hovězí guláš a támhle v rohu dávali k betonové zídce čórky, které pak rozváželi do zastaváren? Ne, to přece nemůže být pravda! Vstoupila do prázdného prostoru, pokrytého travou, plevelem a zbytky suti… vlítla dovnitř toho zeleného placu a točila se kolem dokola – jako by byla malá holka, která si sama se sebou hraje mlýnek. Rozpažila ruce jako lopaty a točila se po větru. Kde je dům, ve kterém přespávala? Dvorek, kde slavila v šestnácti letech zasnoubení s Fíkusem? Bahno, přes které se od podzimu do jara prodírali ke svým domovům? Lavička, na níž s Gejzou do noci sedávali, on hrál na kytaru a ona k tomu zpívala a tančila? Kde je strom, na který lezli Zoltánovi vnuci a rozčilovali tím zrzavou Bětku? Kde jsou všechny ty domy, kde žili lidi, které měla ráda?

„Kde je Škodova ulice?!“

Žena, kterou zastavila, na ni udiveně pohlédla. „Vy nečtete noviny? Nedíváte se na televizi? Vloni tu hrůzu zbourali. Chválabohu za to. Jenže Cikány nám rozstrkali po celém Přerově… a teď to máme! Jsou i na Dlážce a na Trávníku, i v Předmostí teď bydlí.“

Jak, zbourali? Co to ta baba mele za blbosti? Frederika sedla na patník před hospodou U Kmotrů, zaklonila hlavu až na záda a dala si dlaně na obličej. Jak si někdo mohl dovolit pozvat sem bagry a nechal shrnout pět krásných baráků, domov tří stovek lidí? Domy přece mohli opravit… Copak takhle se maže historie? Který hajzl to udělal? Kdo o tom rozhodl? Ten starosta, se kterým se kdysi bavila o jejich nájmu, a pak platila pokutu za to, že na něj plivla? Netušila, kde najde všechny, děsilo ji, že jsou rozstrkaní po Přerově, jak řekla ta ženská.

Zdrcena tím pohledem na planinu se otočila na patě a vykročila zpátky k nádraží. Brečela, i když tahle emoce jí byla cizí, obvykle sprostě nadávala nebo se divoce prala, když byla naštvaná… Jenže tady nebylo na koho řvát a do koho bušit. Bedla stála u mašinky a hned jí vyzvonila, že Gizela Žigová předloni zemřela a Fíkus sedí za rozkrádačky – sotva prý dal kluka do děcáku, namočil se do sraček a ještě vykřikoval, že ví bůh, jestli je malý Mirek vůbec jeho…

Ach bože, kluka do děcáku! Frederika se při těch slovech zpotila, musí přece za Mirečkem – jak na to mohla zapomenout? Vyběhla ze Škodovky, prolítla kolem nádraží, přeběhla Čechovu ulici a odtud jen odbočila do Sušilky, kde, v jednom z řadových domů, sídlil léta letoucí děcák. Domov, v němž Mireček už rok a půl žil a čekal, až si máma odkroutí trest. Zazvonila tam, zaskočená vlastními emocemi, ve dveřích se objevila vychovatelka a hned jí oznámila, že teď Mirečka vidět nemůže, protože je ještě ve škole.

Čekala v Sušilce na chodníku až do tří hodin, kdy se děti začaly trousit ze školy. Poznala ho hned, jakmile se na ulici objevil, i když šel se třemi kamarády, i když měl na hlavě naraženou čepici a na očích brýle. Byl tak moc podobný Fíkusovi! Utíkala k němu, objala ho… a on nechápavě hleděl, ale tiskl se k ní, jako by snad instinktivně cítil, že takhle troska je přece jeho máma.

4. července 1975, hájenka pod svatým Hostýnem

„Už?“
Za dveřmi vykoukla střapatá nazrzlá hlava. A hned za ní se objevily tři další. Jedna černá s hustými cůpky a dvě řídce plavé, skoro až albínsky bílé.
„No tak pojďte,“ usmála se na své děti, postavila na stůl dort s pěti svíčkami a skoro obřadně je zapálila, pěkně jednu po druhé – a v sobě si zatím s každým škrtnutím sirky přehrávala, jak ten rok po roku šel. Promítlo se jí to všechno od prvopočátku. Jak ho nechtěla, pak chtěla, potom si nebyla jistá, jestli čtvrté dítě nebude nad jejich síly… a jak je teď ráda, že ten zrzeček neskončil v její gynekologické kartě s popiskem abortus arteficialis.
„No tak, Prokůpku, pořádně se nadechni a…“
Než stačil nafouknout svoje pihaté tváře, hned se mu nad rameny zjevily dlouhé blonďaté ofiny bratrů, pod nimiž se smály škvírky jejich očí. Než stačila kluky okřiknout, už mu z obou stran svíčky sfoukli.
„Hynku, Cyrile, jste zlomyslní,“ napomenul je táta, každého z nich vytáhl za jedno ucho a odtáhl k dřevěné lavici, kam je usadil. Než se vrátil ke stolu, aby nejmladšímu ze svých synů znovu zapálil dort, už tu práci za něj převzala Gita. Jejich nejstarší a ze všech dětí také nejrozumnější.
„Nefňukej, Prokůpku,“ chlácholila ho, „víš, že to jsou sígři.“
Z lavice se ozvalo dvojité hlasité uchechtnutí, které sílilo tím víc, čím víc malý Prokop projevoval neschopnost sfouknout svých pět svíček. Poprskal dort a pak zklamaně sledoval, jak Gita místo něj sfoukává plamínky, které se komíhaly nad červenými svíčkami. Počkal, až maminka donese sedm talířků, položí je na jejich velký dubový stůl, dovolí bratrům, aby mohli odlepit zadky od tvrdé lavice, a nožem s nahřátou čepelí zakrojí první kousek. Byl rád, že první porce byla pro něj – pro oslavence, druhou dala tátovi, třetí klínek položila na talíř strýci Hubertovi, pak Gitě, čtvrtý dala sobě a teprve ty poslední dva Hynkovi a Cyrilovi. Ještě k nim zvedla prst a tónem učitelky, kterou doopravdy byla, řekla: „Ještě jednou budete dneska Prokopa zlobit, čeká vás zítra domácí vězení a za trest si vyplníte archy s vyjmenovanými slovy po b a p!“
Kluci se sice šklebili, ale už neprovokovali.
Lžičky klouzající po porcelánových talířích s jeleny postupně dobraly poslední sousto, Gita odnesla nádobí do dřezu, táta důležitě vstal, prošel se po pokoji a s očima stejně tajemnýma, jako když k nim chodil Ježíšek, pronesl: „Dárek na tebe čeká venku, Prokůpku!“ Máma utřela cípem zástěry Prokopovi pusu od čokoládové polevy, vzala ho za ruku a vyšla s ním na dvůr, před hájenku strýce Huberta, která sloužila rodině Foretových jako příjemné letní sídlo. Světle zelené oči malého chlapce zamžouraly do sluníčka, které se rozlilo nad krajem. Byly zvědavé a dychtivé.
„Mám hledat?“ ujistil se, že správně pochopil pravidla narozeninové hry.
Nesmělými kroky došel ke studni, ale táta se zasmál: „Zima, tam to není!“
Otočil se na patě a kroky skoro blešími se přesunul ke stodole. „Pořád chladno,“ napověděla mu Gita. Nakrabatil nespokojeně čelo a podíval se směrem k mámě. Panenky jejích očí ho jemným pohybem vlevo nasměrovaly ke schodkům, které vedly k půdě. Rozběhl se k nim, a už za sebou slyšel trojhlasně: Hoří, hoří, hoří!“ Vyběhl po betonu a na pátém schodu uviděl krabici zabalenou do bledě modrého papíru, na kterém trůnila obrovská červená mašle. Popadl dárek a utíkal s ním dolů, schválně si sedl co nejblíže ke Gitulce, aby měl kluky v zádech. Škubnul mašlí, která se hned rozvázala, strhl papír a měl na kolenou už jen bílou krabici s víkem. Tak strašně ho chtěl odklopit, ale zároveň se toho bál. Děsil se, že na dně té papírové škatule nebude krásná červená plyšová liška, kterou si vyhlédl v hračkárně a toužil po ní tak, že ji vměstnal na každý obrázek, který kreslil. Ta lištička byla už od jara hrdinou všech jeho malůvek. Byla mámou s malými liščaty kolem sebe, baletkou, výpravčí na železnici, příslušnicí SNB, ale i řidičkou bagru, jezdila s popelářským autem a taky v sanitce.
„No tak, Prokůpku, ty nejsi zvědavý?“ zeptala se ho máma.
Posmrkl, utřel si nos do hřbetu ruky – a teprve pak odklopil ten dekl. Na tři vteřiny pevně zavřel víčka a pak je rychle otevřel.
Byla tam!
Přesně ta lištička, kterou chodil obdivovat k výloze hračkárny v ulici, které máma říkala postaru Ferdinandova, ale on moc dobře věděl od soudružky učitelky z jejich oddělení, že se jmenuje Československé armády. Stál u té lišky každý den, když šli s mámou přes město ze školky, vždycky se pustil její dlaně, chvilku utíkal – aby u ní byl co nejdříve, prstíkem ji přes sklo pohladil, zamával, řekl pár slov… a teď… Teď je jeho! Vypadala úplně přesně jako liška z leporela, které patřilo k jeho nejoblíbenějším knížkám.
„Lištičko!“ vykřikl, odhodil škatuli na zem a přitiskl si červené plyšové zvířátko na sebe, „lištičko moje!“
Z ochozů pod skalkou se ozval dvojitý hurónský smích.
„Lištičko, lištičko moje!“ napodobovali ho Hynek s Cyrilem a smáli se tak, až otec musel zakřičet. Poslední dobou se mu zdálo, že ty dva výrostky už moc nezvládá – a dal si za úkol, že do konce prázdnin je musí pořádně zkrotit, zapojí je více do prací kolem hájenky, budou pomáhat jemu na dvoře, mámě v kuchyni a strýci Hubertovi v lese… a on je ten smích přejde!
Z obýváku táta ještě rychle donesl fotoaparát, aby si děti zvěčnil, než se mu rozutečou, pak je poslal sednout si na schodky a každému donesl ze spížky žlutou limonádu s brčkem, která u nich byla k mání výjimečně, obvykle jen při dětských oslavách. Čtyři sodovky pomalu mizely v žaludcích jeho dětí a on s dojetím pozoroval, jak všichni vyrostli. Zvlášť Gitulka. Taková to byla žoužel, teď se ve dvanácti rychle vytáhla, zesílila, zakulatila se jí záda, zaoblily boky, a více se začala podobat španělské rodině jeho ženy. A pak kluci – ti zase byli kopií jeho genů, plavovlasí, modroocí, s výraznými lícními kostmi, které se při úsměvu nadzvedly tak vysoko, že přivřely oči a udělaly z nich jen dlouhé škvírky. Kluci oslavili v červnu jedenáct a přáli si kopačky a míč, nebo prak a nové udice. Byli tak jiní, než jejich nejmladší a taky nejkřehčí povahou i svou tělesnou konstrukcí! V Prokůpkovi se prolnula podoba obou rodičů, která geny smíchala tak mistrně, že měl kluk měděné vlasy, bílou pleť s pihami a velké zelené oči, které ale pořád vypadaly vyděšeně. A věděl proč…
Ti dva mu nedali pokoj! Pořád ho strašili!
Díval se teď na chlapce, jak k sobě vděčně tiskne lišku, kterou pojmenoval Lištička, zatímco jeho bráchové zase do sebe žduchají lokty a pošklebují se mu. Hledal v hlavě slova, která by obhájila Prokůpkovu slabost pro lišky – pátral po souvislostech, s nimiž by zaujal i Hynka s Cyrilem. Jako učitel dějepisu nemusel jít příliš do hloubky mozku, stačilo jen lehce cvrnknout do jednoho ze závitů – a už to měl na jazyku.
„Jestlipak víte, kluci, co znamená liščí tanec?“
Usrknuli limonádu a sborově zavrtěli hlavou, jako správná dvojčata dělali celou řadu gest společně, takřka synchronizovaně, dokonce i ty bílé řasy jim při tom kmitaly stejnou frekvencí.
„Lišky se stávaly v šestnáctém až osmnáctém století oblíbenou součástí loveckých plesů. Byly zneužívány k surové zábavě zvané liščí tanec, při které byly vyhazovány do vzduchu jakýmisi švihadly. Při pádu se obvykle zabily nebo vážně zranily, čemuž účastníci – a dámy zvlášť – tleskali. Výskali nad tím a radovali se. Zvláštním milovníkem liščích tanců byl saský kurfiřt August Silný, který nechal vyhazovat lišky tak vysoko, až…“
Uslyšel tiché, spíše suché a zoufalé vzlyknutí. Prokop tisknul lišku k sobě, až skoro nedýchal, zatímco žena mu spílala: „Ty jsi tomu, táto, dal!“
Než stačil zmírnit tu historku, která se mu asi fakt nepovedla, byli už Hynek s Cyrilem na nohách. Vyrvali Prokůpkovi plyšovou hračku z rukou, utíkali s ní doprostřed dvorku a jeden přes druhého křičeli: „Já jsem August Silný, já jsem August Silný, silný až nejsilnější!“ Liška lítala nahoru a dolů, ve vzduchu se míhaly jen její ruce, nohy, silonové fousky a ocásek s bílou špičkou. Když k nim táta doběhl, aby je pořádně zchladil, rozběhli se kluci k lesu, zatímco ubohá liška se zabořila čumákem přímo do louže, která vyplnila ďolíček uprostřed dvorku.
A vedle ní dopadla její levá noha, ze které trčely dlouhé červené nitě.
„Hynku, Cyrile,“ zakřičel za nimi táta Foret zlostně, „já vám dnes zmaluji zadek!“

