Plechové ceduli chybí dva šroubky ze čtyř, takže visí na budově veřejných záchodků nakřivo a rozčiluje tím nesouladem
všechny tři stoličné, které se tu od pondělí do neděle střídají,
aby svou přítomností prospívaly lidem, kteří mají nutkání, ale
také městu, pro které tu od šesti od rána do sedmi do večera
pracují. Rozsáhlé Žerotínovo náměstí se všemi přilehlými
ulicemi slouží Přerovanům k bohatým nákupům, v četných
obchodech tu seženou všechno, co oni sami i jejich domácnosti
potřebují, korzují tu a povídají si celé hodiny, a to by bylo, aby
je to aspoň jednou „nechytlo“. A navrch tomu právě tady bývají trhy, které stoličným přinášejí největší kšefty, to se tu za
den omete až dvě stě lidí a ony mají co dělat, aby pak udržely
pořádek u sedmi pisoárů a čtyř splachovacích klozetů. Ale
zase ta radost, když mohou lidem dopřát úlevu!
Emílie Ebertová je nejmladší ze všech stoličných – a také
si o sobě myslí, že je nejpečlivější v úklidu a nejpoctivější ve
vyúčtování. Mívá největší tržbu a to ji přesvědčuje o tom, že
ty dvě si přilepšují do kapes… Však je v tom nikdo nekontroluje, výdělek jen zapisují do sešitku, který si po každé směně předávají i s informacemi, kolikrát šúrovaly záchod, zem
a umývadlo. Emílii posluha na záchodcích nevadí – i když
ví, že mnohým lidem to není echt, ona je na svou práci hrdá.
Jediné, co jí tady nevoní, je to věčné vyptávání se zákazníků,
jestli chtějí jít na malou za čtyřicet halířů, či na velkou za šedesát. Všichni samozřejmě žádají levnější sazbu – však vědí,
že je stoličná u toho nebude šmírovat – a jí je pak trapně, když
si musí ucpat nos nebo přivonět ke svému zápěstí, nasáklému
růžovou vůní. I proto navrhla radním, ať změní vyhlášku a žádají jednotných padesát halířů za jednu návštěvu. Argumentovala vlastním studem i ošíváním se lidí, kteří prostě nechtějí

o svých potřebách mluvit s cizí ženskou za okýnkem. Vyhověli
jí a dnes má přijít údržbář, který vymění starou ceduli s cenami
za novou – a opraví i tu letitou, visící nakřivo.
Emílie si krátí čekání zaléváním muškátů, které sem přinesla a usadila do truhlíků. Od května do září jí bohaté červené květy dělají radost – nesedí totiž v kukani uvnitř, ale
s povolením rady smí mít venku stolek se židlí a tam úřadovat.
To ji baví, může pozorovat cvrkot na ulici, prohodí s lidmi
pár slov, vyslechne si drby a pár jich i pošle dál. Vždyť tady se
mnohdy také probere ledasco!
„Za čtyřicet,“ hlásí jí muž v šedém klobouku, kterého nezná. Pozoruje ho v kapesním zrcátku, které má položené na
stolku, aby viděla za sebe. Chlapík použije pisoár a pak si
dlouze umývá ruce, nešetrně otřepe dlaně a zacáká zrcadlo
tak, až Emílie zrudne vzteky. Zákazníkovi ale neříká nic –
nesmí, pokud nechce přijít o práci, takže jen trousí naučené
fráze jako „děkujeme za návštěvu, služebníček, přijďte zase,
spánembohem, pane…“ – hned ale vezme hadru a jde tu pohromu zlikvidovat. Otírá kapky vody a dívá se na sebe, zdá
se jí, že v posledních měsících strašně zestárla… že se na ni
z odrazu nedívá ta pěkná Emilka, ale stará ženská, která se
začíná nápadně podobat dalším dvěma stoličným. Má pocit,
že na svých jednatřicet ani nevypadá, její kdysi živé tmavé
oči podivně zešedly, černé vlasy se jí plazí podél kulaté tváře
v promaštěných proužcích, nad kořenem nosu má dvě vrásky,
které se prohlubují. Vycení na sebe zuby a aspoň ty musí pochválit, jsou bílé jako čerstvě napadaný sníh a pěkně vystupují
z její snědé pokožky, rámují přirozeně červené rty, které pořád
vypadají, jako kdyby právě snědla hrst šťavnatých jahod.
„Je tu někdo?“