10. července 2017, Přerov, ulice Na Hrázi

„A zmaloval?“ zeptala se pečovatelka Svatava Grossová, když si vyslechla tu starou vzpomínku – a podrobně si prohlížela snímek z toho léta, který zůstal Hermíně Foretové jako jediný hmatatelný důkaz dvaačtyřicet let starého příběhu její rodiny.
„Kdepak,“ máchla rukou do prázdna, „na to byl můj muž moc velký dobrák. Neuměl na děti ani moc zvednout hlas – na ty vlastní, ani na ty ve škole.“
Pečovatelka obešla kulatý stůl, vzala do ruky letitou čínskou konvici a rozlila do dvou šálků čaj, který příjemně provoněl pokoj mátou. Sedla si vedle staré dámy a chvilku zapřemýšlela, na co by se měla ještě zeptat, aby řeč mezi nimi nevázla. Přece jenom to byla její nová klientka a nic moc o ní zatím nevěděla, byly jen ve fázi seznamování se, oťukávaly se a poznávaly teprve druhý týden… a ona věděla, že staří lidé mají své vrtochy.
„A jak dopadla lištička?“ zeptala se tónem spíše neutrálním, aby nic nepokazila.
„Tu jsme vytáhli z louže, umyli, vyfénovali, přišila jsem jí nohu, a Prokůpek byl zase šťastný. Kluci uznali, že to přepískli, ale den domácího vězení je neminul.“
Hermína si vzala zase do ruky tu starou černobílou fotku a bříškem prstu pravé ruky pohladila obličeje všech svých čtyř dětí. Když se na ně dívala, musela uznat, že vlastně vůbec nevypadají jako sourozenci, kteří vznikli spojením spermií a vajíčka jedněch rodičů – dvou lidí, kteří se měli výjimečně moc rádi.
Usrkla čaj a znovu si vzala na klín krabici fotek.
Škatuli plnou vzpomínek.
„Tak to je můj muž,“ řekla a zabodla prst s bytelným kloubem do svatební fotky, mírně pak snímek nahnula, aby si ho i pečovatelka mohla zblízka prohlédnout a uznat jeho přednosti. „Eda byl krásný chlap, noblesní, galantní, vysoký, štíhlý, s nordickými rysy, výrazným nosem a… velkýma, hebkýma rukama! Byl můj opak. Vidíte? Malá, tmavá, spíše podsaditá… ale měla jsem krásné vlasy a prý i svůdné oči, jak mi později Eda řekl. Brali jsme se v devětapadesátém roce, přesně v den, kdy sovětská sonda Luna dopadla na Měsíc, a stala se tak první sondou, které se podařilo dosáhnout jeho povrchu.“
Pečovatelka oddělala hrníček od úst, na první pohled to vypadalo jako gesto údivu, který Hermína bystře odchytila a s vehemencí učitelky i vysvětlila.
„No… taková byla prostě doba, nadšeně jsme hltali všechno, co se týkalo Sovětského svazu, věřili jsme té ideji! Vaši rodiče snad ne?“
Zklidnila se, když žena sedící naproti ní nakonec dovedla šálek až ke rtům, upila a na důkaz absolutního pochopení zamžikala očima. Teprve pak byla Hermína schopna zase zabořit ruce do škatule a pokračovat ve svém vyprávění. Musela se prostě jen ujistit, že je chápána… a ne vysmívána.
„Rok 1963. Šestnáctého května – měsíc před tím, co se podívala do vesmíru Valentina Těreškovová – se nám narodila Gita. Říkala jsem si tenkrát, že jsem porodila dceru do objevné doby, do krásného času, kdy i ženy mohou v kosmické raketě objevovat svět. Já si moc přála Margaritu, po mé mamince, ale Eda byl proti. Zdálo se mu to dlouhé a krkolomné, takže Gita byla nakonec kompromis našich návrhů. Je doktorka – ale to vy přece víte. Je úspěšná a mezi lidmi oblíbená, její jedinou vadou je to, že je natolik zahloubaná do své práce, že se kvůli tomu zaujetí nestačila ani vdát. A přitom o ni byl zájem! Chodila postupně se dvěma kolegy, ale ani s jedním to nedopadlo, nemám od ní vnouče, což mě mrzí… ale nemůžou mít všichni všechno. Gita je moje největší opora, má v sobě mou španělskou dobrosrdečnost i Edovu systematičnost.“
Pečovatelka si od Hermíny postupně vzala tři fotky holčičky, které by nikdo nemohl upřít její roztomilost. Na posledním snímku už ležela vedle dvou bílých, zamotaných vánoček.
„Vlevo je Hynek, vpravo Cyril,“ řekla stará dáma a něžně si své syny prohlédla. „Chtěli jsme k dceři ještě jednoho chlapce, do poslední chvíle jsme netušili, že tam jsou dva, až v osmém měsíci začal mít gynekolog pochybnosti, pak zachytil dvě srdíčka a bylo jasno. To víte, byl čtyřiašedesátý rok, doktoři neměli ultrazvuky jako dnes. Narodili se pětadvacátého června, kdy bylo zatmění Měsíce, to se nám zdálo symbolicky krásné, brali jsme to jako dobré znamení – říká se, že děti narozené při zatmění přinášejí na svět energii, a tu ti dva teda měli. Na kluky jsme byli s Edou pyšní, přece jenom se tenkrát tolik dvojčat nerodilo, byli jsme rarita. Hynek je dnes profesorem na univerzitě v Olomouci, vzal si dceru úspěšného německého obchodníka a mají tři děti. Přednáší i v Praze, ve Vídni, v Moskvě a v Paříži, je jeden z největších evropských odborníků na období paleolitu. Jen škoda,“ povzdechla si, „že se s ním vídáme tak málo.“
„I Cyril?“ zeptala se pečovatelka a pak ten svůj dotaz – o němž si nebyla jistá, jestli není nevhodný – trochu obrousila dovětkem: „Přece jenom dvojčata mají niternou potřebu být si nablízku, no ne?“
Hermína si povzdechla, ale ne nějak výrazně, spíše teatrálně. „Cyril je tak trochu naše bolest. Studoval farmacii, byl chytrý… jen prostě od jisté doby začal být uzavřený, spíše introvertní. Když byli s Hynkem ještě děti, nechal se nakazit jeho veselou povahou, ale když dospíval a mužněl, začala se u něho projevovat taková melancholičnost. Myslím, že zdědil podivínskou povahu mého švagra Huberta, ten je taky takový pavouk, celý život žije sám v hájence pod Hostýnem a svět si v posledních letech spojuje jen přes internet, visí na něm každý den… Z farmacie náš Cyril nakonec sběhl, začal mít psychické problémy, pil, bral prášky, tahali jsme ho všichni nahoru, ale tam vydržel jen chvilku, pak zase padal dolů. Neudržel si byt, práci… prostě nic. Dnes žije na ubytovně a říká, že je tam spokojený, má poloviční invalidní důchod, jinak vypomáhá ve skladu Emosu, má želvu a…“
Máchla rukou do prázdna, pokračovat se jí nechtělo, když ale vzala do ruky další fotku, oči jí zvlhly. Na fotce byli Hynek s Cyrilem, nakukující do kočárku, v němž leželo bleděmodré mrně – první barevný snímek, který rodina měla.
„Nakonec jste se rozhodli pořídit benjamínka,“ řekla pečovatelka, když se jí zdálo, že začíná váznout řeč, která předtím Hermíně tak plynule šla. Stará dáma ale překvapila. „Ne, nerozhodli,“ opáčila jasně. „V osmašedesátém roce naše nadšení budováním socialismu a vším tím prosovětským přešlo, nedokázali jsme odpustit Rusákům, že nás obsadili… a zradili. Eda proti okupaci ostře vystoupil před svými gymnazisty, bylo to hned v prvních zářijových dnech, dusil v sobě zlobu, musela z něj ven. Následovala rychlá výpověď. Rok pak roznášel se ženskýma svačiny v Přerovských strojírnách, začal tak trochu pít, utápět se v té nespravedlnosti, litoval se. V listopadu devětašedesátého roku jsem nečekaně zjistila těhotenství. Další dítě jsme nechtěli a ani neplánovali, oboustranně jsme se shodli, že půjdu na interrupci, naše budoucnost byla dost nejistá… navíc tři děti nám dávaly zabrat. Předstoupila jsem proto před potratovou komisi, vysvětlila jim naši situaci – a jedna z těch veledůležitých komisařek mi řekla: ,Chápu, že nechcete porodit dítě muže, který zradil naši socialistickou vlast.ʻ Podívala jsem se na Edu, který tam musel se mnou – byl najednou tou krávou tak pošlapán… tak ponížen! Vstala jsem naštvaně ze židle, vyrvala té ženské mou žádost o přerušení těhotenství z ruky, před celou komisí ji rozškubala a řvala jsem po ní ještě na chodbě, kam mě vyvedli, abych se mohla nalokat vzduchu, který mi ta saň předtím vzala. O sedm měsíců později, v červenci roku 1970, se tak narodil náš nejmladší Prokop.“
Hermína Foretová se významně podívala na hodinky, věděla, že v sedm končí její pečovatelce služba a ona by ji neměla zdržovat. Ale napadlo ji, že když už tady budou teď spolu trávit čas, měly by mít k sobě blíž. Koneckonců – řekla jí dnes o sobě tolik věcí, že už ji skoro mohla zařadit do skupiny svých lidí.
„Jsem Hermína, tykejte mi,“ vybídla ji.
Žena naproti ní nejdříve trochu nechápavě zamžikala poplašeně očima, pak si posunula brýle blíže ke kořenu nosu, narovnala si záda, zvedla bradu, napřáhla vpřed svou pravici a jasným hlasem řekla: „Svatava Grossová, ale pro vás vždycky jen Svatka.“

Minimálně osm let už na něj nemyslela. Zapomněla, jak chutnají jeho slova, polibky, jakou něhou vládnou jeho ruce, kterými ji hladil po lopatkách, prsech a stehnech. Dva roky po Bohdančině narození úspěšně i neúspěšně zapomínala, zasouvala hluboko vzpomínky na rozechvění, když byl jejím milencem. Stýskalo se jí po tom pěkném, co mezi nimi bylo… a stejně programově vytěsňovala to špatné, aby se nezbláznila. Naučila se žít v celibátu a s každým rokem navíc si uvědomovala, že jí to mužské chtění vlastně vůbec neschází, neláká ji a nepronásleduje ani ve snech. Proč by mělo? říkala si. Uklidňovala se – nebo spíš si namlouvala –, že ji ten chlapský chtíč stejně jen zraňoval, ubíjel a spaloval. Nalhala úspěšně sama sobě, že by už nedovolila žádným dlaním, aby se jí dotýkaly tak něžně a na těch místech, kde byl naposledy Leonard.
A pak ji to dohnalo s o to větší silou, s o to větší razancí!
Lež, kterou si pustila do žil jako jed, začala pomalu ze svého těla odsávat. A mohl za to David, který ji v poměrně krátké době rozbrnkal tak, jak se to podobně před lety podařilo Leovi. Hrál si s ní, jako by byla loutna, která láká jeho prsty k zabrnkání… ale je mu zapovězená, zakletá a svou nedotknutelností o to víc chtěná. Loutna ležela v koutě, on se jí bál, jenže si v tom záchvěvu vlastní nejistoty nevšiml, že ona už chce, aby ten vydutý korpus drnkacího nástroje hnětl ve své dlani.
„Dáš si čaj?“ zeptal se jí, když si sedla na jeho postel.
Snažil se rozpoznat, jestli s ním Mariana žensky koketuje, ale nic takového nenaznačovala, a on se bál překročit tu hranici mezi přátelským a mileneckým poutem. A přitom si tak moc přál zase se po dlouhé době zabořit do ženské, užít si tu fyzickou rozkoš!
Dal jí pusu. Neprotestovala. Ale ani se nezapojila víc. Držela si jazyk důsledně na vrchním patře, takže jejich polibek vyzněl sice pozitivně, ale poněkud vlažně. Pohladil ji po krku. Nechala se. Držela ale pózu jako ostražitá užovka. Poněkud nešikovně jí dal ruku do výstřihu. Stáhla ruce k sobě, jako by se až takové důvěrnosti bála, ale nakonec ty ruce odtáhla od sebe a on se mohl dotknout její kůže. Jejího pravého prsa.
Víc mu ale nedovolila.
Myslel si, že je jí trochu proti vůli… přece jenom žije jako poustevník a prakticky jí nemá co nabídnout – kromě studené postele ve své chatce ze dřeva, která mu skýtala závětří hodné tak bezdomovce. Nevěděl, že když odcházela do chladné noci a mířila k domovu, litovala své odtažitosti, i když její tělo bylo napnuté jako chtivá struna, toužící po prvním brnknutí.
Když dorazila, uvítala ji Bohdanka s Mikulášem, který se krčil v jejím náručí. „Víš, koho jsme s babičkou potkaly na procházce?“ ptala se, ale na odpověď nečekala. „Bábu Black! Šla z hospody U mostu, smrděla, byla opilá a chtěla po nás peníze.“
——————————————————————————-

            Nakonec Jonáš přišel o pět minut dřív, ale obchod byl prázdný a po ranní návštěvě té holčičky se tam nemihla ani noha, takže v poklidu zavřel krám a odebral se i s Holubem do zadní části Zverimexu, kde měl příjemně vytopenou kuchyňku. Hodil si do mikrovlnky čínské nudle s masem, které tam měl od včerejška, do konvice napustil vodu na čaj… a než se oba přístroje stačily s hlasitým cinknutím vypnout, spustil směrem k Jonášovi: „Přemýšlel jsem nad vším, Holube, a rozhodl jsem se, že to setkání s Bohdankou risknu. Asi bych si vyčítal, že jsem tvoji prosbu nevyslyšel… a souhlasím s tebou, že by člověk měl aspoň orientačně vědět, kde má kořeny. Já třeba svou mámu neznám, opustila mě – a dodnes to prázdno mám v sobě.“
Jonáš s povděkem usrkl čaj, který mu přistál pod promrzlými dlaněmi.
„To rád slyším. Kdy a kde, Leo?“
„Díval jsem se do kalendáře. Jedenáctého ledna má Bohdana svátek. Když jsem nestihl být dárek k Ježíšku, budu aspoň k jmeninám. Přijedu za vámi do Přerova a počkám na vás v Restauraci U Labutě… Tam to znám, kdysi jsem tam dostal solidní kartáč od tvé babičky Hedviky. Ve tři odpoledne se setkám s tebou, řekneš mi, jak to vypadá, dáme si frťana na kuráž – no, a ve čtyři by mohla přijít dcera. Stůl objednám a útratu platím. Mám jen jednu podmínku. Máma o tom setkání s Bohdankou bude vědět!“
Leonard netušil, že tou poslední otázkou tak trochu sekl do Jonášova bolavého místa. A Jonáš zase nevěděl, že Leo si svou schůzku s dcerou dopřál jen díky tomu, že se rozhodl už za pár dnů zmizet z České republiky, a tudíž se nemusel bát dalších závazků, které by mu ze setkání mohly popřípadě plynout. Prostě že žádné další příště už nebude. Než se všichni stihnou otočit za tím setkáním s ním, bude on už pobývat v Peru, kde má dojednaný jeden zvlášť dobrý kšeft, kterým se zabezpečí do konce života. Pro začátek tam ale bude sekat latinu v jedné přírodní rezervaci, kde bude mít na starosti amazónky modrohlavé a zlatouché, kondory jihoamerické i trnovce černé, pro něž měl zvlášť velkou slabost. A až si získá důvěru místních, pustí se do dalších obchodů.
Těšil se, že konečně unikne Daliboru Karasovi, který se tváří, jak mu má být Leo vděčný za to, že ho po propuštění z kriminálu vzal pod svá křídla – a přitom tu z něj za pár korun dře kůži. To už se mu v Peru nestane.

„Promiň,“ otočil se na Michala, „měl jsem náročný týden.“
Vstal od svého psacího stolu, došel k nočnímu stolku, sáhl do spodního šuplíku a podal Michalovi do ruky mírně umolousanou obálku, která pořád smrděla jako zapařené houby. Sám si vedle něj sedl, objal ho a pozoroval milencovy ruce, které se vypořádávaly s tou zatuchlou schránkou, v níž byla uložena celá ta zrada. Položil mu hlavu na rameno, aby se nemusel dívat, jak čte, jen se oddával jeho hlasu, který to kostrbaté psaní na papíře jaksi zhmotňoval. Jonáš přivřel bolestně oči a čekal, až přijde to slovo… slovo „vedl“, které řízne do jeho srdce silou a intenzitou žiletky.
„Mám podezření, že Miloš Černý má zájem odkrýt Policii skupinu s pracovním názvem ARA. Pro ten případ tu nechávám důkaz. Potvrzuji, že Miloš Černý, narozený 22. října 1966 v Přerově, organizoval a vedl tuto pašeráckou skupinu, která se od 13. ledna 2005 podílela na nelegálním převozu ara kobaltového do České republiky. Organizoval v této věci ornitology z Portugalska, Brazílie a Německa.“ Michal dočetl a nevěřícně se otočil na Jonáše.
„Co to má znamenat, proboha?“
„Psal to Franc. Leonard Franc. Všechno je asi jinak, než jsem si v životě myslel, Míšo. Setkal jsem se ve středu s tím hajzlem Francem. Opil se a vyčetl mi, že do kšeftu s ara kobaltovými, který ho stál kriminál, ho zatáhl můj otec. Přes svého kamaráda, taky ornitologa, angažoval Leonarda, o němž z doslechu věděl, že rozumí papouškům a pracuje v kšeftě s exotickým ptactvem, přes který je schopen chovatelům prodat pašované druhy. Potřebovali ale zázemí a klece. Otec prý kamarádovi řekl, aby Leonardovi doporučil moji matku a pomalu k ní přetáhl chov amazónků černotemenných… než dojedou ten kšeft. Leonard Franc s tím souhlasil, otec byl spokojený, že to tak všechno klape… než zjistil, že Franc mu brousí za ženou. Pak se celá skupina ARA zhroutila. Franc chápal, že když čeká s mojí matkou dítě, a definitivně tak zničil mým rodičům manželství, přijde ze strany mého táty msta. Že všechno napráská… protože na životě po svém zranění už nelpěl. Už chápu, že ta jeho druhá autohavárie nebyla nehoda, ale prachobyčejná a zbabělá sebevražda. Ještě předtím ale táta opravdu stačil – zřejmě anonymně – celý případ nahlásit policajtům, kteří už měli stopu. Rozkryl jim celou skupinu, aby ztrestal France za to, že počal s mou matkou Bohdanku. Chápeš?“
Michal nevěřícně pokýval hlavou.
„To je šílený,“ hlesl až po chvilce.
„Táta uměl jazyky a měl styky s ornitology po celém světě. Organizoval asi přes jejich komunikační síť kšeft s ohroženými ptáky, zatímco máma se doma oddaně starala o bezcenné pěnkavy. Myslím, že ona doteď nic neví… a jestli jí Leonard řekl to, co mně, tak tomu nevěří. Jenže já mám důkaz v podobě tohohle dopisu.“
„Tohle psaní by přece ani pro policajty nebyl důkaz. Může to být podvrh, navíc je to psané podivně, skoro bych řekl až dětinsky. A navíc to písmo! Kostrbaté, školní a špatně čitelné, jako by to psal někde na koleně se dvěma promile v krvi.“
I na to měl Jonáš odpověď: „Leonard není žádný místní intelektuál ani myslitel. Spíše prosťáček, takže důkaz nastražil úměrně svému IQ. A Bába Black mi potvrdila, že když u ní táta bydlel, tak tam Franc několikrát byl na návštěvě. Poznala ho na fotce, kterou jsem jí ukázal, považovala ho za otcova kamaráda, dokonce o něm řekla, že byl sympaťák!“

Bába Black se poněkud nemotorně pohybovala kolem kuchyňské linky, na Marianinu otázku neodpověděla, zato něco velmi horečně hledala. Pak se plácla do hlavy, došla ke svému stolku u postele a vzala z něj dvě štamprle, původně z čirého skla. Zaplnila je až po okraj slivovicí a jednu z nich svezla po hladkém stole směrem k Marianě. Napila se, a když viděla, že snacha kroutí hlavou, hodila do sebe i její dobře odměřenou porci z loňských švestek.
„Byl tu,“ řekla, když s úšklebkem spolkla tu příjemně sžíravou bolest, kdy se slivovice přemísťuje z hrtanu do žaludku. Pak vstala, vytáhla šuplík v chodbě a vytáhl z něj Jonášovu rukavici, kterou položila Marianě do klína.
„Co tu chtěl?“ zajímalo ji, ale Bába Black jen krčila rameny.
„Usnula jsem. Prolézal Miloškův pokoj – ale co tam hledal, to netuším.“
Mariana se na ni úkosem podívala.
„Vážně ne!“ olízla si Bába prsty k jakési dětinsky směšné přísaze.
Aby ukázala dobrou vůli – už i za tu slivovici, která jí teď bude nějaký ten den dělat společnost v její samotě –, podala Marianě klíče od místnosti a dovolila jí, aby vešla. Netoužila se pak dívat do jejích očí, které Mari zabodávala do každého místa v pokoji, kde její milovaný muž dožíval poslední dny. Sedla si chvilku na jeho postel, potěšila se pohledem na obrázky ptáků, které si sem dal… a pak si otevřela skříň s oblečením, jeden jeho svetr si vzala a zabořila do něj svou tvář. Byla si jistá, že v té zatuchlé vlně cítí tělo Miloše i ruce mámy, která pro svého zetě svetr upletla.
Stála tak minutu, možná dvě… a možná i deset.
„Zbláznila ses, Mariano?“ nakoukla do místnosti Bába Black. V ruce už držela klíč od pokoje a nepokrytě dávala najevo, že si nepřeje, aby se víc hrabala ve věcech, které patřily jejímu synovi. Mari tušila, že ji chce zasypat výčitkami – a že ji od té hromady zlých slov zachránily jen slzy, které se jí s dravostí vodopádu rozlily po obličeji.
„Proč jsi vlastně přišla? Byla jsi tu naposledy před svatbou, to už je víc než čtvrt století. Od té doby ti Bába Black nestála ani za jedinou návštěvu!“
Podívala se do jejího nenávistí zkřiveného obličeje a potichu řekla: „Jonáš se ztratil. Cítím, že je v nebezpečí. A potřebuji zjistit, co se stalo…“
„Jonáš? V nebezpečí?“ převalovala Bába na jazyku ta slova, jako by to byly jedovaté byliny, které se chystá vyplivnout na stůl. Mariana si byla jistá, že tahle prostoduchá stařena s vypitým mozkem opravdu nic neví… protože kdyby věděla, teď by to ze sebe vysypala. Na to by jí její jednoduchá povaha stačila.
„Zřejmě udělal průšvih a schovává se!“
„Myslela sis, že je u mě?“ zeptala se Bába a Mari s posmrknutím kývla.
„Není… jak vidíš,“ rozhodila ruce do šíře svého miniaturního bytu, kterému už čtyřicet let říkala domov a nenáviděla ho stejně tak, jako všechny lidi kolem sebe. Ale Jonáše měla ráda… toho ano, i když ho vídala tak málo. Často na něj ale myslela.
Bába Black vstala, došla k polici, zaházené tolika věcmi, že bylo s podivem, že ji ještě hmoždinky ve zdi udržely. Vzala si krabičku, která byla ve vrchní části všech těch krámů – a položila ji na stůl. Pak věnovala dlouhý a významný pohled do zvětšených panenek Mariany. „Zeptám se karet, ty mě na rozdíl od lidí nikdy nezklamaly. Když se budeme obě soustředit, najdeme v nich pravdu. Učila mě je vykládat matčina sestra, moje kmotra – a to byla vědma, za kterou se táhli lidé z celé Anglie i Francie, viděla dál než ostatní a já… já to řemeslo zdědila po ní. Dokonce i ty cikánské karty,“ nadhodila si v levé ruce jejich balíček, „jsou původní.“

Po schodech do prvního patra se mu šlo špatně. Kdyby mohl, zdrhnul by – koneckonců, zbabělec na to byl dost velký. Ale věděl, že tuhle cestu musí podniknout. Esemeska, která mu doběhla do mobilu, ho nenechala v klidu. I když až doteď na žádnou zprávu neodpovídal. Sedm měsíců její číslo úspěšně ignoroval. Dokonce si ji označil ve svém telefonu slovem Nebrat!
„Můžete mi prosím zavolat paní Abrhámovou?“ nakoukl do sesterny. Sestřička, taková pěkná snědá holka s krásným poprsím, ho nasměrovala do dveří na konci chodby. Odmítl
to a vysvětlil, že by se raději s čerstvou matkou sešel  v návštěvní místnosti, protože… významně posmrkl…protože je nachlazený. Neochotně se odlepila ze židle a vyšla z místnosti, ukázala mu na deseti metrech chůze ukázkové kroucení v bocích a nádherný zadek v zařezaných tangách. „Máte tam syna, paní Abrhámová,“ oznámila Elišce, „má rýmu, čeká vás v návštěvní místnosti.“ Koutkem oka ještě zahlédl, jak Ela nadšeně
vyběhla z místnosti – a jak se jí podlomila kolena, když ho uviděla stát na konci chodby. Položila si ruku na prso a skoro nevěřícně šeptnula: „To jsi ty, Oskare?“
Přišlo mu trapné, že jí nic nenese. Ani kytku. Ani hračku pro děcko. Ale byl si jistý, že tak je to nejlepší. Nesmí dát najevo ani náznak zájmu, ani špetku pochopení,
aby si náhodou nedělala plané naděje. Chtěl zabránit jejímu zklamání. Ani ruku jí nepodal, ani imitaci polibku na líc nenabídl. Tvář měl jako socha vytesaná z kamene, naprosto nehnutou emocemi.
„Psala jsem ti, že máme dceru,“ řekla mu.
„Proto jsem tady,“ opáčil Oskar Majer mírně podrážděným
tónem.
„Chceš ji vidět?“
„Ne!“
„Ne? Tak proč jsi přijel? Kde vlastně celou dobu jsi
a proč se skrýváš?“
Na výčitky zvědavý nebyl a zpovídat se jí přece taky nemusí. Je svobodný. Ostatně, on sám jí nikdy budoucnost nesliboval, měl za to, že jejich vztah je vymezen jen poctivým sexem – a byl přesvědčený, že Eliška to chápe stejně. Třikrát týdně, dvě kvalitně využité hodiny, povinná procházka na provětrání hlavy, kino nebo kavárna, a šlus. Jenže kdyby to opravdu
chápala, neseděla by tady na novorozeneckém oddělení v plandavé nemocniční košili, pod kterou se jí rýsovalo vytahané břicho a povadlé poprsí. Všiml si mapky z nažloutlého mateřského mléka, která se roztahovala na látce – obkroužená kolem bradavky. Hnusilo se mu to tak, že musel na pár vteřin otočit oči k oknu. Ela vypadala unaveně, měla svěšené tváře, svislé vrásky nad horním rtem a nateklá oční víčka. Vůbec teď nechápal,
že s ní mohl…
„Na kolik si ten svůj podvod ceníš?“ zeptal se jí. Tuhle větu si doma poctivě zkoušel před zrcadlem, byla obsahově tak zlá, že ani on by ji bez řádného nácviku nedal. „Myslím měsíčně,“ doplnil po chvilce.
Stalo se přesně to, co předpokládal. Eliška se uraženě zvedla a otočila k němu zády – čelem ke dveřím. Všiml si, že má v zadní oblasti obtisknutou vložku, která se jí
rýsovala pod jemnými kalhotkami. A na té bílé noční košili měla prosáknutou krev.
Hnusem se otřepal. Proboha! Šinula se po chodbě s tou rudou skvrnou na zadku,
bylo vidět, že jde opatrně, aby jí vložka neklouzala nahoru a dolů. Doběhl ji, natočil obličejem k sobě a vrazil jí do ruky cíp obálky.
„Rovných padesát tisíc za to, že nebudu v rodném listě,“ řekl, „víc ode mě nedostaneš!“
Rozevřela prsty, aby dala jasně najevo, že žádnou obálkou si ji nekoupí, odstoupila na dva kroky od něj, pak se k němu zase přiblížila. Vypadalo to, že v sobě střádá sílu k tomu, aby mu z centimetrové vzdálenosti řekla do ksichtu něco peprného, ale mýlil si. Zkrabatila
rty, pak je rozevřela a plivla mu přímo mezi oči pěkně hustý flusanec. Visel mu tam jako nevábný krápník ještě ve chvíli, kdy do místnosti vešla ta snědá prsatá sestřička, která se mu předtím tak líbila. Zelenožlutý hlen na jeho nose ocenila solidním úšklebkem.

Podíval se na ni zblízka a surově ji chytil za zápěstí: „Jsi strašná mrcha, víš to?“ Zasmála se a zakryla mu pusu dlaní, ve které předtím držela jahodové želé, posypané jemným krystalovým cukrem. „A to vadí?“ Neudržel se a olízl její sladkou dlaň. Nemyslel tím nic konkrétního, ale ona se toho náznaku chytla jako pijavice a se stejnou razancí se na něho i přisála. Ještě slyšel, jak mu šeptá: „Prodloužíme tenhle vztah jen do dalšího adventu. A pak zmizím i s naším děckem. Nikomu tím přece neublížíme, Jáchyme…“ Věděl, že tuhle hru už nehraje. Nepřistoupí na ni. Ukončil ji s loňským prosincem a pokračovat v ní nebude. Přišel dnes za Emmou proto, aby si s ní promluvil – ne kvůli jejímu chtíči, usazenému v jejích očích i rozpáleném těle. Všiml si, že se její poprsí vzrušeně zvedá; uhnul pohledem a udělal dva kroky ke dveřím, které ho mohly vyplivnout na chodbu, do výtahu a odtud na ulici – a tam by měl klid. Nic by už necítil, žádný závan touhy, která tu na něho útočila ze vzduchu, prosyceného pachem její kůže, masa i tekutin. Tou chemií, kterou mu od srpna do prosince mixovala. Řekl, že si jen… opravdu jen jednou sáhne na levé ňadro – že si prostě jenom zkontroluje tlukot jejího srdce… a pak půjde. Bilo jí divoce, nemohl to neslyšet a necítit, dlaň mu doslova pulsovala ženským chtěním. Zavrtěla se v bocích, jak si sundávala kalhotky, ale on dělal, že si toho nevšiml. „Nejde to,“ řekl jasně, a přitom jí dovolil, aby nasměrovala jeho ruku tam, kam ona chtěla. „Pamatuješ, jak jsme spolu zahodili klíč od mé garsonky do Moravy? Ukončili jsme to přece!“ křičel. Kývla na souhlas a vedla ho k posteli. „Vážně nemůžu,“ protestoval ještě ve chvíli, kdy ho zbavovala oblečení. Nemít ji nadosah, uvědomil by si, že dvojí život už žít nemůže. A nechce! Ale byla tak blízko, že zase zatoužil po vesmírném letu s hvězdným výbojem, který mu uměla poskytnout jen ona.

Chřipka? To zní milosrdně, říkal si Jáchym. Jako dokonalé, takřka hlaďoučké alibi. Moc dobře ale věděl, že tohle není žádný virus, ale válka nervů, které se mu v těle srolovaly do tíživého závaží. Pořád mu v hlavě hučela tátova slova: „Tvůj hřích bude cosi vážit a měřit, dostane konkrétní jméno a bude zapsán na matrice, pojišťovna ti ho pojistí a stát si ho zahrne do rozpočtů…“ Měl pravdu, a čím víc se Emmin porod přibližoval, tím akutněji byl Jáchym zralý na psychiatrii. Celý den jejího termínu to v sobě mlel, pak večer usnul s pocitem zvýšené teploty a probudil se s vysokou horečkou. Marně se snažil jazykem nahmatat slepené patro, pod zády měl loužičku a po spáncích mu tekly čůrky potu. Byl pátek a Anička se dívala na svůj oblíbený seriál. Když po jeho skončení přišla do ložnice, úplně se vyděsila: „Jáchyme, musíme jet na pohotovost.“ Zavrtěl hlavou a jen ji poprosil, ať mu na noc dá zábal a paralen s čajem. Pak zase rychle usnul. Zdálo se mu, že Emma chodí s obrovským břichem po porodním sále, má na sobě bílého andělíčka a vzadu potrhané šňůrky. Byl tam s ní a pořád na ni mluvil, ale ona ho nechtěla poslouchat, jenže před ním neměla kam utéct. „Tancovali jsme spolu na tenkém ledě!“ křičel do jejího hlasitého funění a kvílení. „A co bude potom – až puknou ledy a celé se to provalí?“ ptal se jí. Podívala se na něho zblízka a z očí jí vyšlehly plameny, měla obrovské panenky a rudé bělmo. „Co bude pak? Střepy z ledu. Ledové střepy. Střepy a krev… tvoje krev!“ vyštěkla na něho zlostně a pak to zopakovala. Potom začala silně krvácet, na sál se sbíhali doktoři a sestřičky, odháněli Jáchyma jako obtížný hmyz a dokonce na něj křičeli. Následně se film v mozku posunul dál a kdosi v něm krvavým skalpelem udělal střih. Emma už porodila. Celá rodina se šla podívat do porodnice na chlapečka, který jako by Jáchymovi z oka vypadl. Všichni to viděli a upřeli na něj nenávistný pohled. Nejdřív Karel, pak Bohunka, nakonec i jeho žena. Zrudl, zbledl, zezelenal a zešedl… a Emma se té paletě jeho barev hlasitě smála, Anna na něho něco řvala a on se bránil. Šermoval neohrabanýma rukama, kryl se a bál, že jednu slízne. Pořád opakoval její slova: „Ledové střepy. Ledové střepy. Ledové střepy.“ Najednou cítil, že padá do škvíry mezi ostré kry a je pod vodou. Nemůže dýchat, dusí se a hystericky křičí. „Jáchyme, Jáchyme!“ Probral se. Andulčin hlas byl opravdový, ne snový. „Co máš pořád s těmi ledovými střepy? Teď, v srpnu…“ Nečekala na odpověď, zabalila ho do mokrého prostěradla a pak do dvou dek, aby tu horkost pořádně vypotil. Nadzvedla mu hlavu a přinutila ho, aby prášek zapil aspoň hltem vlažného čaje. Pak zase odpadl, Anna mu ještě něco říkala, ale on už měl pod víčky Emmu. Držela v náručí nahého chlapečka, který se na něho díval velkýma, moudrýma, jakoby vševědoucíma očima. Očima jeho otce! „Dotancovali jsme spolu, Jáchyme,“ říkala Emma smutně. „Musíme jet. Už nikdy nás neuvidíš.“ „Je to taky moje děcko!“ ječel do tmy pokoje. Anička rozsvítila lampičku, naklonila se k němu a kapesníkem mu otřela mokrou tvář. Posadila ho, dala mu napít studeného čaje, natřela mu jelením lojem popraskané rty a začala chystat nový zábal. Tentokrát mu ještě potřela chodidla tvarohem, aby z něho vytáhl horečku. Její muž pořád pálil jako kamna.

Mráz lezl až za nehty, navíc začalo sněžit. „Proč nepočkali na jaro?“ zeptala se Jáchyma Anička. „Přece se nemusejí brát…“ Silnice byla jako sklínka, kola podkluzovala, auto lítalo ze strany na stranu. Jáchym raději zastavil na jednom z odpočívadel a pobídl Annu, aby mu z termosky nalila kalíšek heřmánkového čaje. Holky, sedící vzadu, byly natěšené, Josífek nevrlý. „Přeju jim to… ale bojím se o Magdu,“ vrtěl Jáchym hlavou. To už stáli před hospodou, kde se mělo začít slavit. „Bojíš se, tati, o Magdu, protože je strejda Marek děvkař?“ zeptala se ho Johana. „Nebo proto, že je o osmnáct let starší?“ přidala se Judita. Vydechl úžasem i hrůzou. Uvědomil si, že si před dětmi budou muset dávat víc pozor, přece jen mají uši všude. O pár vteřin později zadoufal, že jejich rozhovor nezaslechla Dana se svým Járou, kteří je přišli přivítat. On, visící v mramorovém obleku se zelenou košilí, ona, přetékající v tmavofialovém kostýmku. Vypadali sice trochu kolotočářsky, ale šťastně. „Pojďte si na štamprličku,“ lákal je dovnitř růžolící albín Jarda. „Dám vám na talířek uzené s křenem,“ nabízela Dana. V hospodě už byl zmatek, všude nějaké podnosy s jídlem a pitím, kolem dokola kopy bund, čepic, šálů a rukavic. A u stolů především Danina rodina – lidé, kteří se usmívali, podávali si ruce, bodře na sebe povykovali, vítali se, vykřikovali, vzpomínali, plácali se po zádech nebo se handrkovali. Ve dveřích se objevila Magda. Byla nádherná! Vypadala jako panenka, sedící na dortu, obklopená sladkým krémem, který láká k ulíznutí. Jen ty dredy, stažené do culíku, si mohla odpustit… Aspoň Jáchym si to myslel. „Jééé, tati,“ zajásala, když na něho narazila, „ani nám nikdo neřekl, že už jste přijeli. Hned to musím říct Markovi, někde tu je. Nebo ho najdeš sám?“ Ujistil ji, že tohle zvládne. Postupně navštívil velký sál, malý sál, předsálí, bar, ale nikde ho neviděl. Narazil na něj až v kotelně. Seděl na otočné židličce a koukal doblba, na sobě měl jen podvlíkačky, bleděmodrou košili s rozepnutými rukávy a kravatu visící přes poklopec. Šťastně rozhodně nevypadal. „Ty vole, musíš mě z toho vysekat. Tohle je strašná blbost. Omyl. Řekni jim třeba, že jsem náhle onemocněl nebo že mám nějakou nevyléčitelnou nemoc, kterou jsem jim zatajil, třeba AIDS, nebo že nemůžu mít děti, že už jsem ženatý nebo že je nějaká moje někdejší milenka právě před porodem. Prostě něco!“ Dokonce vstal a chytl Jáchyma za límec, aby umocnil prosbu, která bohužel nevypadala jako nejapný žert natěšeného ženicha. Měl celkem dost upito; na stole stála láhev s vodkou, z dobré půlky vyzunknutá. „Kurva, Jáchyme, přece ti nemusím říkat, že já nejsem typ, který by se mohl oženit. Sám nejlíp víš, jaký jsem hajzl. Přece to Magdě nemůžeš udělat, vždyť je něco jako tvoje dcera. Prosím tě dostaň mě odsud,“ prosil úpěnlivě. Nohy už měl vratké, ruce se mu třásly, když se jimi pokoušel dotknout láhve, aby si z ní mohl loknout na svůj omyl. Pak otevřel ventilačku malého okna a pokoušel se do jeho rámu vlézt, a přitom jako by čekal, že mu v tom Jáchym zabrání. „Za hodinu a půl je obřad, takže se uklidni, donesu ti z kuchyně pořádné kafe a v klidu si promluvíme,“ řekl mu Jáchym. Odešel do hospody, kde poprosil barmanku o dva extra silné turky. Když s nimi došel za Markem, měl talířek plný vycmrndaného lógru. To ale zdaleka nebylo nejhorší – za těch deset minut se Marek stačil ještě víc dorazit. „Páni!“ hvízdl kdosi a vklouzl do začouzené místnosti. Anna. „A hele, paní manželka,“ uchechtl se Marek. A pak zvážněl: „Podívej se, Jáchyme, buď mě z té svatby vysekáš, nebo jí řeknu tvoje tajemství. Víš které? Jako že ty a tvoje, teda vlastně její…“ Přiskočil k němu a překryl mu dlaní pusu – dokonce tak silně a razantně, že za pár vteřin Marek zmodral a pohledem vykulených očí prosil o kousek vzduchu. Anička celé scénce udiveně přihlížela, obočí povytažené, bradu protáhlou. Jáchym ji chňapl za ruku a bez vysvětlení vlekl po schodech nahoru. V duchu měl jasno: s Fraisem jednou provždy skončil. „Kde máš děti?“ ptal se jí, aby zaplašil Markova slova. Marně. „O co jde?“ zajímala se Anna. „Ty máš přede mnou nějaké tajemství?“ Kývl. „Doma ti to řeknu. Ale teď musíme za Danou, za Magdou a za Jardou… Tohle vážně nemá cenu, ten idiot nemůže jít před oltář!“

„Budeme se milovat?“ zeptala se a převrátila se na záda. Byla nahá a Filipovi se líbila, i když k ženám býval, co se projevů fyzické náklonnosti týká, spíše rezervovaný. Jenže tahle pro něj měla své kouzlo. Nešlo jí nepodlehnout. Měla dokonalé tělo, potažené nádhernou snědou kůží, která lákala bříška jeho prstů. „Budeme se milovat?“ řekla už o něco naléhavěji než před pár vteřinami. Líbilo se mu, jak je samozřejmá. Na nic si nehraje. Neschovává se. Mluví bez oklik. Líbilo se mu to? Nebo ho to šokovalo? Přitom se neznali tak dlouho, nebyli letití milenci. Neměla by se ještě trochu stydět? napadlo ho. Zamotat se do přikrývky, dělat drahoty, a teprve pak se mu nabídnout? Byl hladový a tak jako tak by si ji vzal, ale když se mu tak podbízela, ztratil touhu lovce. Chtěl ji dobývat, prosit, škádlit se s ní a žadonit o dotek. A ona teď leží vedle něj, stehna od sebe, nohy rozkročené a v kolenou povolené. „No tak, Filipe,“ pobídla ho už nervózně, očima přitom zkoumala ciferník hodin. „Za půl hodiny musím být v baru.“ Její přímočarost byla až vražedná. Měl by v ní tu vášeň zabít? Zprudka si sedla. Nejdřív si myslel, že se naštvala, vklouzne do froté kabátku, vzteky si utáhne šňůru kolem pasu a odkráčí do kuchyně. Zase ho překvapila. To Emma Squirrel uměla. Páskem od županu mu svázala ruce nad hlavu a udělala všechno proto, aby se s ním mohla milovat. Moc práce jí to nedalo, byl už nabuzený pohledem na její opálenou pokožku. V některých záhybech byla úplně černá – a to ho dráždilo. Líbily se mu tmavé typy holek, byly energické, a tahle Emma měla temperamentu na rozdávání. Osedlala si ho jako grošáka. Posloužil jí ale ochotně a rád, nebylo nač si stěžovat. Za deset minut bylo po všem. Znovu se podívala na hodinky a vydechla úžasem. Hodila na sebe džíny a triko a do tašky hodila časopis, kterým si bude krátit chvíli za barem. „Osprchuj se, prostěradlo hoď do pračky, zapni ji na dvojku a klíče od bytu mi hoď do schránky.“ Když už byla na prahu bytu, Filip se za ní rozběhl. „Ty zítra vážně odlétáš, Veverko?“ Přikývla. „Ale neboj, já se ti zase vrátím.“

Stoupla si zeširoka nad vanu a pod svou vaginu si dala průhledný kalíšek. Zavřela oči a dala mozku signál, aby spustil moč – ale ten nezareagoval. Nevycedila ani kapku. Otočila kohoutkem, aby jí tekoucí voda psychicky pomohla k čurání. Dělávala to tak i své dceři, když ji v roce a půl chtěla konečně naučit používat nočník. Když tekla voda, malé Iglice se námahou orosily oči, a za chviličku hrál hrníček pochvalnou melodii. Iglika nad ním stála a radostně si tleskala – a někdy, než ji máma odchytla, si stihla v tom svém čuráníčku pocachtat i obě ruce. Vzpomínka to byla příjemná, lechtala Šárku Jordanovou u srdečního svalu a naplňovala ji nadějí, že ještě zažije déjà-vu. Povedlo se. Odložila kalíšek s močí na pračku a v hlavě teď živila jedinou myšlenku. Myšlenku na dvě čárky, které se přece jednou musejí, musejí objevit. Dvě červené // na bílém proužku, který právě držela v ruce… Její statistky, pečlivě vedené v zeleném deníčku, mluvily jasně: kvůli těm dvěma proužkům spala za posledních osm let s třiadevadesáti muži – s chlapy, které nemilovala, mnozí se jí dokonce hnusili, štítila se jejich penisů i spermatu, nenáviděla je za jejich nenasytnost, za tu perverzní sexuální hru s neznámou ženou, která je vzrušovala… ale jen tenhle závod za mužským orgasmem jí mohl zajistit, aby se v její děloze zahnízdilo dítě, po kterém tak zoufale toužila. Musela si odmyslet ty smyslné, natěšené ksichty, rozechvělé ruce, zpocená záda, hořký pach samců, kteří ji toužili dostat až na orgastický Olymp – a netušili přitom, že o tyhle vrcholy Šárka vůbec nestála. Pachtila se jen za flíčkem na ultrazvuku, za tou malou skvrnku, která by jí dala naději a šanci. Zelený deníček, pečlivě uložený pod polštářem, obsahoval i další položku, která honbu za živou fazolkou provázela. Peníze. Za deset let zaplatila za všechny ty hotely v republice i mimo ni sto padesát šest tisíc korun, natankovala do auta benzín za šedesát tisíc a na nemalou částku ji přišlo všechno to krajkované prádélko, podvazky, punčochy, korzety, tanga, jehličkové lakýrky a sametové lajblíky, díky kterým ty samce točila až do odkrvení všech údů jejich těla. Peněz ale nelitovala, věřila, že jednou to vyjde a jeden z těch nadržených chlapů z ní udělá matku. Jejich příjmení neznala, nechtěla je vědět, záměrně si je nezjišťovala, odmítala tenhle shluk písmen, kterým jim dodává identitu. Její zelený deníček v každé z těch kolonek schovával jen kusé informace o majiteli spermatu, které si od nich brala se stejnou samozřejmostí, jako si jiné ženy berou od dealera reklamní vzorek krému proti vráskám. Nechávala dlouhé minuty bílý proužek na pračce, aby vyschl a odtajnil dvě čárky… a jako pokaždé si do ruky vzala notes, aby alespoň letmo vzpomněla na milence, který před dvěma nebo třemi týdny prořízl její vaginu s ujištěním, že se ona chrání. Vždycky se musela smát. Naivní, hloupí a důvěřiví chlapi… Pitomci! A to přitom na všech dostupných seznamkách zatrhovala políčko ze zkratkou VŠ, aby měla jistotu, že do sebe pouští kvalitní geny. Nedovedla si představit, že by jednou přivedla na svět děcko hloupé, nebo i mírně natvrdlé, neschopné proplouvat školou stejně úspěšně jako ona. I Iglika byla inteligentní holčička, výjimečně nadaná na tanec… pozorná, vnímavá a pohotová. V pěti letech už četla, uměla sčítat a odečítat do dvaceti, mluvila bez problémů česky i bulharsky. A to její otec neměl ani střední školu – jenže za tím nebyla jeho hloupost ve smyslu nízkého íkvé, ale bohémská povaha, která ho pořád kamsi hnala a dělala z něj notorického útěkáře. Byl flink, ale ona, ona ho milovala. Šárka dopila kafe a odběhla ke krabičce s nápisem mama test. Dychtivě vytáhla tenoučký proužek, jako pokaždé zavřela oči a pak je rychle rozevřela dokořán, aby si přečetla rychlou odpověď. Byla negativní. Jako zatím vždycky… „Do hajzlu!“ Na proužku se skvěla jen jedna jediná slabounká čárka, která jí jasně oznamovala, že zase, zase není těhotná. A to si schválně v lékárně koupila test s citlivost 20 mlU/ml, který je považován za optimální. Výrobce sliboval, že tahle souprava je schopna zjistit rané stadium těhotenství už šestý den po oplodnění, kdy teprve dochází k uložení embrya v děložní sliznici a následné produkci hCG hormonu. Jako lékařka sice takové rychlosti mohla stěží uvěřit, ale upnula se k ní. Znovu si do roku vzala zelený deníček a zlostně z něj škrtla ten nejčerstvější údaj. Michal, 33 let, učitel angličtiny, sportovec (kajakář!), rodiče i sourozenci zdraví, blonďák, hnědé oči (pěkná kombinace), výška 185 cm, váha 92 kilo, hnědá piha na levé tváři. Poznámka: Chtěl to jen zezadu (asi mindrák, malý penis), jinak bez viditelných vad či abnormalit. Tři soulože za dva dny (večer, ráno), nenáročný, málo povídavý, povaha spíše introvertní, mírná, poddajná. Povzdechla si. Je zdravá, přece je zdravá – ujistil ji o tom i gynekolog, ke kterému chodila. Její psycholožka ale měla na její stále se opakující otázky jinou odpověď – za tím neúspěchem je nalomená psychika. Psychika! Souhrn všech těch procesů a stavů, které se odehrávají v hlavě. Její narušený vnitřní svět. Bolest v té části mozku, kde je zakódovaný mateřský pud. Zklamání musela zalít hořkou bylinnou, která jí tuhla na jazyku, sotva ho ovlažila. Zrovna tenhle chlápek se jí tak, ale tak líbil. Dokonce by mu odpustila i to, kdyby do ní místo dvou plánovaných chromozomů XX vpustil XY. Po synovi sice nikdy netoužila, ale ve svých myšlenkách si už mnohokrát připustila, že i to se může stát. Pamatovala si i jedno africké přísloví, které jí její manžel řekl těsně před porodem Igliky, kdy ještě netušili, jestli z ní vypadne holka, nebo kluk. Porodí-li matka syna, je hrdá, porodí-li dceru, je šťastná. Teď byla odhodlaná být i hrdá, ačkoli štěstí považovala za vyšší stupeň rozkoše…

Probudila se už v šest hodin. Z postele ale nevstala, aby nezmátla své prostředí v pochvě, obávala se, aby pohybem nerozkolísala svou bazální teplotu a nezískala mylné informace. Z šuplíku u postele vytáhla teploměr, zasunula ho… a pět minut měla stehna semknutá těsně u sebe. Ani mravenec by mezi nimi neproběhl. Pak otevřela zelený deníček, do grafu pečlivě zaznamenala hodnotu a porovnala ji s předešlými dny. Dětinsky si musela zatleskat – měla o pár stupínků více, než včera, což mohlo být neklamným znamením toho, že opravdu začínají očekávané plodné dny. Vždycky si schůzky plánovala tak, aby klaply tři dny před a jeden den po ovulaci. Věděla, že mužské spermie přežívají až dvaasedmdesát hodin po pohlavním styku a zralé vajíčko je schopno oplodnění v průběhu čtyřiadvaceti hodin od uvolnění. Tedy – dost času na pouť jejím tělem. Šárka ale nechtěla nic ponechat náhodě – pokaždé si říkala, že spoléhat se jen na kalendářní metodu a na teploměr by bylo krátkozraké. Vsunula do pochvy prsty, nahmatala v děložním hrdle hlen a pod lampičkou studovala jeho charakter. O chvíli později si do zeleného deníčku napsala: řidší, vodnatý, vysoce kluzký až tažný, dobře hmatatelný mezi stydkými pysky. Mohla být spokojena, pečlivě naplánovaný lov mohl začít. Dnes do něj vkládala ještě větší naději. Až doteď k sobě připouštěla samce jen jeden den v měsíci, nikdy ne víc, ale ani míň. Jenže měla na krku čtyřicítku a byla si sakramentsky vědoma, že její šance na otěhotnění se snižují, zkracují a blednou. Proto na sklonku roku vymyslela plán, který jí sice poleze řádně do peněz, ale zase přinese větší naději na těhotenství. Ty chlapy bude do sebe ždímat celé tři plodné dny. Zaplatí jako vždy hotel a všechny další výdaje, což ji – jak si sečetla a podtrhla – přijde každý měsíc o dva až tři tisíce korun dráž. Věděla, že o to více korunek, plomb a pročištěných kanálků bude muset projít jejíma rukama. Ale výdajů nelitovala – koneckonců, nikomu své účty skládat nemusela, s žádným mužem nežila a ani žít nebude. To bylo první, co si uvědomila, když se rozhodla nahradit svou Igliku jiným dítětem. Ne nahradit, ale přebít, přeprat a uzemnit ty emoce! Měla jasno v jednom – nejdůležitější ze všeho je, aby otec neměl jméno, příjemní, adresu, rodné číslo… Prostě nic! Jenom tak její děcko nemůže nikdo ohrozit tak, jak to udělal Atanas Jordan. Měla desítky možností začít si vztah s některým z chlapů ze svého okolí, byla dost vnadná na to, aby rozjela poměr se svými pacienty nebo s chlápky z baru, ale tohle ona nechtěla. Šlo právě o tu anonymitu. O tu jistotu, že už jí žádný parchant dítě neunese bůhvíkam. Věděla, že kolonka „otec“ v rodném listě jejího děcka musí zůstat navždy, navždy prázdná. Nasnídala se, dala si kafe s mlékem a hltem vlažného čaje zapila prášky. Za okny zuřila chumelenice a ji čekalo dobrých šedesát kilometrů za volantem. Přes esemesku – z telefonu pořízeného jen kvůli oplodňovacímu maratonu – potvrdila samci schůzku v hotelu v Rožnově pod Radhoštěm. Odpověděl, že se těší, a přidal i pár perverzností, které jí přinesly naději, že muž s nickem Miky bude v posteli zdatný. Výkonný. Nebo aspoň odvázaný. Prostě žádný suchar… Čekal na Šárku před dveřmi do hotelu, choulil se do sebe, ruce vražené hluboko do útrob kapes sportovní bundy. Venku už se stmívalo, takže si jen podali ruce, zamumlali pozdrav a vešli dovnitř k recepci. Nahlásili se každý do jiného pokoje, nikdy nechtěla komplikace a už vůbec netoužila vidět jeho občanský průkaz. Pobyt zaplatila ze své kreditní karty a pozvala neznámého muže do baru, aby si před sexem trochu rozproudili krev. Když se chlap odstrojil z čepice, bundy a kapuce, trochu jí zmrzla pusa. Chlap? Bože! Jestli ten kluk měl dvacet, tak moc. Uvědomovala si, že co do věku by mohl být její syn, a přišlo jí značně přes čáru souložit s takovým chlapečkem. Jenže začít tohle rande naslepo výčitkou, že se jí po síti představil jako osmatřicetiletý Miky, to jí zase přišlo trapné. Sotva sedli ke stolu, kluk se rozpovídal. Neměl dobré svědomí, takže hned vyklopil, že má třiadvacet, končí vysokou školu a tohle setkání si domluvil natruc svým rodičům, kteří se rozvádějí, a on je chce potrestat tím, že odešel z domu a neřekl jim, kam jde. Na úvod to bylo pro Šárku poměrně hořké sousto. Za celou dobu nic podobného nezažila. Muži s ní obvykle netrpělivě koketovali, nebo chtěli jít rovnou na věc, někteří se ujišťovali, že opravdu nepůjde o placený sex, jiní ji chtěli přesvědčit, že nejsou kurevníci a takhle si rande domlouvají „poprvé“. Nechápali, že ona nemá zájem o jejich těla, duše, slova, srdce a mozky, ale jen a jen o jejich anonymní sperma. A tenhle kluk, který se zcela jistě ani nejmenuje Miky, tu na ni vyklopí nepovedenou rodinnou komedii, ve které hraje hlavní roli utrápená matka a fotr s hysterickou milenkou, která se u nich provařila na Štědrý den, zazvonila u dveří, vtrhla do bytu a usvědčila Mikyho otce z mnohoženství. Tohle musela Šárka spláchnout dalším panákem, tentokrát dvojitým – a stejný nášup dopřála i svému dočasnému společníkovi. Zdálo se jí pak, že se mu z toho přísunu alkoholu motá hlava, takže dalšího frťana už neobjednávala a raději s klukem odešla na vzduch. Nejdříve ho donutila, aby zavolal matce a oznámil jí, že odjel na dva dny na silvestrovskou party s kámoši, ale zapřísahala ho, aby neřekl kam. Prostě žádné podrobnosti! Teprve pak zklidněného hocha naložila do výtahu a vyjela s ním do druhého patra. Nikdy předtím tu nebyla, takže chvilku bloudili po nepřehledných chodbách, než našli jeden z jejich dvou pokojů. Vložila kartu do zámku a uviděli vkusně zařízený pokoj, který byl příslibem příjemně strávených dvou dnů. Šárka hodila svůj batoh na dno skříně, vytáhla z něj jen osušku a prádlo, zalezla do koupelny a vyzvala Mikyho, aby zatáhl žaluzie. Když se za deset minut vymotala voňavá a nachystaná ze sprchy, seděl on v bundě na posteli a hrál na mobilu nějakou střílečku. Dokonce u toho dělal takové to: „dfff, áuuu, dfff, áuuu“. Tak tohle se jí fakt ještě nestalo… Cosi se v ní zaseklo. Podívala se na něj očima matky, která kárá syna za jeho nevhodně přešlapy. Asi byl na přísné pohledy zvyklý, takže rychle vstal, odhodil telefon a poslušně odešel do koupelny, kam ho pohybem ruky nasměrovala. Ještě mu do dlaně vtiskla bílý froté ručník, který tu nafasovali, a mýdlo s vůní levandule, kterou na mužských tělech milovala. Lehla si do postele a v duchu si představovala, jak asi bude vypadat sex s takovým jelimanem. S takovým klukem! Bála se trapnosti té chvíle, kdy do sebe bude pouštět hocha, který má zřejmě s milováním mizerné zkušenosti. Ani těch třiadvacet let mu nevěřila… Přišel za chvilku, na sobě ještě kapky vody, které mu přes klíční kosti kapaly dolů. Byl moc pěkně stavěný, pevný, měl vypracované bicepsy a nádherné ruce s dlouhými prsty. Už viděla ty prsty ve svém klíně… dokonce začala zapomínat na svoje prvotní rozpaky a její tělo se začalo rozpalovat vzrušením. Miky nad ní stál, prohlížel si ji, jako kdyby, jako kdyby… Pak jí to docvaklo! „Ty jsi ještě nikdy neměl ženskou?“ Neodpověděl, jen se usmál. Omluvně, stydlivě. „Kolik ti je doopravdy?“ „Osmnáct,“ řekl po chvilce. A pak se opravil: „Teda teprve mi bude osmnáct…“ Šárka myslela, že se zhroutí, měla sto chutí sbalit se a jít, vlastně spíš utéct – a už se sem nikdy nevrátit, zamknout za sebou všechna tahle rande naslepo a smířit se s tím, že už žádné děcko nebude. Prostě nebude! Její zelený deníček, plný informací a statistických čísel, takový trapas ještě nezaznamenal. Zaučovat školáka? Ukázat mu, jak se drží ženská? Vést ho, aby věděl jak a proč? Navigovat ho? Dělat mu učitelku? „Do hajzlu!“ Vstala, aby si zapálila, i když věděla, že by tady kouřit neměla, dokonce ji k tomu nabádala i cedulka s nápisem no smoking – jenže ten pocit byl pro ni tak šílený, že nemohla jinak. Ale… všimla si, že se mu líbí, nebylo možné nevidět jeho vzrušení. Nakonec se rozhodla, že zbraně nesloží, naopak je využije. Koneckonců, ujistila sama sebe, přece si ho nebudu brát za manžela, nebudu mu děcko vodit na sudé víkendy a handrkovat se s ním o alimenty, jde mi jen o jeho materiál, který bude zřejmě kvalitní a hojný. Tipla cigáro, vydechla dým a lehla si, Miky ji následoval. Kdyby věděla, že dva dny z té postele skoro nevyleze, asi by se tak nebránila. Byl učenlivý, měl temperament a cit pro situaci, ovládal milostnou předehru i lehké orální praktiky, ona ho pak lehce a nenásilně nasměrovala do vyššího stupně rozkoše. Počítala si polohy i čísla, aby je hned zítra mohla zanést do grafu, který jí dá odpověď na otázku, o kolik procent předčil Miky všechny její dosavadní milence. Udělali si pauzu akorát na jídlo a na silvestrovský přípitek, díky němuž bylo ráno ve sprše ještě příjemnější a divočejší. Když se loučili, zeptal se jí, jestli by se zase mohli vidět. Mazlil se s ní slovy, když říkal, jak je krásná, útlá a sošná… modrooká a andělsky blonďatá… jak má dívčí prsa a svůdnou šíji. Ona ale na něho vyvalila a oči a víc vykřikla, než řekla: „Ne, to je vyloučeno, my dva se už nikdy vidět nesmíme!“ Doma pak na tenhle zážitek potřebovala celé tři stránky zeleného deníčku, protože popsat dopodrobna tuhle smršť, to by se do pár vět nevměstnalo. Nakonec usoudila, že byla blbá a předpojatá, když na sexuálních seznamkách lovila v kategorii 35 plus. Věděla, že tihle staříci jí už nemůžou nikdy předvést to, co kluk, který ještě ani nestačil dorůst do maturitního obleku…

V kapse kabátu nosila knoflík pro štěstí. Kdysi, ještě v začátcích jejich randění, jí ho daroval Pavel. Sama se divila, že za těch pětadvacet let ten kousíček perleti se čtyřmi dírkami neztratila. Když knoflík stiskla mezi prostředníček a palec, cítila v sobě klid. Nenosila ho u sebe pořád, jen někdy – když potřebovala být v pohodě. A to bylo teď. „Ahoj,“ řekla Dora, jak nejněžněji uměla. Čeněk odpověděl úsměvem, dnes širším, než jaký tu za poslední tři týdny viděla. „Je ti líp?“ Kývnul. „Potřebuješ něco?“ Zavrtěl hlavou. „Jsi rád, že mě vidíš?“ Zazubil se jako děcko, dokonce by přísahala, že v tom gestu viděla svou Míšu. „Starají se o tebe dobře?“ Stiskl palec a ukazováček, přiložil je k puse a udělal spokojenou fajfku do vzduchu. Mám ti pomoct se svačinou?“ „Ne, zvládnu to sám. Dokud ještě můžu, snažím se…“ Měla za tu větu radost, řekl ji radostně, klidně. Vzal si loupák a zakousnul se do něj, ruce se mu sice třásly, ale nevadilo to ani jemu, ani jí. „Jsi šikovný,“ pochválila ho Dora. A zase ten široký úsměv à la Belmondo. „Chceš mi něco říct?“ Tahle otázka asi nebyla dobrá volba. Vyhublý muž se najednou zasmušil, jako kdyby dotazu nerozuměl. A zvážněl. „Dlužím ti snad nějaké vysvětlení, Dorko?“ Neodpovídala, čekala na jeho reakci. Oba přece věděli, o čem je řeč. Na chvilku zavřel oči. Bylo mu jasné, že se vzpíná zbytečně. Mozek mu ještě rakovina nesežrala. Moc dobře si vzpomínal, co jí řekl před Štědrým dnem, tak špatně na tom s pamětí nebyl. Jenže si to rozmyslel, řekl své tajemství faráři – a teď už neměl potřebu hrabat se ve své minulosti. Nemohl však nevidět, že v Dorce probudil něco, co nedokázal správně pojmenovat. Chtěla znát tajemství svého otce? Pomoci mu s rozhřešením? Nebo byla jen normálně žensky zvědavá? „Neměl jsem ti o Arnoštovi nic říkat. Teď tě to straší v hlavě, viď?“ Přitakala. „Bál jsem se jeho… duše. Ale už to mám v sobě vyřešené, nechci o tom mluvit. Je to zapomenuto. Chtěl jsem se ještě setkat s jeho matkou, ale to už jsem nestihl.“ „Tys mu ublížil?“ Čeněk zkrabatil čelo a podíval se na dceru tak, jak se dívají tatínci na zlobivé malé holčičky. Až to Dorku zaskočilo, zastyděla se a na pár vteřin i odmlčela. Najednou si za své dotazy připadala hloupá… a vrcholně trapná. Copak má nějaké právo lézt do svědomí člověku, který umírá? Uhladila mu peřinu, trochu ho nazdvihla, protřepala mu proležený polštář a usmála se. Čeněk na ni vděčně upřel své vodnaté oči, chřípí se mu rozechvělo a rty, do nichž prosákla nepřirozeně fialová barva, nečekaně procedily: „Zabil jsem ho.“ Dora se zastavila v půlce pohybu. Zabil? Srdce měla až v krku, zase jí tam uvízl ten velký knedlík, který nešel tam ani zpět. Chtěla se ho zeptat, jak se to stalo a proč, doufala, že šlo jen o nehodu… Šváb v mozku ji drásal a trápil… a ona ho marně zaháněla. Věděla, že se otce na to nezeptá, byla si už jistá, že nakusovat tohle téma od ní bylo netaktní, že se měla raději hryznout do jazyku a polknout vlastní krev. Čeněk nečekaně vytáhl ruce zpod přikrývky a dal jí dlaně před obličej – až se toho gesta lekla. „Zabil jsem ho vlastníma rukama, jako chlap. Přišlo mi zbabělé brát si na něho zbraň, i když by to bylo rychlejší a bezpracné, ale jít na něho se svou čézet padesátkou nebo s kudlou, to mi přišlo málo chlapské. Když chcípl, byl jsem šťastný. Jenže pak se přihlásily výčitky svědomí…“ Poslední slova už říkal s chrčením, byl zsinalý, šedl a slábl mu dech, jen rty měl pořád jako od borůvek. Neviděl už, jak Doru šokoval. Seděla u něj nehnutě půl hodiny, možná i víc. Probral ji až telefon od Pavla, kterému se zdálo, že se dlouho nevrací. Poprosila ho, ať jí dá hodinu, možná i hoďku a půl… Vzchopí se, vstane, nasedne do auta a odjede. Nechápala, proč byla tak zvědavá. Co si od toho výslechu vlastně slibovala? Toužila být jako ohař, který chytne stopu a jde po ní? Ne, bránila se před sebou, chtěla jsem se jen ujistit, že Čeněk způsobil nějakou nehodu, při níž zemřel člověk. Chtěla jsem mít jistotu, že on za to nemohl, dokonce jsem doufala, že viníkem byl ten člověk, třeba vjel plnou parou na hlavní, nesmyslně předjížděl, nebo byl pod vlivem alkoholu… Čeněk odešel od soudu s podmínkou a teď, na sklonku života, se tím trápí. Celé je to přece logické, jasné a pochopitelné! Jenže místo toho dostala jistotu, o kterou rozhodně nestála. Její biologický otec je vrah. Toužila to doopravdy vědět? Chtěla s tím žít? A mají teď tyhle otázky vůbec smysl?

Pyšně se díval na svou dceru, která zrovna dávala turistům lekci argentinského tanga. Vystupovala takřka cudně, ale tancovala s noblesou a elegancí, vznášela se jako něžný vánek, a přitom z ní čišel ďábelský temperament. Měla na sobě žluté šaty, které jí spíchla Cristina, a vypadala kouzelně, takřka andělsky. Atanas na ní mohl oči nechat. Seděl na terase v jednom z hotýlků ve čtvrti Plaza Dorrego, kouřil kubánský doutník, popíjel Quilmes a bedlivě sledoval ruce turistů, které objímaly jeho dceru. Dbal na to, aby si hlavně evropští chlápci nepletli argentinské tango s tím britským. Nešlo mu o styl nebo o pohyb, ale o držení partnerky, které mělo být v souladu s jejich tangem „kulaté“ – tedy pěkně od těla. Nejednou už musel vyletět a připomenout některému z dotěrných tanečníků, ať sem nemotá britské tango s těsnějším držením a s typickou polohou partnerčiny levé ruky s palcem pod partnerovým ramenem. Řval, že argentinské tango je hudbou místních kreolů, černochů a indiánů. Že se vyznačuje vášní, nostalgií a melancholií – ale určitě ne sexuálními náznaky. Šílel, když někdo z těch idiotů chytnul na Igliku tak, jak on si nepřál, jenže musel být opatrný – taneční mistr, který Igliku zaměstnával coby brigádnici, neměl Atanasovy scény rád a vyčítal mu, že jim jeho cholerické záchvaty odrazují zákazníky. Zdálo se mu, že ji ten Španěl chytá za zadek? Nebo ne? Sakra, kde má zase ty ruce? Neohmatává ji moc na zádech? Už už chtěl vyletět, když mu taneční mistr pro klid téhle hodiny nechal k jeho stolku poslat na účet podniku další Quilmes. Španěl s úklonem od Igliky odešel, Atanas se zklidnil a zabořil rty do pěny. Když se sem přestěhoval z Česka, dlouho nemohl vyměnit chuť přerovského Zubra za místní Quilmes, ve kterém se mísil chmel z oblasti Patagonie a voda z pohoří And. Voda z Bečvy mu chyběla, nakonec si ale zvykl. Věděl však, že dnes to nemůže s pivem přehnat, čeká ho ještě pouliční vystoupení s trubkou ve čtvrti San Telmo a noční koncert v baru na Plaza de Congress. A taky se bál, aby ho s alkoholem v krvi nechytli policisté – tenhle strach mu zůstal ještě z dob života v Česku, kde sice taky jezdil pod parou, ale se staženými půlkami. Teď ale ještě musel dohlídnout na Igliku, bylo jí necelých patnáct, ale vypadala aspoň na dvacet, takže bylo na něm, aby korigoval lačné pohledy mužů, kteří by jeho holku chtěli vidět ve své posteli. Nad tou představou se vždycky otřepal. Vždycky! Nechtěl, aby Iglika byla jako její máma, ke všem chlapům vstřícnější, než se na slušnou ženskou patří. Šárku musel pořád kontrolovat, někdy si připadal jak hlídací pes. Nesnášel, když koketovala se svými pacienty – a když jí na rovinu řekl, aby se zbavila všech mužských klientů a ošetřovala zuby jen ženám, skákala metr vysoko. Byl šílený, úplně vzteky bez sebe, když šla s jakýmsi volem do pivovarské restaurace na kafe. Tam se nechala úplně bezostyšně balit, pozoroval ji skrz okno, ale dlouho ten pohled nevydržel – vlítl tam, chytl toho hajzla pod krkem a na záchodě mu dal nakládačku, bušil do něho jak smyslů zbavený, zlomil mu ruku, natrhl slezinu a vyrazil dva zuby, ale vůbec, vůbec toho nelitoval. Odtáhli ho odtud v poutech, vztekal se, křičel, vysvětloval fízlům, že za to může ona, ta děvka… ale neposlouchali ho, vláčeli ho jako nějakého zločince. A Šárčino vysvětlení? Směšné! Prý se s tím chlapem sešla, aby jí dělal finančního poradce. Nepřál si, aby se takhle obscénně jednou chovala i Iglika, proto ji raději odtáhl do bezpečí, tisíce a tisíce kilometrů od dosahu její matky. Utekl do míst, která mu skýtala živobytí i možnost začít nový život. Jižní Amerika, to byla ta pravá mateřská náruč! Atanas sice nebyl zdatný žák, ale pár věcí si ze školy pamatoval – třeba to, že po porážce Třetí říše zdrhlo do Argentiny hodně nacistických pohlavárů, například Adolf Eichmann nebo Josef Mengele. Proto mu přišla tahle země pro únik nejlepší. Zamlouvalo se mu i to, že devadesát procent Argentinců je evropského původu a že státním náboženstvím je křesťanství. Byl si jist, že v zemi, kde se většina obyvatel hlásí ke katolické církvi, nebude jemu ani Iglice špatně. Když před deseti lety přistál s pětiletou dcerou na mezinárodní letišti Ezeiza jihozápadně od Buenos Aires, cítil se konečně bezpečně. V ruce pas na jiné jméno, nová identita, tvrdě a poctivě zaplacená. Kamaráda – bulharského jazzmana, lumpa a šéfa podsvětí Kornelia Bogdanova, který mu tenhle únik přes několik přestupných stanic zorganizoval, vyplatil více než královsky. Rok nemusel na saxofon ani sáhnout, kdyby nechtěl… ale Kornelius chtěl, muzika byla jeho rozptýlení a vášeň. „Jaká jsem byla?“ zeptala se Iglika a Atanasovi přistála na tváři zpocená, slaná pusa. „Krásná!“ „Málo,“ škádlila ho. „Úžasná!“ „Pořád málo,“ smála se. „Nejlepší ze všech dnešních lektorek!“ „Bingo! To jsem chtěla slyšet!“ Rozvlnila se kolem něho a on se nechal vtáhnout na parket, jenže to – jako vždycky – moc neudýchal. Zatracené doutníky, proklínal se, i když věděl, že zrovna tuhle libůstku si on nikdy vzít nedá. I kdyby mu to Cristina milionkrát vyčítala, i kdyby mu tisíckrát za den vyčíslila, kolik by ušetřili, kdyby nepotřeboval potahovat to hnusné žváro… I když mu při každé hádce na téma doutníky zopakovala, že je tonto a estúpido. Iglika, ještě propocená a rozesmátá, si sedla vedle něho. Objednal jí mexický jablečný džus a empanadas – jako pokaždé, když jí končila hodina argentinského tanga. Plněné taštičky připravované podle španělského receptu milovala. Když se do nich pustila, sedla si k nim veselá skupinka takzvaných porteňos – místních obyvatel, které hoteliér zaměstnával proto, aby bavili turisty a přinesli tak do jeho kasy více peněz za jídlo a pití. Jeden z těch tří halasných mužů svlékal Igliku očima. „Neměl by sis víc všímat cizinců?“ začal pěnit Atanas. „Co na ni tak čumíš?“ Nestačila ani dojíst – a už jí otec cukl loktem a do ucha zašeptal: „Zvedej se, sedneme si k vedlejšímu stolku. A pak… pak tě zavezu domů.“ Kývla. „Už ale nikam nepůjdeš,“ upozornil ji, když usedli na tři metry od porteňos. Nesouhlasně se zavrtěla. „Proč? Jsem domluvená se spolužáky a s kamarády,“ namítla. Zbystřil. „Takže tam bude i Amando Cobos?“ zeptal se. „Ten chcípák z hotelu? Ten malý chudák? Ten syn vychcaného hoteliéra Cobose?“ Přitakala. „Nepůjdeš nikam. Řeknu Cristině, ať tě hlídá!“ Iglika nespokojeně cinkla vidličkou do talíře. Myslel, že jí jednu střihne. Kdyby tu nebyli lidi, asi by se neudržel. „Co jsem ti řekl ohledně tvého věku?“ Iglika naštvaně semkla rty, ale poslušně odpověděla: „Že do patnácti žádní kluci.“ „A máš patnáct?“ Zavrtěla hlavou. „Takže co z toho vyplývá?“ „Že půjdu ven jenom se spolužáky!“ Měl rudo před očima, takže tu poslední větu spíš vybouchl, než řekl: „Z toho vyplývá, že nepůjdeš nikam!“ Po tomhle záchvatu kapitulovala. Nasedla s tátou do auta a mířila s ním k jejich bytu. Těsně před čtvrtí La Boca, kde měli pronájem v jedné z pestrobarevných budov, se ho zeptala: „A naše další domluva ohledně mých patnáctých narozenin taky platí?“ V té otázce se Atanas nějak hůř orientoval, proto ji požádal, aby ji zopakovala. Pochopil až na druhý pokus. „Jistěže. Víš, že já své sliby plním… Od strýčka Kornelia vím, že tvoje matka jezdí o prázdninách k mým rodičům na dovolenou do Sofie. Chci, abyste se vy dvě setkaly právě tam, takže až bude čas, dám ti vědět a společně tam odcestujeme…“ „A ty víš, tati, kdy tam bude?“ Atanas se nad tou otázkou ošil, ale nakonec nervózně vyštěkl: „Neměj strach! Kornelius nám dá včas vědět.“ Kornelius Bogdanov! Jediný člověk z tátovy minulosti, kterého směla Iglika znát. Jezdil k nim v létě na oslavu otcových narozenin, byl spjatý s místem, které ona toužila poznat, a přece téma Bulharsko, máma, babička, děda, rodina, kořeny… bylo mezi nimi tabu. Iglika měla strýčka Kornelia ráda, nádherně hrál na saxofon a uměl roztomilou španělštinou vyprávět vtipy… ale zároveň se ho bála. Měl podivné, jakoby voskové oči s vyvrácenými víčky, chyběly mu řasy a vypadal jako kolie zkřížená s čínským psem. Do těch jeho žlutých, zvířecích očí se mu dokázala dívat jen s obtížemi. Ale za slova od táty, že se setká s mámou, za tuhle první konkrétní informaci byla Iglika štěstím bez sebe. Dokonce otci odpustila i ty jeho výchovné kecy na téma ona a kluci, které obvykle k smrti nesnášela. Dnes ale dala tátovi odpustek, takže si v klidu mohl sbalit svoje hudební nádobíčko a zmizet ve víru velkoměsta.

Leona Maxová měla v hlavě plán. Úžasný. Tajila ho před konkurencí a také před médii, která ji někdy až nevkusně pronásledovala. Nikdy nerozuměla tomu, proč by měla scénáristka někoho zajímat, a nevěřícně kroutila hlavou, když se novináři oháněli zaklínadlem naše čtenáře by zajímalo… Poslední dobou plnila první stránky novin skoro jako Iveta Bartošová. Sama sebe se vždycky ptala: copak někoho zajímám? Já? Ženská, která vymýšlí filmové příběhy? Je to přeci kdosi za oponou, napíše scénář, vdechne mu život a pak ho pošle po vodě pryč, ať se s ním trápí ostatní. Herci, režiséři, kameramani, kostymérky a maskérky, paní s klapkou, lidi z píár oddělení i kritici. Novináři ji ale obvykle pronásledovali pokaždé, když se objevila ve společnosti. Vysloužila si od nich, pro podobnost s poslední egyptskou královnou, přezdívku Kleopatra. Jenže tohle jméno jí přisoudili spíš jako surovou návnadu než jako milou lichotku nebo poklonu. Vadilo jí, jak jí neustále předhazují nějaké avantýry s muži nebo přisuzují lesbickou orientaci. Copak je něco divného na tom, že ženská po čtyřicítce žije jen s mámou a kocourem? Čím je tak provokuje? Zajímá se snad ona o jejich životy? S kým večer souloží, kam jedou na dovolenou, kolik mají dětí a komu zahýbají? I mámě vadilo, že jim tak lezou do soukromí, a občas pofňukávala, když si v bulváru přečetla, že scénáristka Leona Maxová zvaná Kleopatra miluje mladé ženy nebo naopak staré muže, že je vegetariánka, skrytá rasistka, paranoička, zhulená alkoholička, frigidní volnomyšlenkářka, namyšlená kreatura, bláznivá ochránkyně zvířat nebo bezcitná kariéristka. Nic z toho nebyla pravda. A kdo ji znal, ten to věděl.

Až dosud Kryštof Kříž netušil, jak může být chlap závislý na ženské. Jeho milenky, které kdy měl, v něm nikdy pocity dušnosti nevzbuzovaly. Žádné žárlivé bušení srdce, nervózní šlukování, okousané nehty, nezodpovězené otázky – nic z toho neznal. Ani jeho žena Ester v něm nedokázala vykřesat pálení na hrudi. Přitom měl až dosud samá mladá a milá koťátka. A teď, když se zblbnul do postarší kočky, se v něm teprve probudily jakési přízemní kocouří pudy. Šílel by, kdyby zjistil, že si to Leona rozdává s jiným kocourem. Rozdrápal by mu kožich. Byl celý říčný z toho, když mu Lea řekla, že pojede se třemi neznámými ženami na chalupu, kde je bude zpovídat pro svůj nový film. Vůbec jí to nevěřil. Místo toho se mu pod víčky promítlo Leonino tělo ve všech milostných polohách a pózách – jenže místo něj ji obšťastňoval prošedivělý chlapík, který v jeho představách vypadal jako Kevin Costner. Úplně ho za to nenáviděl. Nespravedlivě, ale opravdově. Když Kryštof Lee nabídl, že na josefovský mlýn pojede s ní a bude tichým společníkem toho babského dýchánku, vysmála se mu. Doslova řekla, že by tam byl nepříjemným, rušivým elementem. Vetřelcem. Proč asi ho tak zrazovala? Měla snad důvod něco tajit? Tyhle otázky ho dusily k zalknutí, bodaly a drásaly. Došlukl poslední kousek cigára, seběhl po schodech dolů a vyskočil před dům. Venku bylo jako v prádelně. Nastartoval svého peugeota a vydal se na cestu. Do kufru si přihodil spacák, deku, baterku, balík citronových vod, šest litrů vína a jídlo aspoň na dva dny. A samozřejmě dalekohled, díky kterému bude mít ze své pozorovatelny mlýn jako na dlani. Bránil se pocitu, že se chová jako blázen – jen se sám před sebou ospravedlňoval, že chce mít jasno, jestli není pro Leonu zajíčkem, který má místo uší parohy. Plácek, schovaný mezi stromy a křovisky, byl pro jeho plán ideální. Mohl se odtud dívat na chalupu, aniž by si ho kdo všiml a aniž by tu umřel na přehřátí organismu. Zamnul si dlaně a začal popíjet příjemně vychlazené víno. Vedro ve spojení s alkoholem na něho sice mělo neblahý vliv, ale zase mu lépe umožňovalo zvládat situaci, do které se dostal poprvé v životě. Připadal si sám před sebou potupený a ponížený – jako nějaký ubohý voyeur nebo žárlivý chudák se zmrzačeným egem. Vzal dalekohled a zkontroloval situaci. Kolem mlýna se motaly jen čtyři ženské. Lea a další tři – dvě postarší dámy a jedna mladá, hezká holka. Pozoroval je a bavil se. Střídavě vybíhaly z mlýna ven a dovnitř, povalovaly se na dece u vody, někdy se osvěžily v bazénku, u zahradního stolu jedly a dokonce si po obědě daly partičku karet. Navečer vytáhly badmintonové rakety a začaly se strefovat do míčku, který jim pořád unikal kamsi do křoví – zvlášť zajímavě vypadala hra obézní ženy, která se mohla upachtit, jak se snažila aspoň se strefit. Po pěti minutách byla na infarkt, ale to už Leona otevírala dvířka do sklepení, kde měla zásoby vína, takže se dalo čekat, že holky co nevidět vymění rakety za číše a pěkně se zmrskají. Taky Kryštof poctivě upíjel svůj tramín – a to tak dlouho, než se nad jeho hlavou snesla tma, která ho donutila zalézt do auta, sklopit sedadla a hodit na sebe teplou deku. I když přes den bylo vedro k zalknutí, s večerem přicházel chlad. Alkohol ho naštěstí rychle uspal, jenže sny ho zastihly nepřipraveného. Viděl, jak se Leona Costnerovi nastavuje, jak se směje, roztahuje mu nohy i pusu, nabízí se mu. Jak se jeho Kleopatra sklání k tomu hajzlovi a svou dlaní, tou malou, něžnou dlaní mu přejíždí po… Probudil se úplně říčný, prvních pár vteřin ani netušil, kde se ocitl a proč. Díval se na sebe do zpětného zrcátka a usilovně si třel čelo. Pak se do něho plácl a v hlavě se mu rozsvítilo. Sáhl na zadní sedadlo a nahmatal dalekohled, zavěsil si ho na krk a vystřelil z auta. Nadechl se nového dne a úklonem pozdravil slunce, které se právě objevilo na obzoru. Když se pak podíval do dálky, uviděl zase tu macatou dámu, jak vyběhla v květovaném županu na dvůr, zalévala kytky a cosi rvala na bylinkovém záhonu. Na hodinkách měl šest hodin a osm minut – a to znamenalo, že Leona je ještě zachumlaná v pelíšku, leží ve své poloze na boku, nohu má hozenou přes nohu, úzkou štěrbinku mírně vyšpulenou dozadu. Co by dal za to, kdyby se k ní teď mohl šikovně vtulit pod peřinu, stisknout její pevné boky, pěkně si ji nastavit a pak se vnutit dovnitř! Třeba v masce odvážného rytíře dona Quijota, zatímco ona by mu hrála překvapenou venkovanku Aldonzu Lorenzovou. Ani dýchat nemohl, jak si to plasticky představoval.

„Chtěl jsem si jen ověřit jednu věc,“ šel na něho Stern pěkně zostra. Urazilo ho, jak ho zesměšnil – a o to větší a trpčí sousta mu proto naporcoval. Ať se jimi udusí, komediant jeden! „Včera jsem vám řekl, že vaší přítelkyni někdo vpravil do těla dávku jedu. Ne sice smrtelnou, ale možná jen neodhadl množství. Jsem přesvědčený, že ji chtěl připravit o život. A dnes jsem si ověřil, že vás v závěti určila před pár měsíci jako svého dědice. To je přinejmenším nápadné, nemyslíte?“ Policistovi neušlo, jak vyděšeně Kříž cukl rameny a v obličeji nechal zahrát snad všechny svaly, které jeho tvář měla. Kdyby takové emoce vložil do Van Tocha, pomyslel si Stern, vedlo by to na jevišti k mnohem lepším výsledkům. S neskrývaným zadostiučiněním pak pozoroval herce, který prudce dopadl na gauč s pohledem otřeseného člověka, jenž ztratil chuť nejen na připravovanou kávu. „To myslíte vážně?“ zeptal se. Těžce a hlasitě vydechl, než pokračoval: „Za prvé netuším nic o tom, že by mi Leona chtěla cokoli odkázat. Nikdy o tom nemluvila a já bych tak velkorysou nabídku snad ani nepřijal. Jak vidíte, pracuju, mám svůj příjem a nepotřebuju majetek své milenky. A za druhé mě uráží, že mě podezíráte z pokusu ji zavraždit. Je to nehorázné a já si na vás budu stěžovat.“ To už neříkal, ale křičel, a držel se při tom za srdce, jako by ho snad měl každou chvíli zkosit infarkt. „Ale alibi na tu osudnou noc nemáte, že? Tvrdíte, že jste byl ve své garsonce. Sám… To je ale hloupé, pane Kříž.“ Kryštof brunátněl, vnitřnosti mu už už trhala explodující sopka. „Kdybych věděl, že budu potřebovat alibi, mohl jsem si pozvat k sobě třeba matku. Nebo otce. Klidně i partu hospodských kumpánů. Jenomže já prostě občas bývám sám. Úplně sám!“ To už zase zařval a ještě u toho naštvaně dupl nohou jako rozmazlené děcko.

Když druhý den vystřízlivěl, všechno si do detailu pamatoval. I Leonin výstřih a svůdnou čárku mezi prsy, která přitahovala jeho pohled. Tehdy měl v divadle tak trochu pech a v oslavované premiéře dostal jen jeden nevýznamný štěk – i proto se tak zřídil vodkou. Z naštvání a trucu. Byl si jistý, že je výborný herec, a v duchu spílal režisérovi, že jeho talentu nevěřil a nedal mu šanci. Pořád hrál role ve stylu paní, nesu vám psaní, pár vět, několik vstupů, a pak šel na jeviště před diváky jenom kvůli děkovačce, která navíc vůbec nebyla kvůli němu. Kdyby někdo z lidí v hledišti dvakrát za představení mrkl, možná by i propásl jeho výstup a nevěděl by, že si tam jistý Kryštof Kříž vůbec zahrál. A tehdy ho napadla spásná myšlenka: sbalí Leonu a na jejich zádech se vyšplhá nahoru. Přece jenom má díky své profesi známosti a vliv. Byl si jistý, že i do filmu podle svého scénáře by ho prosadila, kdyby se s ní sblížil. Věděl, že se svou chlapecky štíhlou, vyrýsovanou postavou a s penisem dlouhým dvaadvacet centimetrů má u žen dveře otevřené. Byl připravený Leonu poblouznit, zneužít ji ke svým účelům, a až jeho plán vyjde, pěkně a zlehýnka ji zase odkopnout. Jenže se mu to vymklo z rukou. Docela přesně si pamatoval na ten osudný okamžik, který z něj během jediné vteřiny udělal otroka – nevolníka v rukou vlivné ženy. Při první souloži si ji převalil na břicho a pak jí mírně nadzvedl pánev, ona se protáhla jako kočka a on fascinovaně hleděl na její páteř, měřil si ji obratel po obratli, až jeho pohled skončil v záplavě černých hustých vlasů. Neviděl jí do tváře, ale tušil, že oči s protaženou oční linkou má zavřené a rty zlehka otevřené, nachystané k výdechu. Byl to docela běžný okamžik, normální pohled, ale pro něj a v tu chvíli natolik vzrušující, že začal ztrácet soudnost. Dosáhl dna a šel za dosavadní hranici své rozkoše. Dušoval se přitom, že by byla pitomost opouštět kvůli flirtu s o deset let starší ženskou svého chlapečka. Jak by to, sakra, mohl udělat tomu andílkovi, který tak roztomile říká slovo táta? Přesvědčoval se, že tohle zvládne a ustojí. Jenže Leonina páteř, šíje… ten pohled samce, který si zezadu bere svou samici, ta představa jí jako Afrodity a jeho jako boha války jménem Árés – to všechno ho dokonale zmátlo.

Kluci jí zmizeli z dohledu a ona se rozhlédla kolem sebe. Ve vířivce s ní seděli čtyři cizí lidé, kolena měli takřka u sebe a do očí se dívali ze vzdálenosti třiceti centimetrů. Skoro intimní situace, napadlo Ester. Když se ve společné vaně divoce spustily trysky a zasáhly ji nečekaně silným proudem do genitálií, vzrušeně přivřela oči. Měla bych si najít chlapa, napadlo ji o minutu později, když jí proud vody našel klitoris a pomalu ji táhl k orgasmu. Věděla, že má zhruba jen třicet vteřin na to, aby tuhle prekérní situaci vyřešila. Buď si odsedne o pár centimetrů dál a všechno ustojí, nebo se tu totálně ztrapní, přivře oči, otevře rty a hlasitě vydechne. Nechala to však dojít tak daleko, že se na ni všichni čtyři udiveně podívali. Nebo pohoršeně? „Měla by sis najít muže,“ řekl jí i Kryštof, který si za ní přišel přisednout. Reneček řádil v brouzdališti a oni ho odtud měli na dohled, takže se mohli nerušeně bavit. Jenomže jejich vztah byl všechno, jen ne láskyplný, takže i teď hovor vázl. „Muže? Proč myslíš? Mně je samotné dobře,“ odbyla ho. Nezmátla ho – viděl ji a víc než kdo jiný uměl odhadnout, kam zařadit ten slastí zkřivený obličej. Jenže bavit se teď o sexu by bylo nemístné a vlastně zbytečné, to věděli oba. Esterku už Kryštof jako chlap nezajímal. Byl dobrý v posteli, absolutní mistr převleků, rolí a póz, jenže postupem času to pro ni byl stále slabší argument. Chtěla chlapa, který umí vydělat peníze, drží se doma a nemá tak povrchní a navíc ještě nejisté povolání. Stejně ji však za poslední tři měsíce několikrát napadlo, jestli tu egyptskou královnu Maxovou baví hrát s Kryštofem jeho sexuální hry, naplňovat mu bizarní fantazie, napínat ho až k vrcholu… Hraje jí v posteli Caesara? Vlastně, jak příznačné, napadlo ji teď. Caesar pozval Kleopatru na dvouměsíční plavbu po Nilu – a pobyt na řece je osudově spojil. Kryštof taky vlákal Leonu do vody – jenže tam ji asi nechtěl pomilovat jako Caesar svou egyptskou krásku, ale sprovodit ze světa. Tomu už teď Ester skoro věřila. Po tom všem, co věděla od Sterna, nebylo ani s podivem, do jaké škatulky si ho zařadila. Nikdy si o něm nemyslela, že je bůhvíjak morální, ale že by pro prachy dokázal vraždit? Překvapil… Nebo mu křivdí? Ať tak, nebo onak, přimělo ji to ke skvělému plánu. Pod vodou sáhla Kryštofovi na nohu, trochu sice nadskočil a udiveně si ji prohlédl, ale pak to ustál. Koneckonců seděli zrovna ve vířivce sami a byli ještě manželé, tak nač se cukat? O nic nejde, říkal si, souložit tu přece nebudeme a nad lehkým dotekem není třeba se pohoršovat. Utvrzoval se v tom tak vehementně, až dostal do zaťaté nohy svalovou křeč. „Vím, že ses chtěl zbavit Maxové. Znám i tvůj motiv. Chtěl ses prostě zajistit, vždycky jsi měl všechno předem spočítané. Maminčin mazánek, viď? Tatínkův mazlíček, že ano? Sebestředný, naučený vysát si pro sebe maximum, kráčet ke svému cíli klidně i přes mrtvoly…“

Dušan se podrbal na olysalé hlavě, prohrábl si mroží knír a shýbl se do tašky pro štůsek dopisů, které si dnes ráno nachystal. Vzal je do ruky, jako by si s nimi chtěl pohrávat. To ale neměl v úmyslu. „Nezachoval jsem se k ní hezky,“ řekl po chvilce sebekriticky. Srdce mu bušilo až v krku, i v uších cítil, jak mu zběsile bije a rozkmitává kovadlinku uvnitř hlavy. Věděl, že tohle se Marii ani tomu mladíkovi nebude dobře poslouchat. Z krabičky vyklepl jednu cigaretu, otevřel si ventilačku a přitáhl si k sobě popelník. „Sedmnáctého listopadu to začalo. Studenti se sešli na Albertově a tam…“ „Díky za historickou rekapitulaci, ale dějiny já i Kryštof známe,“ utnula ho Maria. „Taky si pamatuji, že jste se s Leonou před Vánoci toho roku rozešli, protože jste jaksi nenašli…ehm, v politice… stejnou řeč. Začals chodit se Zlatou, zatímco Leona se trápila.“ To už řekla jízlivě, s jedovatým háčkem na konci věty. Dušan tušil, že to musí urychlit. Sobě i jim. Nemusel jim přece vykládat, jak spolu začali chodit, kde a jak ji připravil o panenství, o co v jejich vztahu šlo, v čem se neshodli, proč se rozešli. O to teď vůbec nekráčelo – jen o ty následky všech těch jak a proč. „V prosinci roku osmdesát devět mi Leona oznámila, že je od října těhotná. Chtěla, abych se k dítěti přihlásil a vzal si ji za ženu. Jenomže to jsem odmítl. Doporučil jsem jí potrat, v naší situaci to bylo nejlepší řešení. Byla uražená, ale s umělým přerušením těhotenství souhlasila. Koneckonců, já tehdy začal vážně chodit se Zlatou, nemělo smysl něco předstírat, říkal jsem jí, že by bylo šílenství přivést na svět nechtěné děcko…“ Viděl, jak těžce to sousto Maryčka stravuje, rty měla semknuté až do bílé čárky, čelisti stažené… Prožívala muka. Dost možná, napadlo Dušana, že se právě teď obviňuje. Ptá se sama sebe, proč se jí dcera nesvěřila. Bála se jejího nepochopení? „Promiň, Dušane, jsem v šoku. Netušila jsem, že byla na potratu.“ Vydechl dým a dal jí čas, který Maria potřebovala na přijetí nepříjemné informace. Vzpomínal na tu pohnutou dobu. Kolem něho samí disidenti a emigranti… a on by měl někomu z nich přiznat, že vložil své geny do vnuka zparchantělého bolševika Maxy? Do člověka s pověstí komunistické zrůdy? Sice si vždycky vzpomněl na ty krásné kalhoty, které mu koupil, ale pak sám sebe omluvil, že v té době byl ještě hloupý a naivní kluk, který se dal utáhnout na vařené nudli. Dokonce ani Zlatce dlouho nepřiznal, že poslal Leonu na potrat. Zbytečně by se v tom pitvala, už tehdy to měla ve zvyku. Jenže před tím stejně neutekl. „Bylo to složitější, Maryčko. Slíbila mi, že si to nechá vzít. Ale když se v březnu objevila na přednášce, měla těhotenské šaty. Myslel jsem, že se zblázním zlostí. Byl to podraz. Jasně jsem jí řekl, že s jejím děckem nechci mít nic společného, ale ona v té době asi pořád věřila, že se ustrnu a vezmu si ji,“ řekl. Kryštof naštvaně nadskočil půl metru nad židli, měl sto chutí tomu chlapovi vyšít do ksichtu pořádnou perdu. Dovedl si představit, jak Lee při její citlivosti muselo být. Z doslechu už taky věděl, jak nemocný byl právě v tu dobu její otec, a bylo mu jasné, že z vrozené ohleduplnosti nechtěla Leona jemu ani matce dělat starosti. Cítil, jak Maria vedle něho sykla bolestí, a pevně ji objal kolem ramen. Když už nic, aspoň oporou jí tady bude. Dušan už neměl sílu dovykládat příběh do konce, zas takový geroj nebyl. Vytáhl z obálky dopis a podal ho staré dámě. Rukopis své dcery poznala hned – měla úhledné, pečlivě vykroužené, drobné, na první pohled málo sebevědomé písmo. Jen datum bylo větší: 7. srpna 1990. Dušane, vždycky sis přál syna. Pamatuješ, jak jsme si ho plánovali na josefovském mlýně? Jak jsi říkal, že by sis přál chlapce? Dnes v 7.10 se Ti v porodnici na Karlově náměstí narodil. Přišel na svět o tři týdny dříve a má ještě potíže s dýcháním. Budu tady s ním a budu čekat, že se ozveš. Že pro nás přijedeš. Prosím! Pokud se ale rozhodneš, že mně ani syna nechceš, dám souhlas k adopci. Lea. Dušan i Kryštof věděli, že víc Maryčka vydržet nemůže. Zavřela oči, aby zadržela slzy, ale stejně nezabránila tomu, aby se jí z koutků očí nekontrolovatelně nevyřítily ven. Byly jak dravý vodopád, který nejde zastavit. Aniž by povolila víčka, zeptala se Dušana: „Šel jsi za ní?“ „Maryčko, byla nová doba, spousta možností, upnout se k děcku by v té době bylo šílenství. Já byl s Havlem ve světě, doprovázel jsem vládní delegaci, já…“ „Mlč!“ zakřičela na něj tak, že i Zlata ve vedlejší kanceláři nadskočila. „Kde je to dítě?“ ptala se ostře, neodbytně. „Kam se poděl ten chlapeček?“ Dušan Duliak ztěžka vydechl. „Promiň, nevím. V září se Leona normálně vrátila do školy a jen mi oznámila, že ho dala k adopci. Nic po mně nechtěla. Já vím, Maryčko, musel to být pro ni těžký rok, vykašlal se na ni kluk, donutil ji svou sobeckostí vzdát se dítěte, umřel jí milovaný táta. Já to tehdy tak nevnímal, to všechno chápu až teď. Sám mám sedmnáctiletou dceru, a kdyby se k ní někdo takhle zachoval, hlavu bych mu urazil.“ Jenže slova už byla zbytečná. Cokoliv by teď řekl, nic by matčino trápení nezmírnilo. Vůbec nic.

Vešla do místnosti, kde ležel on. Muž, kterého kdysi milovala silou lvice – živočišně a urputně. Byl pro ni modla, jakýsi zvláštní druh lidského fetiše, uctívala ho přehnaně a nekriticky. Obdivovala symetrii jeho obličeje, vypracované tělo, jeho gesta, slova, suverenitu, myšlenky… Když se na něj teď podívala, nechápala, kam kouzlo jeho osobnosti zmizelo. Nebo si ho po celou dobu jen namlouvala? Kdyby nebylo na cedulce napsáno Dušan Duliak, snad by ho ani nepoznala. Jeho krásná chlapecká tvář zmizela, ztloustl, narostl mu podbradek a hlavu měl jak koleno. Oči, které k ní upnul, ale byly jeho. Veselé, dojemné, temné. Natáhl k ní pravou ruku – bylo to prapodivné gesto, nebyla to ruka napřažená k pozdravu, ale mužova dlaň nastavená milence. Chvíli váhala, jestli na tuhle hru přistoupit, ale nakonec přijala. Sedla si k němu a pohladila ho. To setkání bylo zvláštní, jakoby snové – a vzhledem k celé situaci i nepatřičné. Nebo přinejmenším divné. „Leo-no…“ řekl a hlas se mu někde uprostřed toho jména zadrhl. Bylo vidět, že chce vypadat nesentimentálně a až křečovitě se snaží naordinovat si jakýsi nadhled. Vždycky byl přece chlap, pevné Slovačisko, žádná měkkota, jak rád říkal. I teď, když měl za sebou operaci, z níž se zotavoval jen s obtížemi, byl sám k sobě tvrdý. Se zaťatými zuby překonával bolest a odmítal tišící léky. Odhrnul košili a ukázal Leoně zafačovanou ránu, při pohybu ruky sykl. Byli u sebe tak blízko, jak jim to jen nemocniční postel dovolila. Leona se k němu dokonce téměř důvěrně naklonila. „To je strašné, co se nám stalo…“ prolomil Dušan jako první tu bariéru, kvůli které se vlastně sešli. Za poslední týden musel vstřebat tolik informací, že měl dnem i nocí nad čím přemýšlet. Vlastně od té chvíle, kdy se poprvé podíval do hlavně zbraně, kterou na něho ta neznámá dívka namířila.

Ani nevím, jak jsem usnula. Pamatuji si jen, že mi večer žena přinesla spacák, protáhla ho otvorem a muž mě pyšně upozornil: „Koupili jsme ho speciálně pro vás, bude vám v něm příjemně. Je to ultralehký mumiový péřák do minus patnácti stupňů.“ Pak mi ještě dali čaj v termosce, napila jsem se a po chvilce i usnula, ačkoliv jsem byla přesvědčená, že tady nezamhouřím oko. Asi mi do čaje přidali něco na spaní, rohypnol nebo jiné svinstvo, napadlo mě. Ležela jsem na zádech jako figurína, klepala se hrůzou a dokonce hledala v paměti zasunutá slova modliteb, prosila jsem panenku Marii, jejího syna i všechny svaté, na které jsem si vzpomněla. Jenomže moc jsem jich neznala. Pak jsem se propadla do hlubokého spánku, vyčerpaná všemi myšlenkami, které mě zavalily jako skála.
Vzbudila jsem se s úzkostí, hrdlo se mi stáhlo tak silně, že jsem málem nemohla dýchat. Měla jsem pocit, že se dusím, rychle jsem rozepnula spací vak a vyskočila. V zatuchlé špeluňce byla tma jako v pytli, zatápala jsem, něco velkého jsem shodila a do něčeho zase vrazila. Popaměti jsem se vrátila k posteli, vytáhla zpod matrace baterku a posvítila si. V rohu místnosti stál stoleček, židle ležela na zemi, jak jsem ji převrátila. Zvedla jsem ji a sedla si. Na stole stál rámeček na fotografii otočený ke zdi, vedle byla nepoužitá svíčka s knotem dlouhým jako bílá tkanička. Vedle toho trčel kovový křížek na dřevěném podstavci a perleťový růženec. To všechno sem natahali ti dva. Počkali, až usnu, pak sem vlezli a přichystali mi tohle. Třeba se na mě dívali, jak spím, pochrupuji a nadzvedávám levnou nosní dírku, jak se vrtím a šoupu nárty o sebe, jak sebou melu a křičím ze spaní. Kdyby chtěli, mohli mě zabít, byla jsem zapnutá v tom spacáku, kdyby chtěli. Znovu jsem se rozbrečela hrůzou, mozek mi podsunul obraz nože od krve. Od mé vlastní krve, rudé dočerna. „Jirko, mami…,“ mumlala jsem si, „proboha, pomozte mi někdo!“
Zase jsem před sebou viděla špagát stočený do smyčky, stačí ho hodit oběti na krk, potáhnout a chrchrchr. Na víc než na takové chroptění bych se nezmohla. Podívala jsem se na hodinky, půl čtvrté ráno, kluci určitě spí, Jirka je šílený hrůzou, že jsem se nevrátila domů. Bože! A co mě čeká? Co po mně chtějí? A kde vůbec jsem? Rozechvělou rukou jsem vzala ze stolu rámeček a zblízka si na něj posvítila. Na fotce byl nějaký mladík, jeho tvář mi byla povědomá. Václav! blesklo mi hlavou. Byla to jiná fotka než ta, kterou jsem našla v kávové piskle, tady byl o něco mladší, mohlo mu tu být tak patnáct šestnáct let. Smál se, oči měl přivřené do úzkých štěrbinek a hlavu zakloněnou, na sobě kdysi moderní švédskou košili a černou lesklou vestičku s bílými puntíky. Proč mi tu fotku sem dali?
Vrátila jsem se zpět k posteli, protože mi byla děsná zima, zavrtala se do spacáku, ruce jsem si položila pod hlavu a snažila si ujasnit všechno, co bylo předtím, než jsem se probrala v téhle kobce. Kde jsem byla, s kým jsem mluvila a o čem, chtěla jsem si znovu vybavit pocity posledních minut na svobodě. Zakázala jsem si brečet, aby slzy nezatemňovaly mou mysl a zbytečně nezatěžovaly mozek, který teď musím použít na sto procent. Před očima se mi zjevila sekyra, dřevěné topůrko, tmavě šedý matný kov a lesklé ostří. O tom, že je čerstvě nabroušené, nebylo pochyb. Sekera se kymácela sem a tam, v ruce ji držel člověk a pronášel slova, která jsem neslyšela, jen jsem vizuálně vnímala jeho šílený výraz ve tváři. Usmíval se jako blázen, dokonce vyplazoval špičku jazyka a vytřeštěné oči upíral někam do prázdna. Proč mi naskakuje tenhle výjev? Brzy ho ale přehluší jiný obraz. Cesta do Kadlčan. Tu si ještě pamatuji docela přesně, zastávka na benzince, kola a kafe, napomádovaný barman, místní balič holek, jak jsem si ho otipovala. A pak už samotné Kadlčany. Městečko obehnané kamennými hradbami a s hezkými měšťanskými domy na náměstí. Fiat jsem zaparkovala před obchůdkem s květinami, rozhlédla se po náměstí a růžový dům s bílými štuky jsem nemohla přehlédnout, byl tak sladký, že lákalo si z něj ulíznout jako z jahodové zmrzliny. Ani nevím, jestli jsem zvonila na nějaký zvonek, nebo jestli mě už paní Moravcová vyhlížela, zřetelně si pamatuji jen její čerstvě naondulovanou hlavu v okně, pak cinkl klíček o dlažbu, dopadl mezi dvě kostky zvané kočičí hlavy a já se pro něj shýbla. Umazala jsem si prst. Bahno za nehtem jsem si vyškrábla a utíkala nahoru. Puch, cítím ten smrad tak jasně, že se mi ještě teď zvedá žaludek. Močovina, zažraná močovina. Přesto jdu dál do místnosti, ťapkám za paní Věrou, ještě mi v chodbičce podala přezůvky. Štítivě jsem se nazula do háčkovaných chemlonových pantoflíčků s opelichanou bambulkou navrchu a došourala se s nimi až do kuchyně. Byl tu bordel, jaký jsem ještě nikdy v životě neviděla, slovo nepořádek bylo pro tuhle spoušť tak mírné, že jím nešlo vystihnout tu kupu zgarbů. Letitá kuchyňská linka zaskládaná harampádím, hrnce, staré kelímky od jogurtů, petky od minerálek, šroubovák, kladivo, noviny, kuchařky, zaschlé nádobí, lampička, rozsypaný prací prášek, ušmudlaný ručník, mezi tím se válel starodávný cylindr, keramické střepy, mýdlenka, sada smirkových papírů, slunečnicová semínka, děravé plecháče, vylitý sirup, všechno nahňácané bez ladu a skladu na sebe.
Zaujalo mě, kolik tu má paní Moravcová moderních vymožeností, které do starého haraburdí nepatřily. Na sekretáři měla položené dva špičkové mobily, zahlédla jsem i notebook, digitální foťák nebo různé nové typy kuchyňských robotů a všech těch zbytečných vylepšovátek, které dnes a denně nabízí teleshopping. Taky jsem jich pár doma měla, maminka mě jimi obdarovávala, a nikdy si to nedala vymluvit.
Stejná hrůza mě čekala i v obýváku, kam mě paní Věra zavedla. Nejdříve si ode mne převzala plechovku s dopisy, dokonce ji pohladila a políbila. Překvapená jejím mazlením s odřenou dózou jsem si sedla do křesla a zároveň pocítila, jak se mi do kalhot vsáklo něco mokrého. Vyskočila jsem, jako když mě někdo střelí prakem.
„To nic, to se tam jen Micinka vyčurala,“ uklidnila mě paní Moravcová a přinesla si v náručí bílou kočku s šedivými skvrnami, muchlala se s ní jako s dítětem, říkala jí „ty moje miminko“ a dovolila mi ji pohladit. Příčina zápachu se vysvětlila. Micinka si dělala loužičky do koberce a její majitelka to neřešila. „Vždyť to uschne,“ nechala se slyšet, zatímco já se začala dávit.
Sedla jsem si do plastové židle, která stála pod oknem, a nabízené kafe si vzala do ruky, jako že ho budu usrkávat hned, abych ten šálek nemusela položit na kulatý stolek s ubrusem, který byl naposledy vypraný tak těsně po druhé světové válce. Paní Věra si sedla naproti, Micinka jí na klíně vrněla, oči slastně přivřené, šňupáček našpulený dopředu, packy rozmazleně natažené, a jak se občas protahovala, vytahovala ze svých polštářků i pořádné drápy. Teprve teď jsem si dobře prohlédla paní Moravcovou. Sedmdesátku už měla určitě za sebou, ale vypadala dobře, to nešlo přehlédnout. Vlasy bohaté, obarvené na blond, sem tam s proužky ohnivě tizianové barvy. Její pleť neprotínaly hluboké vrásky, ale jen drobné rýhy, překryté jemným mejkapem. Vypadala kultivovaně a sebejistě, což mě trochu zarazilo, protože v telefonu vyznívala jako zoufalý člověk, propadající skepsi z něčeho, co si ten pocit nezasloužilo. Jak mě třeba asi pětkrát prosila, ať nic nenapíšu, než se uvidíme, jak úpěnlivě žadonila, škemrala a pak i vyhrožovala, hrála mi na city a následně zase brzdila.
Teď působila klidně, mírně, vyrovnaně. I oblečená byla hezky, měla na sobě tmavě šedý kostýmek a černou halenku, jistě tak nechodila doma normálně, ale potěšilo mě, že jsem pro ni návštěva, před kterou se v šatovce nechodí.
„Všechno vám o Vašíčkovi řeknu, ale dejme si ještě chvilku čas,“ nabádala mě.
„Přijde i Václav?“ zajímala jsem se.
„Ne, před týdnem spáchal sebevraždu a včera jsme ho pohřbili.“ Zamrazilo mne. Chtěla jsem se zeptat, jestli jeho smrt souvisela s tím článkem, ale Věra místo vyprávění začala třídit fotky, naházené v krabici od bot a mě pobídla, ať se zakousnu do povidlových buchet. „To je Vašíček asi šestitýdenní, máma s kočárkem, tatínek byl rybář, tadyhle jsem já na nějakých šibřinkách, Vašek sedmiletý s ofinou podle hrnce,“ vykládala a pod nos mi strkala černobílé obrázky. Hlavu mi zaměstnávalo slovo sebevražda a ten klid, s nímž mi bratrův dobrovolný odchod ze světa oznámila. Něco tu nehrálo.
V pokoji bylo vedro, cítila jsem ochablost, ovívala se rukou, pak jsem ruce složila do klína, oči se mi klížily, chtělo se mi strašně spát, paní Moravcová se mi už ztrácela. Kafe jsem odložila na okenní parapet, rozkousnutá buchta mi vypadla z ruky, překulila se mi přes dlaň a dopadla na květovaný promočený koberec. To bylo poslední, na co si pamatuji.

* *

Jirka byl rád, že se případu zmizení jeho ženy konečně někdo ujal. Nebo lépe řečeno, že se jím vůbec někdo začal zabývat. Policajti na obvodě měli svou teorii: Mladá paninka se rozjela za prázdninovým dobrodružství a její chlap je obtěžuje, aby mu místo placené detektivní agentury sehnali choť pokud možno i s milencem – a nejlépe přistižené in flagranti v posteli. Kriminalisté to zpočátku taky brali vlažně. Když mu včera Špáta ukázal složku s nevyřešenými případy zmizelých lidí, ani se tomu jejich počátečnímu přešlapování nedivil. Někteří nezvěstní o sobě nedali vědět celé roky a jejich blízcí se mohli jen domýšlet, kde jim je konec, těžko po policajtech mohl chtít, aby po pěti dnech zahájili rozsáhlé pátrání. Přestal jim laxnost zazlívat a víc se snažil pracovat na záhadě sám.
Špáta ho sice ujistil, že na případě makají, ale kdyby on sám měl konkrétní stopu, tak ať se ozve a jeho tým všechno do nejmenších detailů prověří.
Poprvé vyšel článek o zmizelé Gábině, sice v Blesku, což Jirku zarazilo, protože Hanka nemluvila o bulváru, ale i tak byl rád. Doufal, že se někdo na zprávu v novinách ozve – třeba viděl Gábinu nebo tu záhadnou paní Moravcovou, popřípadě obě dvě. Titulek zněl: Zmizela máma od dětí. Podtitulek: Rodina se domnívá, že mohla být unesena. A pak následoval článek o třech odstavcích, který vše popravdě popisoval. Až na to, že staršího syna měla paní Gráfová z prvního a mladšího syna z druhého manželství. To zas překroutil redaktor, kterého Jiří včera vyhmátl před jejich domem a poprosil ho, aby použil jen informace od Hanky a dál se jim nešťoural v soukromí. Viděl na prahu Berťu a nějak mu sepnulo, že tenhle malý Rom nemůže být synem dvou blonďáků, a zbytek už byl výplodem bujné fantazie. Ale zásadním způsobem to podstatu informace o únosu nezměnilo. Stejné místo jako článek zabírala Gábinina aktuální fotka a v rastru byl kontaktní telefon na Hanku. O půl třetí odpoledne už Hanka volala.
„Máme auto,“ vyhrkla. „Fiat byl odstavený na polní cestě u lesa kousek od Kadlčan. Převzali ho policisté, snad to ti volové konečně začnou brát vážně. Slíbili mi, že vezmou otisky a podobně,“ chrlila na něho.
Dalším telefonátem potěšila Jirku v pět. „Paní Moravcová se doopravdy od onoho dne nezdržuje ve svém bytě, ale sousedé mi dali adresu chaty, kde by mohla být. Je to šest kilometrů od Kadlčan. Když mě zítra ráno vyzvedneš u nás doma, můžeme tam zajet. Vzala jsem si dovolenou, stejně na nic nemám myšlenky.“
A pak volala ještě v sedm. „Naposledy s ní v devět třicet mluvil barman na benzince. Ale nic podstatného z jich hovoru nevyplynulo, takže tohle si můžeme škrtnout. Jméno toho mladíka jsem dala policistům, ať si s ním popovídají. Říkal ti přece Špáta, že když budeme mít něco konkrétního, ať se ozveme a jeho kluci to prověří, ne? Ale kdybys chtěl, můžeme si ho proklepnout.“
Poslední zpráva ho zastihla pod sprchou něco před půlnocí. Zabalil se do ručníku a utíkal k mobilu, div se nepřerazil o kobereček před sprchovým koutem. „Gábinino auto viděl na náměstí jistý invalidní důchodce Alois Pecháček. Ten taky tvrdí, že Moravcová pozvala mladou ženu dál a hodila jí klíče z okna. Asi za hodinu prý z domu vyšel vyšší muž ve věku šedesát až pětašedesát let, sedl do fiatu a odjel.“
„Jak to všechno ten Pecháček ví?“ zeptal se Jiří udiveně. On sám by si nevšiml ničeho. Napadlo ho, že Pecháček bude místní šťoural, případně slavoman, který si tohle všechno vymyslel, aby na sebe upozornil.
„Seděl tam prý na lavičce a vyhříval se na sluníčku, říkal, že je na vozíčku a na náměstí tráví každý hezký den, aby si trochu místo čtyř stěn užil lidí. Sám volal i na policajty a tohle všechno vypověděl do protokolu, poskytl i popis toho člověka, co odjel s fiatem. Podle všeho si chlápka moc dobře zapamatoval a dokonce tvrdí, že je mu povědomý, takže je pravděpodobné, že je z Kadlčan a lidi ho znají. Podobný portrét toho člověka vykreslila i žena, která nakupovala v květinářství.“
Teď teprve měl Jirka doopravdy jistotu, že se něco podstatného děje. Jak mu totiž Hanka slíbila, zítra vyjde identikit postaršího pána v novinách a snad tahle mašinerie nakopne i kriminalisty, aby se v záhadném případu více pošťourali.
Kdyby nic jiného, tak Gábinino auto odvezl cizí muž a zaparkoval ho na zapadlé polňačce, takže měl určitý plán, který svědčí o jeho nekalých úmyslech.